Morgan Rice - Rytíř, Následník, Princ

K Thanovu překvapení se Lucious rozlučkového tance nezúčastnil. Napůl totiž očekával, že se Lucious pokusí provést nějakou hloupost, jako třeba políbit Stephanii. I když v porovnání s tím, že chtěl nechat Thana zabít, by to vlastně nic nebylo.

Místo tance se Lucious pyšným krokem odebral k Thanovi, prodíral se davem se svojí obvyklou arogancí a v ruce přitom svíral křišťálový pohár plný nejlepšího vína. Thanos se při pohledu na něj snažil objevit jakýkoli podobný rys. Oba byli královi potomci, ale nezdálo se, že by Thanos byl Luciovi jakkoli podobný.

„Jaká nádherná svatba,“ pronesl Lucious. „Je tu všechno, co mám rád: skvělé jídlo, ještě lepší víno a spousta mladých sloužících, které si vychutnám později.“

„Hleď si svého, Lucie,“ pronesl Thanos.

„Mám lepší nápad,“ kontroval Lucious. „Co kdybychom se oba chvíli dívali na tu tvoji překrásnou nevěstu, jak přelétá mezi tolika mladými muži? A vzhledem k tomu, že jde o Stephanii, mohli bychom se třeba sázet a hádat, se kterým z nich se už vyspala.“

Thanos zaťal ruce v pěst. „Jsi tu, jen abys provokoval? Protože pokud ano, můžu tě klidně vyprovodit.“

Luciův úsměv se ještě víc rozšířil. „A jakpak by to asi vypadalo? Kdyby ses ty pokoušel vyhodit následníka trůnu ze své svatby? To by nebylo moc dobré.“

„Pro tebe ne.“

„Pamatuj, kde je tvé místo, Thane,“ vyštěkl Lucious.

„Aha, já své místo znám,“ pronesl Thanos temným hlasem. „Oba ho známe, že ano?“

Lucious sebou při těch slovech lehce trhnul. I když to Thanos nevěděl jistě, tímhle se mu to potvrdilo: Lucious znal Thanův původ. Věděl, že jsou nevlastní bratři.

„Proklínám tebe i tvé manželství,“ pronesl Lucious nenávistně.

„Prostě žárlíš,“ odpověděl mu Thanos. „Vím, že jsi chtěl Stephanii pro sebe, a teď jsem to já, kdo se s ní žení. To já jsem zůstal v Aréně a ty jsi utekl. To já jsem bojoval na Haylonu. Oba víme, kdo jsem. Takže, co vlastně zbývá pro tebe, Lucie? Jsi obyčejný hrdlořez, před kterým potřebují lidé Delosu ochranu.“

Thanos uslyšel zapraštění a sledoval, jak Lucious svírá svůj křišťálový pohár stále pevněji, až ho nakonec rozdrtil.

„Rád chráníš lůzu, že?“ pronesl Lucious. „V tom případě pomysli na tohle: zatímco sis plánoval svatbu, já jsem ničil vesnice. A budu v tom pokračovat. Popravdě, zatímco ty budeš zítra ráno ležet na svatebním loži, já už budu na cestě k další vesnici, abych naučil další bandu vesničanů, jak se mají chovat. A není nic, co bys s tím mohl udělat. Ať už si o sobě myslíš cokoli.“

Thanos měl chuť Lucia udeřit. Chtěl ho udeřit a mlátit do něj tak dlouho, dokud by z něj nezbyla jen hromada krvavých cárů na mramorové podlaze. V tu chvíli ho však za paži uchopila Stephania. Její tanec právě končil.

„Ale Lucie, dávej pozor, rozlil jsi víno,“ pronesla s úsměvem. „To se přeci nedělá! Ale počkej, jedna z mých služebných ti přinese nové.“

„Dojdu si sám,“ odpověděl Lucious s obvyklou nezdvořilostí. „Přinesly mi tohle a podívej se, jak to dopadlo.“

Vyrazil pryč a jen stisk Stephaniiny dlaně přiměl Thana, aby zůstal stát a nevyrazil za ním.

„Nech to být,“ pronesla Stephania. „Už jsem ti říkala, že jsou i jiné a lepší možnosti. A skutečně jsou. Věř mi.“

„Nemůže mu projít všechno, co udělal,“ nedal se Thanos.

„A taky neprojde. Ale podívej se na to takhle,“ řekla. „S kým chceš raději strávit večer? Se mnou nebo s Luciem?“

Thanos se musel usmát. „S tebou. Rozhodně s tebou.“

Stephania ho políbila. „Správná odpověď.“

Thanos cítil, jak její ruka vklouzla do jeho a jak ho táhne směrem ke dveřím. Ostatní šlechtictvo je nechávalo projít. Občas zaslechli vtípek na téma, co se bude dít dál. Stephania vedla a Thanos ji následoval. Nechal ji, aby ho dovedla do jeho komnat. Rozrazili dveře a zamířili přímo do ložnice. Tam se k němu obrátila, své ruce mu ovinula mu ruce kolem krku a dlouze ho políbila.

„Lituješ něčeho?“ zeptala se Stephania a o krok ustoupila. „Jsi rád, že sis mě vzal?“

„Jsem moc rád,“ ujistil ji Thanos. „A co ty?“

„Já dostala vše, co jsem kdy chtěla,“ odpověděla Stephania. „A víš, co chci teď?“

„Co?“

Thanos ji sledoval, jak si sáhla za záda a jak z ní se zavlněním sklouznuly šaty.

„Tebe.“

***

Thanos se vzbudil ve chvíli, kdy se skrz okno prodraly první sluneční paprsky. Vedle sebe cítil horké Stephaniino tělo. V noci přes něj přehodila ruku a spala přitulená. Thanos se usmál. Znovu ucítil vlnu lásky, kterou k ní cítil. Právě teď se cítil tak šťastný, jako už dlouho ne.

Kdyby neslyšel klapot podkov a řehtání koní, možná by se těsněji přitulil ke Stephanii a znovu usnul. Nebo by ji probudil polibkem. Teď ale vstal a zamířil k oknu.

Právě včas, aby viděl Lucia, jak odjíždí z hradu. Jel v čele skupiny vojáků, prapory se jim třepotaly nad hlavami, jako by to byla nějaká rytířská výprava za slávou, a ne řeznická výprava chystající se zničit bezbrannou vesnici. Thanos hleděl na Lucia, pak na postel, ve které ještě stále spokojeně spala Stephania.

Tiše se začal oblékat.

Nemohl jen tak čekat. Nemohl, dokonce ani kvůli Stephanii ne. Mluvila o lepších možnostech, jak se vypořádat s Luciem, ale co by to obnášelo? Zdvořilosti a pozvání na víno? Ne. Musel Lucia zastavit, čím dříve, tím lépe. A byl jen jediný způsob, jak to provést.

Thanos tiše vyklouzl z místnosti. Dával si pozor, aby neprobudil Stephanii. Jakmile věděl, že je vše v pořádku, rozběhl se ke stájím a už z dálky volal na sloužícího, aby mu přinesl zbroj.

Nastal čas servírovat spravedlnost.

Berin cítil vzrušení a napětí panující ve vzduchu už od chvíle, kdy vstoupil do tunelů. Procházel s Ankou a Sartem klikatými podzemními chodbami, míjeli společně stráže, které na pozdrav skláněly hlavu. Míjeli další rebely, kteří se hemžili sem a tam. Prošli Strážcovou branou a Berin okamžitě ucítil, že se nálada mezi povstalci změnila.

Teď měli všichni pocit, že by konečně mohli zvítězit.

„Tudy,“ upozornila je Anka a mávla rukou k jednomu ze stanovišť. „Ostatní nás už čekají.“

Procházeli chodbami vytesanými přímo v hrubé skále. Všechny vypadaly, jako by tu byly odjakživa. Staré Trosky Delosu hluboko v podzemí. Berin přejížděl rukou po holém kameni a obdivoval jeho pevnost tak, jak to dokáže jen kovář. Přemýšlel, jak dlouho už tu tyto chodby jsou a kdo je asi vybudoval. Možná tu byly už v době, kdy se kolem procházeli Prastaří. Mnohem dříve, než kdokoli z živých pamatuje.

S tou myšlenkou se jeho vzpomínky obrátili k dceři, kterou ztratil.

Ceres.

Z přemýšlení ale Berina vytrhlo řinčení kladiv a náhlý závan horka z výhně, který ho zasáhl, když procházeli kolem jedné odbočky. Viděl tam tucet mužů, kteří se pachtili u kovadlin a snažili se vyrábět nové hrudní pláty a krátké meče. Připomnělo mu to jeho starou kovárnu a přiválo zpět vzpomínky na dobu, kdy jeho rodina ještě byla celá a pohromadě.

Zdálo se, že výjev přitáhl i Sartovu pozornost.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se ho Berin.

Sartes přikývl.

„Taky mi chybí,“ odpověděl Berin a položil mu ruku na rameno. Bylo mu jasné, že Sartes myslí na Ceres, která se vždy ochomýtala kolem výhně.