Morgan Rice - Tulačka, Vězeňkyně, Princezna

KAPITOLA DVACÁTÁ PÁTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ ŠESTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ SEDMÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ OSMÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ DEVÁTÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ PRVNÍ

KAPITOLA TŘICÁTÁ DRUHÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ TŘETÍ

KAPITOLA TŘICÁTÁ ČTVRTÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ PÁTÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ ŠESTÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ SEDMÁ

„Ceres! Ceres! Ceres!“

Burácení davu připadalo Ceres, jako by to byl divoký tlukot jejího vlastního srdce. Zvedla meč na pozdrav a pevně přitom sevřela jeho jílec. V dlani přitom cítila kůži, kterou byl ovinutý. Nezáleželo jí na tom, že lidé na tribunách se pravděpodobně dozvěděli její jméno teprve před několika okamžiky. Stačilo jí, že ho znají a že teď vibrovalo skrz ni. Ceres ho vnímala téměř fyzicky.

Na opačné straně Arény byl její protivník. Obrovský bojepán, který netrpělivě přecházel sem a tam. Když ho Ceres uviděla, ztěžka polkla. Snažila se ji potlačit, ale i tak se v ní vzedmula vlna strachu. Tohle, jak věděla, by mohl být poslední boj jejího života.

Bojepán přecházel sem a tam jako lev v kleci. Mával přitom mečem v širokých obloucích, při kterých se zřejmě snažil co nejvíc předvádět své dmoucí svaly. Měl na sobě hrudní plát a na hlavě přilbu s hledím. Vypadal, jako by byl vytesaný z kamene. Ceres nemohla uvěřit tomu, že je to člověk z masa a kostí.

Zavřela oči a v duchu se povzbuzovala.

Dokážeš to, říkala si. Možná nevyhraješ, ale musíš se mu statečně postavit. Pokud bys měla zemřít, musíš zemřít se ctí.

Zazněla fanfára, která přehlušila dokonce i řádění davu na tribunách. Její zvuk se nesl přes zápasiště a Ceresin protivník byl najednou v pohybu směrem k ní.

Byl rychlejší, než si myslela, že tak obrovský člověk může být. Dostal se k ní dřív, než stihla zareagovat. Jediné, co mohla udělat, bylo uskočit válečníkovi z cesty a zvířit při tom trochu prachu.

Bojepán švihl obouruč drženým mečem, Ceres se přikrčila a ucítila přitom závan proseknutého vzduchu. Válečník navázal sekem shora, jako by byl obyčejný řezník držící v rukou obrovský sekáček na maso. Ceres zavířila a zablokovala úder. Když narazil kov na kov, projel jí zvuk nárazu celým tělem. Nečekala, že bude úder tak silný.

Kroužila kolem a protivník ji přitom sledoval s krutou neodvratností.

Ceres slyšela své jméno ve spojení s povzbudivými výkřiky davu. Přinutila se zůstat soustředěná. Nespouštěla oči ze soupeře a snažila se vzpomenout na svůj výcvik. Přemýšlela o všem, co by se ještě mohlo stát, co by na ni mohl zkusit. Sama zaútočila, aby otestovala jeho připravenost, a vzápětí zakroužila zápěstím, aby se dostala přes válečníkův blok.

Poznamenala ho mečem na předloktí, ale válečník tomu skoro ani nevěnoval pozornost.

Usmál se, jako by ho to pobavilo.

„Za to zaplatíš,“ varoval ji. Měl hrubý přízvuk, jako by pocházel z nějaké vzdálené části Impéria.

Znovu byl u ní, nutil ji odrážet údery a uhýbat jim. Ceres věděla, že na něj nemůže zaútočit plnou silou, ztratila by koncentraci a on byl i tak příliš silný na to, aby ho zvládla.

Při úhybu ucítila, že tam, kde by pod nohou měla mít pevnou zemi, je prázdno. Po očku se podívala a zjistila, že písek mizí v prázdné díře. Na moment stála jednou nohou pevně na zemi, druhou ve vzduchu nad propastí. Naslepo zaútočila mečem, aby udržela rovnováhu a nespadla po zádech do prázdna.

Bojepánův blok působil téměř pohrdavě. Ceres si na okamžik myslela, že to bude její smrt, protože neměla možnost jakkoli krýt výpad, kterým by jí bojepán odpověděl. Cítila, jak se jejich čepele s třesknutím střetly, podařilo se jí nepřátelský úder pouze zpomalit. Ten pak pokračoval dál a zarazil se až o její zbroj. Hrudní plát ji zachránil, ale i tak cítila, jak do ní tvrdě narazil. Na místě, kde úder skončil, cítila bolest, jako by dostala zásah přímo a ne do brnění. Jako by jí meč přeťal klíční kost.

Podařilo se jí uskočit bokem a nezřítit se při tom do propasti. Viděla, že kolem se v písku otevírají další a další propasti. Zející díry jako otevřené tlamy hladových šelem. A pak si při vší své zoufalosti uvědomila, že by je možná mohla využít ve svůj prospěch.

Ceres kličkovala po okrajích děr a doufala, že tak zpomalí nepřátelského válečníka.

„Ceres!“ vykřikl Paulo.

Obrátila se a viděla, že jí její zbrojíř hodil krátké kopí. Hrubé dřevěné ratiště jí vklouzlo do rukou. Kopí bylo kratší, než jaké se obvykle používalo v bitvách, ale pořád bylo dost dlouhé na to, aby se jím dalo útočit přes díry v zemi.

„Rozkrájím tě kousek po kousku,“ sliboval jí bojepán a snažil se k ní přiblížit.

Vzhledem k tomu, jak silný byl její nepřítel, věděla Ceres, že její jedinou nadějí je, ho unavit. Jak dlouho může někdo tak velký vydržet bojovat? Ceres už teď cítila, že ji pálí svaly, a po tváři jí stéká pot. O kolik horší to bylo pro bojepána, kterému právě čelila?

Jistě to vědět nemohla, ale i tak musela doufat. Uskočila před jeho dalším výpadem a snažila se využívat délku kopí, jak nejlépe mohla. Podařilo se jí proniknout válečníkovou obranou, ale i tak její ostří jen zarachotilo na jeho zbroji.

Bojepán vykopl písek směrem k Ceres, ale ta včas odvrátila hlavu, aby ji nezasáhl do očí. Pak se prudce zatočila, švihla kopím nízko nad zemí a zaútočila na protivníkovy nechráněné nohy. Válečník se tomuto jejímu útoku vyhnul, ale když Ceres stahovala kopí zpět, znovu se jí podařilo zasáhnout ho do předloktí.

Ceres bodala chvíli nízko, chvíli vysoko, snažila se zasáhnout nepřítele do končetin. Obr vířil mečem a blokoval její útoky. Snažil se k ní dostat blíž, ale Ceres zůstávala v pohybu. Občas bodla směrem k jeho obličeji a doufala, že ho tak vyvede z koncentrace.

Bojepánovi se podařilo zachytit její kopí. Uchopil ho těsně za hlavicí a trhnul jím kupředu. Ceres ho musela pustit, protože nechtěla riskovat, že si ji bojepán přitáhne na dosah svého velkého meče. Válečník pak chytil kopí oběma rukama a zlomil ho přes koleno, jako by to byl klacík na podpal v krbu.

Dav burácel.

Ceres ucítila na zádech chladný pot. V tu chvíli si totiž představila, jak snadno by obr zlomil její tělo. Při té myšlence se jí v krku udělal knedlík, těžce polkla a připravila si meč.

Když na ni mířil další nepřátelský úder, sevřela jílec oběma rukama. Byl to jediný způsob, jak mohla zachytit část energie válečníkových úderů. I tak to ale bylo téměř nemožné. Každý úder jí připadal, jako by byla podkovou na kovadlině, do které buší kovář svým obrovským kladivem. Každý úder jí vysílal do paží rázové vlny.

Ceres cítila, jak ji útoky unavují. Dýchalo se jí stále hůř, cítila, že i samotné dýchání ji unavuje. Na protiútok nemohla ani pomyslet, nemohla dělat nic. Mohla jen ustupovat a doufat.

A pak se to stalo. Ceres cítila, jak se v ní začíná hromadit nová energie. Začalo to, jako když dopadne jiskra na troud a někdo ji pomalu rozfoukává. Cítila teplo v břiše, čekalo tam na ni a Ceres po něm sáhla.

Energie ji zaplavila jako vlna. Svět se zpomalil, pohyboval se jako moucha lapená v medu. Ceres náhle cítila, že na zablokování dalšího útoku má tolik času, kolik jen bude chtít.