Morgan Rice - Tíha Cti

Alec rozhořčeně zrudl. Nevěděl, proč se tomuto muži tolik nelíbí – třeba se cítil ohrožený. Cítil, jak kovárna utichla a jak se ostatní chlapci dívají. Tento muž mu v mnoha věcech připomínal jeho otce a to Aleca ještě více rozčílilo.

Stále byl uvnitř plný zlosti a už nebyl ochoten, od smrti jeho rodiny, tolerovat cokoli, co měl před sebou.

Jak se ostatní otočili, aby odešli pryč, pustil Alec kýbl s kovem a ten hlasitě zazvonil o kamennou zem. Všichni ostatní se překvapeně otočili a kovárna utichla, jak se chlapci zastavili, aby sledovali konfrontaci.

“Vypadni z mého obchodu!” zavrčel Fervil.

Alec ho ignoroval; místo toho kolem něj prošel k nejbližšímu stolu, zvedl dlouhý meč, podržel ho před sebou a prohlédl si ho.

“Tohle je tvoje práce?” zeptal se Alec.

“Kdo jsi, že si dovolíš mi klást otázky?” dožadoval se Fervil.

“Tak je?” žádal Marco, který stál za svým kamarádem.

“Je,” odpověděl nejistě Fervil.

Alec pokýval.

“Je to harampádí,” vyvodil.

V místnosti zaznělo zalapání po dechu.

Fervil se napřímil a rozzuřeně se zamračil.

“Vy chlapci nyní můžete odejít,” zabručel. “Všichni. Máme zde dost kovářů.”

Alec trval na svém.

“A nic z toho nestojí za babku,” oponoval.

Fervil zrudl a výhružně přistoupil a potom mezi ně Marco vložil ruku.

“Odejdeme,” řekl Marco.

Alec dal najednou špičku meče na zem, zvedl vysoko nohu a jedním kopnutím ho zlomil na půl.

Všude se rozletěly úlomky, všichni byli ohromeni.

“Mělo by se toto stát s kvalitním mečem?” zeptal se Alec s otráveným úsměvem.

Fervil vykřikl a zaútočil na Aleca – a jak se blížil, pozvedl Alec zubatý konec zlomeného ostří a Fervil se zastavil.

Ostatní chlapci, když viděli konfrontaci, tasili meče a přispěchali chránit Fervila, zatímco Marco a jeho přátelé tasili jejich meče kolem Aleca. Všichni chlapci tam stáli a napjatě čelili jeden druhému.

“Co to děláš?” zeptal se Marco Aleca. “Všichni sdílíme stejný cíl. Toto je šílenství.”

“A proto nemohu dovolit, aby bojovali s harampádím,” odpověděl Alec.

Alec odhodil zlomený meč, natáhl se a pomalu tasil dlouhý meč ze svého pásku.

“Toto je moje práce,” řekl Alec pyšně. “Sám jsem ho vytvořil v kovárně mého otce. Nikdy nenajdeš lepší práci.”

Alec najednou meč otočil, uchopil jej za čepel, podržel jej a jílcem napřed ho podával Fervilovi.

V napjatém tichu si ho Fervil prohlížel, bylo jasné, že toto nečekal. Uchopil jílec, čímž se Alec stal bezbranným a na chvíli se zdálo, že přemýšlí nad tím, že by s ním propíchl Aleca.

Ale Alec tam pyšně stál a nebál se.

Fervilův obličej se pomalu uvolnil, protože si uvědomil, že je Alec nyní bezbranný, a díval se na něj s větší úctou. Podíval se dolů a prohlédl si meč. Potěžkal si ho v ruce, přidržel ho proti světlu a konečně se, po dlouhé době, podíval s nadšením na Aleca.

“Tvoje práce?” zeptal se nevěřícným hlasem.

Alec pokýval.

“A mohu takových ukovat mnohem víc,” odpověděl.

Vykročil dopředu a podíval se na Fervila silným pohledem.

“Chci zabít Pandesiany,” odpověděl Alec. “A chci to dělat se skutečnými zbraněmi.”

V místnosti se vznášelo husté ticho, dokud Fervil konečně nezakroutil hlavou a nezačal se usmívat.

Dal dolů meč, natáhl paži a Alec ji uchopil. Všichni chlapci pomalu schovali zbraně.

“Předpokládám,” řekl Fervil s rozšiřujícím se úsměvem, “že tu pro tebe můžeme najít místo.”

Aidan kráčel opuštěnou lesní cestou, byl nejdál, kam kdy došel, ve světě se cítil úplně sám. Kdyby nebylo jeho Lesního psa, kterého měl vedle sebe, byl by nešťastný, zoufalý; ale Bílý mu dával sílu, i přes jeho kruté zranění, a Aidan ho pohladil po jeho krátké, bílé srsti. Oba belhali, každý z nich zraněn z jejich utkání se surovým vozkou, každý krok, který udělali, byl bolestivý a nebe začalo tmavnout. S každým kulhavým krokem, který Aidan udělal, přísahal, že jestli toho muže ještě jednou spatří, zabije ho svýma vlastníma rukama.

Bílý vedle něj zakňučel a Aidan se natáhl a pohladil ho po hlavě, pes byl téměř stejně vysoký, jako on, byl spíše jako divoká bestie, než-li pes. Aidan byl vděčný nejen za jeho společnost, ale také protože mu zachránil život. Zachránil Bílého, protože něco uvnitř něj mu nedovolilo se od něho odvrátit – a za to od něj na oplátku obdržel dar života. Udělal by to znovu, i kdyby věděl, že zde bude zanechán, uprostřed ničeho, na jisté cestě k hladovění a smrti. Stále to stálo za to.

Bílý znovu zavyl a Aidan s ním soucítil, protože měl také hlad.

“Já vím, Bílý,” řekl Aidan. “Já mám také hlad.”

Aidan se podíval na zranění Bílého, stále z něj tekla krev, a potřásl hlavou, cítil se hrozně a bezmocně.

“Udělal bych cokoli, abych ti pomohl,” řekl Aidan. “Kéž bych věděl, jak.”

Aidan se naklonil a políbil ho na hlavě, jeho srst byla jemná a Bílý položil svou hlavu na Aidanovu. Bylo to objetí dvou lidí na společné cestě vstříc smrti. Zvuky divokých stvoření zazněly v symfonii tmavého lesa, a Aidan cítil, jak ho pálí nohy, cítil, že už nemohou jít o moc dál, že zde zemřou. Byli stále několik dní od čehokoli a s blížící se nocí se cítili bezmocní. Bílý, ač byl silný, už nebyl připraven s ničím bojovat a Aidan, který neměl zbraň a byl zraněný, na tom nebyl o moc lépe. Kolem neprojel celé hodiny žádný vůz a očekával, že ani žádný několik dní nepojede.

Aidan myslel na svého otce, tam někde pryč, a cítil, že ho zklamal. Kdyby měl zemřít, Aidan by si přál, aby alespoň zemřel někde po boku svého otce, v boji za nějaký velký cíl, nebo doma, v pohodlí Volisu. Ne zde, sám a uprostřed ničeho. Každý krok jako by ho táhl blíže smrti.

Aidan přemýšlel o svém krátkém životě, pomýšlel na všechny lidi, které kdy znal a miloval, jeho otce a bratry, a nejvíce ze všeho jeho sestru Kyru. Přemýšlel o ní, lámal si hlavu s tím, kde právě je, jestli přešla Escalon, jestli přežila cestu do Uru. Přemýšlel, jestli někdy ona myslela na něj, jestli by na něj nyní byla pyšná, snažil se jít v jejích stopách, snažil se také přejít Escalon, svým vlastním způsobem pomoci otci a jeho záměru. Přemýšlel, jestli by se býval stal velkým bojovníkem a cítil se hluboce smutný, že ji nikdy znovu neuvidí.

Aidan se s každým krokem cítil sklíčeněji a nemohl udělat nic dalšího, kromě toho, aby podlehl svému zranění a vyčerpání. Šel pomaleji a pomaleji, podíval se na Bílého a viděl, jak za sebou také tahá nohy. Brzy si budou muset lehnout a odpočinout si někde na této cestě, ať už přijde cokoli. Byla to děsivá představa.

Aidan si myslel, že něco zaslechl, nejprve slabě. Zastavil se a bedlivě poslouchal, protože Bílý se také zastavil a tázavě se na něj podíval. Aidan doufal a modlil se. Zdálo se mu to?

Potom to zaznělo znovu. Tentokrát si byl jistý. Zaskřípání kol. Dřeva. Železa. Byl to vůz.

Aidan se otočil, srdce mu poskočilo, zatímco mžoural do slábnoucího světla. Nejprve nic neviděl. Potom pomalu ale jistě něco spatřil. Vůz. Několik vozů.

Aidanovo srdce mu bušilo až v krku, ani nebyl schopný ovládnout své vzrušení, jak ucítil dunění, uslyšel koně a sledoval karavanu, která tudy mířila. Ale jeho vzrušení potom ochladlo, když přemýšlel, zda by to nemohl být někdo nepřátelský. Nakonec kdo jiný by cestoval tak daleko na pusté cestě, tak vzdálen ode všeho? Nemohl bojovat a Bílý, který napůl vrčel, už v sobě mnoho síly také neměl. Byli na pospas komukoli, kdo se blížil. Byla to děsivá myšlenka.