Morgan Rice - Noc Odvážných

Kavos zakroutil hlavou.

“A proč si myslíš, že Ra nechá svou armádu projít roklinou?”

Duncan byl odhodlaný.

“Rozumím Ra,” odpověděl. “Touží po tom nás zničit. Touží po úplném vítězství. Toto polichotí jeho namyšlenosti a proto za námi pošle celou svou armádu.”

Kavos zatřásl hlavou.

“Muži, kteří je vlákají dovnitř,” řekl, “nebudou krytí. Bude téměř nemožné dostat se včas zpět tunely. Ti muži budou nejspíše uvězněni a zemřou.”

Duncan vážně pokýval.

“A proto ty muže povedu já sám,” řekl.

Všichni muži se na něj s úctou podívali. Promnuli své plnovousy, jeho obličej sužovaly obavy a pochyby, všichni si uvědomili, jak riskantní to je.

“To by možná mohlo fungovat,” řekl Kavos. “Snad můžeme vlákat Pandesiany skrz a třeba je můžeme dokonce odříznout. Ale i tak Ra nevyšle všechny své muže. Jsou zde utábořeny pouze jižní síly. Má jiné muže, kteří jsou rozloženi po zemi. Má silnou severní armádu, která stráží sever. Dokonce i kdybychom vyhráli tuto epickou bitvu, nevyhrajeme válku. Jeho muži budou stále držet Escalon.”

Duncan pokýval, sám měl stejné myšlenky.

“Proto bychom se měli rozdělit,” odpověděl. “Polovina z nás pojede do Rokliny, zatímco druhá polovina zamíří na sever a zaútočí na severní armádu Ra. Vedenou tebou.”

Kavos se na něj překvapeně díval.

“Jestli máme osvobodit Escalon, musíme to udělat vše najednou,” dodal Duncan. “Povedeš bitvu na severu. Povedeš je ke své domovině, do Kosu. Dovedeš boj až k horám. Nikdo tam nedokáže bojovat tak dobře jako ty.”

Kavos pokýval, bylo jasné, že se mu ten nápad líbí.

“A ty, Duncane?” zeptal se na oplátku s obavami v hlase. “I když nejsou moje vyhlídky na severu dobré, tvoje vyhlídky v Roklině jsou mnohem horší.”

Duncan pokýval a usmál se. Uchopil Kavose za rameno.

“Tím větší je šance na slávu,” odpověděl.

Kavos se na něj s obdivem usmál.

“A co pandesianská flotila?” vložil se Seavig a vykročil vpřed. “Dokonce i nyní drží přístav v Uru. Escalon nemůže být osvobozen, zatímco vládnou mořím.”

Duncan na svého přítele pokýval a položil mu ruku na rameno.

“Proto vezmeš své muže a pojedeš na pobřeží,” odpověděl Duncan. “Využij naši ukrytou flotilu a pluj na sever, v noci, vzhůru po Smutku. Plav se do Uru a s dostatečnou mazaností je třeba přemůžeš.”

Seavig na něj hleděl, mnul si plnovous, oči mu zářily rošťáctvím a smělostí.

“Uvědomuješ si, že budeme mít tucet lodí proti tisíci,” odpověděl.

Duncan pokýval a Seavig se usmál.

“Já věděl, proč ses mi vždycky líbil,” odpověděl Seavig.

Seavig vyskočil na koně, jeho muži následovali, a vyrazil bez dalšího slova, vedl je do pouště a jeli na západ k moři.

Kavos vykročil vpřed a uchopil Duncana za rameno a zadíval se mu do očí.

“Vždycky jsem věděl, že oba zemřeme pro Escalon,” řekl. “Jen jsem nevěděl, že zemřeme tak slavnostně. Bude to smrt, hodná našich předků. Za to ti děkuji, Duncane. Dal jsi nám ohromný dar.”

“A já tobě,” odpověděl Duncan.

Kavos se otočil, pokýval na jeho muže a bez dalšího slova všichni nasedli na koně a vyrazili, jeli na sever do Kosu. Všichni se rozjeli za dychtivých pokřiků, za nimi se pozvedla ohromná mračna prachu.

Duncan tam zůstal stát sám s několika stovkami mužů, všichni se na něj dívali a čekali na pokyny. Otočil se k nim čelem.

“Leifall se blíží,” řekl a díval se na něj na horizont. “Až přijedou, všichni pojedeme jako jeden do Rokle.”

Duncan se chystal nasednout na koně, když najednou zazněl hlas:

“Vůdče!”

Duncan se ohlédl druhým směrem a byl šokovaný tím, co spatřil. Z východu se blížila postava, kráčela k nim pouští. Duncanovo srdce se rozbušilo, zatímco ji pozoroval. To není možné.

Jeho muži se rozestoupili na všech stranách, jak se blížila. Duncanovi poskočilo srdce a pomalu cítil, jak se mu oči zaplnily slzami radosti. Nemohl tomu uvěřit. Jako zjevení se k němu z pouště blížila jeho dcera.

Kyra.

Kyra šla směrem k nim, na tváři měla úsměv a mířila přímo k němu. Duncan byl zmatený. Jak se sem dostala? Co tu dělá? Proč je sama? Šla celou tu cestu pěšky? Kde má Andora? Kde je její drak?

Nic z toho nedávalo smysl.

Ale byla zde, z masa a kostí, jeho dcera se k němu vrátila. Když ji viděl, měl pocit, jako by se mu zahojila duše. Vše na tomto světě bylo správně, i když to bylo jen na chvíli.

“Kyro,” řekl a dychtivě vykročil vpřed.

Vojáci se rozestoupili, zatímco Duncan kráčel vpřed, usmíval se, měl rozpažené paže a toužil po tom ji obejmout. Ona se také usmívala, rozhodila paže, jak k němu přicházela. Vše stálo za to vědět, že je naživu.

Duncan udělal posledních pár kroků, tak se těšil, že ji obejme a vykročil vpřed a objal ji.

“Kyro,” vyhrkl v slzách. “Jsi naživu. Vrátila ses ke mně.”

Cítil, jak mu po tváři stékají slzy, slzy radosti a úlevy.

A přesto, jak ji držel, ona se nehýbala, byla bez odezvy.

Duncan si začal pomalu uvědomovat, že něco není v pořádku. Vteřinku předtím, než si uvědomil, že se jeho svět zalil oslepující bolestí.

Duncan zalapal po dechu, nemohl se nadechnout. Slzy radosti se rychle proměnily v slzy bolesti, jak se ocitl bez dechu. Nemohl přijít na to, co se děje; místo milujícího obejmutí pocítil studenou rukojeť z oceli, která mu probodla žebra, zasáhla ho velice hluboko. Cítil horkost, která mu stékala po břiše a strnul, nemohl se nadechnout, ani myslet. Bolest byla tak oslepující, tak pronikavá, tak nečekaná. Podíval se dolů a v srdci spatřil dýku a v šoku tam stál.

Podíval se vzhůru na Kyru, do jejích očí a i když byla bolest hrůzná, bolest z podvodu byla mnohem horší. To, že umíral, ho netížilo. Ale umírat pod rukou své dcery ho rozervalo na kousky.

Když cítil, jak se pod ním svět roztočil, Duncan zamrkal, byl zmatený, snažil se porozumět, proč by ho podvedla osoba, kterou na tomto světě miloval ze všech nejvíce.

Ale Kyra se jen bez výčitek usmála.

“Ahoj, Otče,” řekla. “Je tak hezké tě znovu vidět.”

Alec stál v dračí tlamě, třímal Nedokončený Meč třesoucíma se rukama, omráčený, jak se dračí krev řinula dolů na něj jako vodopád. Podíval se zpoza řady zubů ostrých jako břitva, každý z nich tak velký, jako on sám, a připravil se, zatímco drak padal přímo do oceánu pod ním. Žaludek mu vyskočil do krku, jak se k němu hnala ledová voda ze Zátoky Smrti, aby se s ním pozdravila. Věděl, že nebude-li zabit při dopadu, bude rozdrcen vahou těla mrtvého draka.

Alec byl stále v šoku, že se mu podařilo zabít tuto ohromnou bestii, věděl, že drak, se vší svou vahou a silou, klesne na dno Zátoky Smrti a vezme ho s sebou. Nedokončený Meč dokázal setnout draka – ale žádný meč nedokáže jeho pád zastavit. Co bylo ještě horší, drakova nyní uvolněná čelist se nad ním zavírala, protože její svaly ochably, tiskla se dolů, aby se stala klecí, ze které Alec nikdy neuprchne. Věděl, že se musí rychle pohnout, jestli chce mít šanci na přežití.

Jak se krev řinula dolů na jeho hlavu z patra drakovy tlamy, Alec vytáhl meč a jak se čelisti téměř zavřely, připravil se a vyskočil. Křičel, zatímco padal ledovým vzduchem, drakovy zuby ostré jako břitva mu poškrábaly záda, rozřízly jeho kůži a na okamžik se jeho košile zadrhla o drakův zub a on si pomyslel, že se mu to nepodaří. Za ním zaslechl zacvaknutí velké tlamy, pocítil, jak se mu roztrhla košile, kus z ní se oderval – a konečně volně padal.