Morgan Rice - Rebel, Pěšec, Král

„Pracujte rychleji, lemry líný!“ křičel strážný a Sartes se zachvěl, když ucítil švihnutí biče na zádech. Kdyby mohl, otočil by se a na strážného by se vrhl. Beze zbraně by to ale byla sebevražda.

Místo zbraně měl v ruce vědro. Řetězem byl připoutaný k dalšímu vězni a očekávalo se od něj, že bude nabírat dehet a lít ho do velkého sudu, ve kterém ho pak odváželi pryč k dalšímu využití. Dehet sloužil k utěsňování lodí a zatékajících střech, ke spárování nejjemnějšího dláždění a voděodolných zdí. Byla to těžká práce a to, že každý vězeň byl připoutaný k někomu dalšímu, ji ještě ztěžovalo.

Chlapec, ke kterému byl připoutaný Sartes, nebyl o nic větší než on, ale byl hubenější. Sartes ještě neznal jeho jméno, protože strážní trestali každého, kdo se snažil bavit. Sartes předpokládal, že si pravděpodobně mysleli, že chystají vzpouru. Když se rozhlédl po mužích kolem, uvědomil si, že možná mají pravdu.

Dehtové jámy byly místem, kam posílali ty nejhorší typy lidí Delosu, a bylo to tu znát. Probíhaly tu hádky o jídlo i o to, kdo je nejdrsnější. Žádný spor ale netrval příliš dlouho. Kdykoli se objevili strážní, všichni zmlkli a sklonili hlavy. Ti, kteří nebyli dost rychlí, skončili buď zbičovaní na zemi, nebo v některé z jam.

Chlapec, který byl k Sartovi připoutaný, vypadal, že mezi ostatní vůbec nezapadá. Byl hubený jako tyčka a zdálo se, že se při tahání těžkých věder zlomí. Byl od dehtu celý špinavý a tu a tam od něj měl dokonce popáleniny.

Z jámy se vyvalil oblak plynů. Sartovi se podařilo rychle zadržet dech, ale jeho společník takové štěstí neměl. Začal se dusit a kašlat. Sartes ucítil trhnutí řetězu, když chlapec klopýtnul a pak už jen sledoval, jak začíná padat.

Sartes neměl čas přemýšlet. Zahodil vědro a vrhnul se kupředu. Doufal, že bude dost rychlý. Sevřel prsty kolem chlapcovy paže. Ta byla tak tenká, že Sartův stisk mu musel připadat jako další pouta.

Chlapec se nebezpečně nakláněl nad vyvěrající dehet, zatímco Sartes ho táhl zpět. Cítil horko stoupající z jámy, cítil, jako ho pálí na kůži, a téměř kvůli němu chlapce pustil. Přesto se mu podařilo ho udržet a pustil ho teprve ve chvíli, kdy oba stáli nohama pevně na zemi.

Chlapec se roztřásl a lapal po dechu. Zdálo se, že se snaží něco říct.

„Už je to dobré,“ uklidňoval ho Sartes. „Jsi v pořádku. Nesnaž se mluvit.“

„Díky,“ řekl chlapec. „Pomoz… mi… vstát. Strážní—“

„Co se to tu děje?“ zahulákal jeden ze strážných a důraznost své otázky podtrhl šlehnutím biče tak prudkým, až Sartes vykřikl. „Proč se tu povaluješ?“

„Výpary, pane,“ řekl Sartes. „Jen ho na chvíli omámily.“

Tím si vysloužil další šlehnutí. Sartes si v duchu přál, aby měl v ruce zbraň. Cokoli, co by mohl použít na svoji obranu. Nebylo tu ale nic jiného než vědro a strážných bylo příliš mnoho. Ceres by samozřejmě našla způsob, jak je všechny pomocí vědra porazit. Ta myšlenka ho přiměla se pousmát.

„Až budeš smět promluvit, řeknu ti to,“ prohlásil voják. Nakopl chlapce, kterého Sartes zachránil. „Ty, vstávej. Jestli nemůžeš pracovat, jsi k ničemu. Pokud jsi tu k ničemu, můžeš skočit do dehtu, jako všichni ostatní.“

„On vstane,“ řekl Sartes a rychle pomohl chlapci na nohy. „Podívej, je v pořádku. Byly to jen výpary.“

Tentokrát mu nevadilo, že ho voják znovu udeřil. Znamenalo to, že si přestal všímat druhého chlapce.

„V tom případě oba zpátky do práce. Už tak jste se flákali dost dlouho.“

Oba chlapci se pak vrátili k nabírání dehtu. Sartes dělal, co mohl, aby nabíral co nejvíc, protože druhý chlapec byl očividně příliš slabý na to, aby nabíral víc.

„Já jsem Sartes,“ zašeptal a po očku sledoval stráže.

„Bryant,“ zašeptal druhý chlapec a tvářil se přitom nervózně. Sartes slyšel, jak znovu zakašlal. „Díky, že jsi mi zachránil život. Pokud budu mít možnost ti to splatit, udělám to.“

Pak ztichl, protože kolem znovu prošli strážní.

„Výpary jsou nebezpečné,“ pronesl Sartes, aby udržel hovor.

„Sežerou ti plíce,“ navázal Bryant. „Dokonce i někteří strážní kvůli nim zemřeli.“

Pronesl to, jako by šlo o něco naprosto normálního. Sartovi na tom ale nic normálního nepřipadalo.

Sartes se na něj podíval. „Nevypadáš jako zločinec.“

Viděl, jak se chlapec bolestivě ušklíbl. „Moje rodina… princ Lucious dorazil na naši farmu a vypálil ji. Zabil mi rodiče. Odvedl moji sestru. A mě poslal sem, jednoduše proto, že se mu chtělo.“

Sartovi to znělo až příliš povědomě. Lucious byl opravdu zlý. Využíval jakoukoli záminku k tomu, aby mohl ubližovat ostatním. Ničil rodiny jen tak, protože mohl.

„Tak proč si nezjednat spravedlnost?“ zeptal se Sartes. Pokračoval v tahání dehtu z jámy a dával pozor, aby se nepřiblížili žádní strážní.

Chlapec se na něj podíval jako na šílence. „A jak to mám udělat? Jsem na to sám.“

„Rebelové nejsou nikdy sami,“ podotkl Sartes.

„Jako kdyby se zajímali o to, co se se mnou stane,“ odporoval Bryant. „Dokonce ani neví, že jsme tady.“

„Pak se budeme muset dostat my k nim,“ zašeptal Sartes.

Viděl, jak chlapec leknutím vykulil oči.

„To nemůžeš. Pokud se jen zmíníš o útěku, strážní nás pověsí nad dehtovou jámu a pomalu nás do ní budou spouštět. Už jsem to viděl. Zabijí nás.“

„A co se stane, když tu zůstaneme?“ nedal se Sartes. „Kdybys byl připoutaný k někomu jinému, co by teď s tebou bylo?“

Bryant zavrtěl hlavou. „Jsou tu přece dehtové jámy a strážní. Jsem si jistý, že tu budou pasti. Ostatní vězni nám taky nepomůžou.“

„Ale už nad tím přemýšlíš, že ano?“ zeptal se Sartes. „Ano, bude to riskantní, ale něco riskovat je pořád lepší než čekat na jistou smrt.“

„A jak bychom to asi měli udělat?“ zeptal se Bryant. „Na noc nás zavírají do klece a přes den jsme spoutaní řetězy.“

Alespoň na to znal Sartes odpověď. „Utečeme společně. Počkáme na správnou chvíli. Věř mi, o útěcích už něco vím.“

Neřekl mu ale, že tohle je zatím zdaleka nejhorší situace, v jaké se kdy ocitl. Neřekl svému novému společníkovi ani to, jak malé šance mají. Věděl, že není nutné Bryanta děsit víc, než už vyděšený je. Přesto se ale museli dostat pryč.

Věděl, že kdyby tu měli zůstat delší dobu, nepřežil by ani jeden z nich.

Thanos byl napjatý jako zvíře připravené ke skoku. Kráčel obklíčený trojicí vězňů směrem k pevnosti, která byla dominantou ostrova. Na každém kroku vyhlížel možnou únikovou cestu, ale v otevřeném terénu a s luky, které měli jeho věznitelé, by neměl šanci.

„I to je možné řešení,“ pronesl Elsius, který kráčel za ním. „Nebudu ti tvrdit, že tě čeká příjemnější osud, když jdeš s námi, ale přežiješ déle. Na tomhle ostrově nemáš kam utéct. Možná tak k Zapomenutým, ale to bych tě ulovil mnohem dřív, než by ses k nim dostal.“

„Proč se tedy nepokusit skončit to co nejrychleji?“ odpověděl Thanos a snažil se skrývat, jak ho překvapilo, že Elsius přesně odhadl jeho myšlenky. „Šíp do zad nemůže být tak strašný.“

„Není to horší než bodnutí mečem,“ odpověděl Elsius. „Ano, ano, slyšeli jsme o tom dokonce i tady. Strážní nám občas něco řeknou, když přivážejí nové vězně. Ale věř mi, když tě budu lovit já, nebude tě čekat rychlá smrt. A teď jdi dál, vězni.“