Morgan Rice - Tulačka, Vězeňkyně, Princezna

Stejně jako rychlost měla k dispozici i sílu. Další útok zablokovala, švihla mečem a sekla bojepána do paže. Z meče v jejích rukách byla jen šmouha.

„Ceres! Ceres!“ burácel dav.

Viděla, že bojepán se tváří stále vztekleji. Dav nepřestával skandovat její jméno. Chápala, co se bojepánovi honí hlavou. Chtěl, aby volali jeho jméno, slavili jeho vítězství. Užívali si její smrt.

Zařval a vyrazil kupředu. Ceres čekala, přinutila se zůstat stát tak dlouho, jak si jen troufala. Nakonec byl téměř u ní.

Vyčkala na nejvhodnější okamžik a padla na kolena. Cítila zašeptání bojepánovy čepele, která jí prosvištěla nad hlavou. Pak hrubý písek kousající ji do kolenou. Vrhla se tělem kupředu, švihla mečem v širokém oblouku a ve chvíli, kdy bojepán probíhal kolem, zamířila mu na nohy.

Zřítil se obličejem k zemi, meč mu vylétl z rukou.

Dav naprosto zdivočel.

Ceres vstala a teď se ona tyčila nad bojepánem. Dívala se na zbytky jeho nohou. Na chvíli si dokonce myslela, že se mu navzdory hrozivému zranění podaří vstát, ale bojepán se nakonec zhroutil k zemi. Přetočil se na záda a pozvedl jednu ruku – žádal o milosrdenství. Ceres zůstala stát a podívala se směrem ke královským, kteří měli rozhodnout, jestli muž před ní bude žít, nebo zemře. Tak nebo tak, ona se rozhodla, že bezmocného válečníka nezabije.

Znovu zazněly trumpety.

Následovalo burácení davu, který sledoval otevírající se brány po stranách bojiště. Tentokrát jí z toho zvuku přeběhl mráz po zádech. V tu chvíli si Ceres připadala jako kořist, jako něco, co má být uloveno, jako něco, co musí prchat. Odvážila se pohlédnout ke královským, věděla, že muselo jít o jejich záměr. Boj skončil. Ona zvítězila. Jim to ale ani tak nestačilo. Uvědomila si, že ji zabijí. Ať tak nebo jinak. Nedopustí, aby z Arény odešla živá.

Dovnitř se vpotácela ošklivá stvůra. Byla větší než člověk, pokrytá zacuchanou srstí. Z medvědovitého obličeje jí trčely dlouhé tesáky, ze hřbetu kostnaté výběžky. Na nohách měla spáry dlouhé jako dýky. Ceres nevěděla, co je to zač, ale nepotřebovala znát její jméno na to, aby si uvědomila, o jak smrtící bestii jde.

Medvědovitá bestie se spustila na všechny čtyři a vyrazila na Ceres. Ta si zatím připravovala meč.

Bestie se nejprve dostala k padlému bojepánovi. Ceres by nejraději odvrátila zrak, ale nemohla si to dovolit. Muž vykřikl bolestí, když na něj stvůra zatočila. Neměl šanci se jí odvalit pryč z cesty. Obrovské pracky zaútočily a Ceres slyšela zapraskání hrudního plátu, který nevydržel jejich útok. Bestie rvala Ceresina předchozího soupeře a divoce při tom řvala.

Když zvedla hlavu, měla tesáky mokré a zbarvené jeho krví. Podívala se na Ceres, vycenila zuby a znovu vyrazila kupředu.

Ceres jen tak tak uskočila, a když ji bestie míjela, sekla po ní mečem. Stvůra zaječela bolestí.

Setrvačnost ale vytrhla Ceres meč z rukou. Ceres se zdálo, že kdyby meč nepustila, utrhl by jí ruce. S hrůzou sledovala, jak meč letí vzduchem, klouže po písku a mizí v jedné z děr.

Bestie uháněla dál a Ceres zoufale pátrala po něčem, co by mohla využít. Pohled jí padl na místo, kde v písku leželo zlomené kopí. Vrhla se k němu a v jediném pohybu sebrala polovinu kopí a současně se překulila bokem.

Potom zaklekla a viděla, že bestie znovu míří směrem k ní. Uvědomila si, že před bestií neuteče. Tohle byla její jediná šance.

Bestie do ní narazila takovou silou a rychlostí, že ji zvedla ze země. Nebyl čas přemýšlet. Nebyl čas se bát. Ceres zaútočila polovinou kopí a bodala s ní do stvůry znovu a znovu. Medvědovité pracky se kolem ní začaly svírat.

Bestie měla neskutečnou sílu. Ceres se jí ani v nejmenším nemohla vyrovnat. Sevření bylo stále silnější a Ceres čekala, že jí tlakem brzy prasknou žebra. Hrudní plát už se začal prohýbat. Ceres cítila, jak se jí pařáty zarývají do zad a do nohou. Vysílaly jí do těla šípy agonické bolesti.

Bestie měla příliš silnou kůži. Ceres ji kopím bodala znovu a znovu, ale zdálo se jí, že její údery neprochází až do masa, zatímco bestie svými pařáty její maso rvala bez problémů.

Ceres zavřela oči. Z posledních sil se pokusila využít sílu, kterou v sobě skrývala. Neměla ale ani nejmenší tušení, jestli to bude fungovat.

Cítila, jak se jí zmocňuje nová síla. Pak ji všechnu nasměrovala do kopí, které svírala v rukách, a kterým bodla do místa, kde doufala, že bude mít bestie srdce.

Bestie děsivě zaječela, vzepjala se a padla k zemi.

Dav zaburácel.

Ceres pálily všechny rány a škrábance. Vyhrabala se zpod bestie a roztřeseně se postavila na nohy. Shlížela na bestii, která měla její kopí stále vražené v srdci. Zvíře se chvíli zkoušelo převalit a kňučelo u toho vysokým tónem, který by Ceres čekala od mnohem menšího tvora.

Pak náhle strnulo a jeho agonie skončila. Netvor byl po smrti.

„Ceres! Ceres! Ceres!“

Aréna se znovu naplnila nadšenými výkřiky. Všude kolem skandovali lidé její jméno. Vznešení i chudí, zdálo se, že ji všichni povzbuzují. Všichni stejně ohromení jejím vítězstvím, všichni podlehli kouzlu okamžiku.

„Ceres! Ceres! Ceres!“

Uvědomila si, že se opájí jejich voláním. Bylo nemožné nenechat se strhnout jejich obdivnými výkřiky. Ceresino tělo pulzovalo v rytmu skandování, které naplňovalo vzduch kolem. Ceres pozvedla ruce, aby se mu naplno vystavila. Jako by volání davů bylo déšť, který z ní může smýt všechnu krev, všechnu bolest. Obracela se v pomalých kruzích a sledovala tváře všech, kteří o ní ještě včera ani neslyšeli, ale teď ji oslavovali, jako by byla jediná osoba světa, na které záleží.

Ceres se nechávala natolik unášet, že skutečně téměř nevnímala zranění, která utrpěla. Bolelo ji rameno, a když se ho dotkla, zbarvily se jí prsty krví, která ve slunečních paprscích zářila jasně rudou barvou.

Ceres chvíli zírala na rudě zbarvené prsty. Dav stále burácel jejím jménem, ale bušení jejího vlastního srdce bylo v jejích uších najednou mnohem hlasitější. Odtrhla pohled od krvavých prstů a nějakou dobu jí trvalo, než si uvědomila, že na dav kolem hledí z pokleku. Nevzpomínala si, kdy padla na kolena.

Koutkem oka zahlédla Paula, který k ní spěchal. Přišel jí ale tak vzdálený. Jako by s ní ani neměl nic společného. Z prstů jí kapala krev do písku a barvila ho do temně ruda. Ceres nikdy necítila takovou závrať, tak lehkou hlavu.

Poslední věc, kterou si uvědomila, bylo, že padá obličejem k zemi. Cítila, že už se nikdy nedokáže pohnout.

Thanos pomalu otevřel oči. Připadal si zmateně. Cítil vlny, které se mu přelévaly přes kotníky. Pod sebou cítil hrubý bílý písek pláže Haylonu. Do úst mu občas vnikla slaná vodní tříšť, takže se mu těžko dýchalo.

Naklonil hlavu na stranu a rozhlédl se po pláži. Víc nezvládl. I prosté otočení hlavy ho stálo spoustu sil, upadal přitom do bezvědomí a zase se z něj probíral. Zdálo se mu, že v dálce vidí plameny a slyší divoké zvuky. Výkřiky a zvuk oceli narážející do oceli.

Ostrov, vzpomněl si. Haylon. Zahájili útok.

Tak proč leží v písku?

Chvíli trvalo, než mu bolest v rameni poskytla odpověď. Vzpomněl si a přitom se otřásl. Vzpomněl si na okamžik, kdy mu meč pronikl do těla. Útok do zad. Vzpomněl si na šok z toho, že ho Tajfun zradil.