Morgan Rice - Říše Stínů

KAPITOLA DVACÁTÁ PÁTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ ŠESTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ SEDMÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ OSMÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ DEVÁTÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ PRVNÍ

KAPITOLA TŘICÁTÁ DRUHÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ TŘETÍ

KAPITOLA TŘICÁTÁ ČTVRTÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ PÁTÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ ŠESTÁ

“Život není nic, než pohybující se stín, ubohý herec,

Který si přechází a trápí se hodinu za hodinou na pódiu,

A pak o něm není ani slechu.”

--William Shakespeare, Macbeth

Kapitán Královské stráže stál na hlídací věži a hleděl dolů na stovky Hlídačů pod ním, všechny ty mladé vojáky, kteří strážili Plameny pod jeho bystrým dohledem a roztrpčeně si povzdechl. Muž, který je hoden toho vést vojenskou jednotku, kapitán, měl pocit, že je to pro něj každodenní urážkou být nasazený zde, na nejzazším konci Escalonu, dohlížet na neukázněnou skupinu kriminálníků, které nazývali vojáky. Toto nebyli vojáci – byli to otroci, kriminálníci, chlapci, staří muži, nechtěná společnost, všichni byli naverbováni, aby sledovali zeď z plamenů, která se za tisíc let nezměnila. Byla to jen velebnější věznice a on si zasloužil něco lepšího. Zasloužil si být kdekoli jinde, jen ne nasazený zde, aby hlídal královské brány Androsu.

Kapitán se, bez většího zájmu, podíval na další odehrávající se rvačku, dnes již třetí. Tato se zdála být mezi dvěma přerostlými chlapci, kteří bojovali o kus chleba. Dav křičících chlapců se kolem nich rychle shromáždil a povzbuzoval je. Na nic jiného se zde nedalo dívat. Byli tak znudění, stáli a hleděli na Plameny den za dnem, všichni byli zoufalí po krvi – a on je nechal, ať se baví. Když jeden druhého zabijí, o to lépe – budou mít o dva chlapce, na které musí dohlížet, méně.

Zazněl výkřik, jak jeden z chlapců přelstil druhého, do srdce mu zabodl dýku. Chlapec zhadrovatěl, zatímco ostatní nad jeho smrtí skandovali, a potom rychle prohledali jeho tělo, jestli něco nenajdou. Byla to alespoň milostně rychlá smrt, mnohem lepší, než ta pomalá, které zde budou čelit všichni ostatní. Vítěz vystoupil kupředu, ostatní odtlačil stranou, natáhl se a vzal z kapsy mrtvého muže kousek chleba, nacpal si ho zpět do své kapsy.

Byl to jen další den u Plamenů a kapitán hořel pokořením. Toto si nezasloužil. Udělal jedinou chybu, jednou neuposlechl přímého rozkazu a za trest byl poslán sem. Bylo to nefér. Co by dal za to, aby to mohl vrátit zpět a změnit ten jediný okamžik v jeho minulosti. Pomyslel si, že život byl příliš nesnadný, příliš absolutní, příliš krutý.

Kapitán se odevzdal svému osudu, otočil se a hleděl na Plameny. Něco bylo na jejich neustálém práskání, dokonce i po všech těch letech to stále shledával přitažlivým a hypnotickým. Bylo to jako hledět do tváře samotnému Bohu. Jak se ztratil v záři, začal přemýšlet o samotné podstatě života. Vše se zdálo být tak bezvýznamné. Jeho role zde – role všech těch chlapců tady – všechno se to zdálo být bezvýznamné. Plameny se tyčily tisíce let a nikdy neustanou a zatímco budou hořet, národ skřítků se přes ně nikdy nedostane. Marda by stejně tak mohla být za mořem. Kdyby bylo po něm, vybral by si nejlepší z těchto chlapců a umístil by je jinde v Escalonu, podél pobřeží, kde je skutečně potřebují, a všechny ostatní kriminálníky mezi nimi by zabil.

Kapitán ztratil pojem o čase, ostatně stejně jako vždycky, ztratil se v záři Plamenů a až na sklonku dne pozorně zamrkal. Všiml si něčeho, co nemohl zpracovat, promnul si oči, věřil, že se mu to jenom zdá. A přesto jak se díval, pomalu si uvědomil, že se mu to nezdá. Svět se mu začal měnit před očima.

Všudypřítomné praskání, za kterého žil každičký okamžik od té doby, co sem přijel, se pomalu utišilo. Horko, které sálalo z Plamenů, najednou zmizelo, až ucítil chlad, skutečný chlad a to poprvé od doby, kdy sem přišel. A potom, zatímco se díval, sloupec jasně rudých a oranžových plamenů, které ho pálily do očí, které ozařovaly den i noc, byly ty tam.

Zmizely.

Kapitán si znovu přemýšlivě promnul oči. Zdálo se mu to? Zatímco se díval Plameny se před ním snižovaly až k zemi, jako závěs, který byl spuštěn. A za vteřinu už tam nebylo vůbec nic.

Nic.

Kapitán přestal dýchat, začala v něm stoupat panika a pochyby. Ocitl se, jak se poprvé diva na druhou stranu: na Mardu. Měl jasný a nezakrytý výhled. Byla to země plná černa – černota, holé hory, černé, rozeklaté skály, černá země, smrt, černé stromy. Byla to země, jakou nikdy neměl spatřit. Země, kterou neměl spatřit nikdo v Escalonu.

Rozlehlo se udivené ticho, jak chlapci dole poprvé přestali mezi sebou bojovat. Všichni šokovaně ztuhli, otočili se a lapali po dechu. Zeď z plamenů byla pryč a na druhé straně stála, a hladově si je prohlížela, armáda skřítků, zaplnila zemi, zaplnila horizont.

Národ.

Kapitána zabolelo u srdce. Jen stopu vzdálený stál národ nejodpornějších bestií, jaké kdy spatřil, přerostlých, groteskních, znetvořených, všechny třímaly ohromné halapartny a všechny nedočkavě čekaly na svůj okamžik. Milióny jich hleděly a zdály se být stejně udiveny, protože jim docházelo, že je nyní od Escalonu nic nedělí.

Oba národy tam stály, jeden proti druhému, dívaly se na sebe, skřítkové zářili vítězstvím a lidé panikou. Nakonec tam stálo jen několik stovek lidí proti miliónu skřítků.

Ticho přerušil křik. Zazněl na straně skřítků, pokřik vítězství, následován ohromným zahřměním, jak skřítci zaútočili. Buráceli jako stádo buvolů, pozvedli své halapartny a usekli hlavy zpanikařených chlapců, kteří nepobrali ani dost odvahy na to, aby utíkali. Byla to vlna smrti, vlna destrukce.

Kapitán tam stál sám na své věži, příliš zhrozený na to, aby něco udělal, nebo dokonce tasil svůj meč, zatímco se k němu hnali skřítkové. Za okamžik se ocitl, jak padá, když ho rozzuřený dav svrhl z věže. Cítil, jak spadl skřítkům do náruče a vykřikl, když ho uchopili svými drápy a roztrhali ho na kousky.

A jak tam ležel a umíral, věděl, co přišlo na Escalon, poslední myšlenka, která ho napadla byla: chlapec, který byl ubodán, který umřel za kousek chleba, měl z nich největší štěstí.

Dierdra cítila, jak jsou její plíce drceny, zatímco se motala, hlava nehlava, hluboko pod vodou, zoufalá po vzduchu. Snažila se zorientovat, ale nebyla toho schopná, znovu a znovu byla pohazována masivními vlnami, svět se jí otočil vzhůru nohama. Chtěla se nadechnout, její tělo křičelo po kyslíku, a přesto věděla, že když se o to pokusí, jistě zemře.

Zavřela oči a plakala, její slzy se spojily s vodou v jedno, přemýšlela, jestli toto peklo někdy skončí. Její jediná útěcha byla myšlenka na Marca. Viděla ho u sebe, motal se ve vodě, cítila, jak jí drží ruku a otočila se a hledala ho. A přesto, když se dívala, nic neviděla, nic než černotu a zpěněné vlny, které ji táhly dolů. Předpokládala, že Marco už je dávno mrtev.

Dierdra chtěla brečet a přesto jí bolest vzala z její mysli všechny myšlenky sebelítosti a nutila ji myslet pouze na její přežití. A když si myslela, že vlna už nemůže být silnější, hodila s ní k zemi, znovu a znovu, tlačila ji dolů takovou silou, že cítila, jako by celá váha světa byla na ní. Věděla, že nepřežije.