Morgan Rice - Rebel, Pěšec, Král

Naděje z něj začala mizet stejně jako krev z Herekových chodidel poraněných ostrými kameny.

Krev, na kterou Zapomenutí zírali, sledovali, kam vede…

„Běž!“ vykřikl Thanos s naléhavostí, která přebíjela dokonce i jeho smutek. Rychle vytáhl Hereka z úkrytu.

Klopýtal po rozbité kamenité cestě přímo směrem k pevnosti. Doufal, že to je směr, kterým je Zapomenutí nebudou chtít pronásledovat. Přesto je ale následovali a Thanos musel Hereka doslova táhnout, aby s ním udržoval krok.

Nad hlavou mu proletělo kopí, Thanos se zachvěl, ale nezastavil. Odvážil se ohlédnout a zjistil, že se k nim vězňové přibližují. Lovili se stejnou jistotou, jako vlčí smečka. Thanos věděl, že by se měl otočit a bojovat, ale neměl zbraně. Přinejlepším mohl použít některý z kamenů u cesty.

Zpoza kamenů kolem cesty se vynořily postavy v černé kůži a kroužkových košilích. V rukách drželi luky. Thanos zareagoval bez přemýšlení, vrhl se na zem a strhl s sebou i Hereka.

Nad hlavou jim proletěly šípy a Thanos sledoval skupinu zdivočelých vězňů, jak se hroutí k zemi jako podťatá kukuřice. Jeden se obrátil, aby utekl, ale schytal šíp do zad.

Když se trojice mužů v černém přiblížila, Thanos vstal. V jejich čele kráčel stříbrovlasý, rozložitý muž. Luk si přehodil napříč přes záda a tasil dlouhý nůž.

„Ty jsi princ Thanos?“ zeptal se, když se před nimi zastavil.

V tu chvíli si Thanos uvědomil, že ho zradili. Pašerácký kapitán prozradil jeho přítomnost na ostrově. Ať už kvůli zlatu, nebo proto, že nechtěl problémy.

Přinutil se zůstat stát zpříma. „Ano, já jsem Thanos,“ řekl. „A ty jsi?“

„Já jsem Elsius, dohlížím na to tady. Kdysi mi říkali Řezník Elsius. Zabiják Elsius. Ale teď už zabíjím jen ty, kteří si to zasluhují.“

Thanos už to jméno slyšel. Bylo to jméno, kterým se strašily děti, se kterými vyrůstal. Řezník Elsius byl urozený člověk, který zabíjel a mrzačil, až si o něm dokonce i Impérium začalo myslet, že je příliš zlý na to, aby zůstal na svobodě. Vyprávěly se smyšlené příběhy o tom, co Elsius prováděl těm, kteří se mu dostali do rukou. Thanos v tuhle chvíli alespoň doufal, že jsou jen smyšlené.

„Pokusíš se mě teď zabít?“

Thanos se snažil, aby jeho hlas zněl pohrdavě, i když u sebe neměl žádnou zbraň, aby se v případném souboji mohl bránit.

„Ale ne, můj princi. Máme s tebou mnohem větší plány. Tvůj doprovod ovšem…“

Thanos viděl, že se ho Herek pokouší zastavit, ale nebyl dost rychlý. Elsius udělal krok kupředu a neskutečně rychle Hereka několikrát bodnul. Čepel zajížděla do masa rychlostí blesku. Elsius muže držel ve vzpřímené poloze, jako by mu chtěl zabránit zemřít dřív, než bude připraven.

Nakonec nechal vězně padnout k zemi. Pak se obrátil k Thanovi a ve tváři měl úšklebek ve kterém nebylo téměř nic lidského.

„Jaký je to pocit, princi Thane,“ zeptal se, „stát se vězněm?“

Lucious si zamiloval pach hořících domů. Bylo v něm něco uklidňujícího, něco, díky čemu v něm rostlo vzrušení a něco mnohoslibného.

„Počkejte si na ně,“ řekl pohodlně usazený v sedle.

Muži, kteří byli rozptýlení kolem, obklíčili domy, které vypalovali. Domy bylo hodně nadsazené slovo, ve skutečnosti to byly tak nuzné chatrče, že ani nemělo smysl je rabovat. Možná ale nakonec přeci jen prozkoumají jejich popel.

Teď byl ale čas se bavit.

Lucious si všiml pohybu, když ze svých domovů vyběhli první lidé. Pokynul rukou v obrněné rukavici, od jejíž zlaté barvy se odráželo slunce.

„Tamhle!“

Pobídl koně a vyrazil kupředu. Pozvedl kopí a hodil jím po jedné z utíkajících osob. Jeho muži zatím kolem pobíjeli muže a ženy, naživu nechávali jen některé, a to jen v případě, že měli pocit, že za ně na trhu s otroky dostanou slušný obnos.

Lucious zjistil, že vypalování vesnic je ve skutečnosti umění. Bylo důležité nevřítit se jen tak na náves a slepě nezapalovat všechno kolem. Tak to dělali amatéři. Když se nájezdníci vřítili dovnitř, lidé prostě utekli pryč. Když se pálilo ve špatném pořadí, hrozilo, že v plamenech zůstane spousta cenností. Když se nechalo příliš mnoho únikových cest, hrozilo, že zástup nových otroků, které ve vesnici nachytají, bude v závěru mnohem kratší, než by mohl být.

Přípravy byly klíčové. Musel nechat muže, aby se seřadili do formace ještě daleko před vesnicí, aby si vesničané nevšimli jeho tak zářivého brnění. Někteří totiž utíkali už když ho zahlédli v dálce. Luciovi se to líbilo. To, že se ho báli, bylo dobře. Bylo to právo, které mu náleželo.

Teď byli v další fázi. Vypálili některé z nejméně hodnotných domů. Samozřejmě od střechy. Naházeli pochodně na střechu a čekali. Lidé nemohli utíkat ven, když jim vypalovali úkryty od země, a když neutíkali, nebyla to žádná zábava.

O něco později přijde tradiční drancování následované mučením lidí podezřelých ze sympatizování s rebely a těch, kteří skrývali cennosti. A pak samozřejmě přijdou popravy. Lucious se při té myšlence pousmál. Obvykle popravoval jen proto, aby ostatní viděli, co je může potkat. Dnes to ale bude… rozsáhlejší.

Když projížděl vesnicí, uvědomil si, že myslí na Stephanii. Tasil meč a sekal nalevo i napravo. Za normálních okolností by na její styl odmítnutí nereagoval tak mírně. Kdyby to zkusila jakákoli mladá žena z téhle vesnice, Lucious by ji pravděpodobně stáhl zaživa z kůže místo toho, aby ji poslal otrokářům.

Stephania ale byla jiná. Nešlo jen o to, že byla krásná a elegantní. Když si myslel, že je to jen hloupá husička, chtěl ji dostat jen proto, aby se mohl chvástat před ostatními.

Teď se ale ukázalo, že je víc než jen to. A Lucious si uvědomil, že k ní začíná cítit něco víc. Nebyla jen skvělým doplňkem pro budoucího krále. Byla někým, kdo rozumí fungování světa a kdo byl připraven intrikovat, aby získal to, co chce.

A právě proto se Lucious rozhodl nechat ji jít a neupozorňovat na její roli krále. Užíval si hru, kterou spolu rozehráli. Zahnal ji do kouta a ona se rozhodla stáhnout ho s sebou dolů. Přemýšlel, jaký bude její další krok.

Z myšlenek ho vytrhl pohled na dva muže, kteří svými meči mířili na jednu rodinu – tlustého muže, starší ženu a tři děti.

„Proč stále ještě dýchají?“ zeptal se Lucious.

„Výsosti,“ škemral muž, „prosím. Moje rodina byla vždy věrná tvému otci. Jsme nejponíženější poddaní. S rebely nemáme nic společného.“

„Chceš snad říct, že jsem se spletl?“ zeptal se Lucious.

„Jsme loajální, výsosti. Prosím.“

Lucious naklonil hlavu ke straně. „Dobrá tedy, vidím, že jsi skutečně věrný poddaný. Budu tedy laskavý. Dovolím, aby jedno z tvých dětí přežilo. Dokonce tě nechám vybrat, které to bude. Vlastně ti to nařizuji.“

„A-ale… nemůžu vybírat ze svých dětí,“ pronesl muž.

Lucious se obrátil ke svým mužům. „Vidíte? Dokonce, i když jim to přímo nařídím, neposlouchají. Zabijte je všechny, ať nemusím marnit čas s jim podobnými. Všichni v téhle vesnici musí být mrtví nebo zařazeni mezi otroky. A ať to nemusím opakovat.“

Odjel směrem k dalším hořícím budovám, zatímco se za ním ozvaly vyděšené výkřiky. Zdálo se, že to nakonec opravdu bude překrásné ráno.