Morgan Rice - Noc Odvážných

KAPITOLA TŘICÁTÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ PRVNÍ

KAPITOLA TŘICÁTÁ DRUHÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ TŘETÍ

KAPITOLA TŘICÁTÁ ČTVRTÁ

DOSLOV

Věnováno Kiře Dean,

mé hrdince, která má více kuráže, než kdejaký rytíř.

Duncan kráčel ustupující záplavě, voda mu cákala na lýtka, po boku měl tucet svých mužů, kteří kráčeli plovoucím pohřebištěm. Stovky pandesianských těl plavaly kolem, narážely mu do nohou, zatímco se prodíral zbytkem záplavy z Nekonečných vodopádů. Kam až viděl bylo moře těl, pandesianští vojáci vyplouvali z přetékajícího kaňonu, vyplouvali na poušť v ustupující vodě. Atmosféra byla slavnostní a vítězná.

Duncan se podíval do kaňonu, který přetékal vodou, stále chrlil těla a překypoval vodou, otočil se pohlédl na horizont směrem k Nekonečným vodopádům, kde se prýštící proudy zpomalily na tenký pramínek. Pomalu začal pociťovat jak v něm roste vzrušení z vítězství. Všude kolem něj se rozezněl šum vítězných pokřiků jeho užaslých mužů, všichni procházeli nevěřícně vodou, všichni si pomalu uvědomovali, že vlastně vyhráli. Přes všechnu nepřízeň přežili, dobyli mnohem větší legii. Leifall nakonec přišel. Duncan cítil vůči svým loajálním vojákům ohromný vděk, vůči Leifallovi, Anvinovi a především svému synovi. Navzdory neradostné nepřízni žádný strachy nezacouval.

Zaznělo vzdálené zahřmění a Duncan si prohlédl horizont a měl ohromnou radost, když spatřil Leifalla a jeho muže z Leptusu, Anvina a Aidana mezi nimi, Bílého, který jim běžel u nohou, všichni se vraceli od Nekonečných vodopádů, jeli zpět, aby se k nim přidali. Byla s nimi Leifallova malá armáda, stovky mužů, jejich vítězný pokřik byl slyšet dokonce i odtud.

Duncan se ohlédl na sever a na vzdáleném horizontu si všiml světa zaplněného černotou. Asi den cesty vzdálený byl utábořený zbytek pandesianské armády, shromažďovali se, připravovali se odplatit svou porážku. Duncan věděl, že příště nezaútočí s deseti tisíci muži, ale stovkami tisíc.

Duncan věděl, že není času nazbyt. Jednou měl štěstí, ale nebylo možné, aby přestál útok od stovek tisíc vojáků, dokonce i s každým trikem na světě. A všechny své triky už vyčerpal. Potřeboval novou strategii a potřeboval ji rychle.

Jak se kolem něj muži shromáždili, Duncan si prohlížel všechny tvrdé a vážné tváře a věděl, že tito velcí bojovníci k němu vzhlíží s očekáváním, že je povede. Věděl, že ať udělá jakékoli rozhodnutí, ovlivní to nejen jeho, ale všechny tyto velké muže – a skutečně celý osud Escalonu. Dlužil jim všem, aby se rozhodl moudře.

Duncan si namáhal hlavu, pobízel řešení, aby si ho našlo, přemítal o všech následcích strategického rozhodnutí. Všechny tahy s sebou nesly riziko, všechny s sebou nesly zoufalé dopady a všechny byly ještě více riskantní, než to, co provedl zde v kaňonu.

“Vůdce?” zazněl hlas.

Duncan se otočil a spatřil Kavosovu vážnou tvář, hleděl na něj s úctou. Za ním také hleděly stovky mužů. Všichni čekali na jeho rozhodnutí. Všichni ho následovali až na samotný konec a zůstali naživu a věřili mu.

Duncan pokýval a zhluboka dýchal.

“Střetneme se s Pandesiany na otevřeném poli,” začal, “a prohrajeme. Jsou v převaze sto na jednoho. A jsou také více odpočatí, jsou ozbrojeni a lépe vybaveni. Do západu slunce bychom byli všichni mrtví.”

Duncan si povzdychl, muži viseli na každém jeho slovu.

“A přesto nemůžeme uprchnout,” pokračoval, “a také bychom neměli. Skřítci také útočí, draci krouží, nemáme čas se schovat a bojovat partyzánskou válku. A schovávat se není naším stylem. Potřebujeme smělou a rychlou a rozhodnout strategii, abychom porazili vetřelce a zbavili jich naší země jednou provždy.”

Duncan se na dlouho odmlčel, přemítal nad téměř nemožným úkolem, který je čekal. Vše, co bylo slyšet, byl vítr, který šuměl z pouště.

“Co navrhuješ, Duncane?” pobídl ho konečně Kavos.

Ohlédl se na Kavose, bral a zase pouštěl svou halapartnu, díval se s intenzitou, zatímco mu v hlavě zvonila jeho slova. Dlužil těmto velkým bojovníkům strategii. Způsob, jak nejen přežít – ale vyhrát.

Duncan přemýšlel nad escalonským terénem. Věděl, že všechny bitvy byly vyhrány v terénu a to, že znal terén své domoviny, byla snad jeho největší výhoda, která mu v této válce ještě zbývala. Vzpomínal na všechna místa v Escalonu, kde by terén mohl být přirozenou výhodou. Muselo by to být skutečně zvláštní místo, místo, kde by se tisíc mužů mohlo ubránit stovkám tisíc. V Escalonu bylo jen málo takových míst – vůbec všude bylo jen málo takových míst – která by to umožňovala.

A přesto si Duncan vzpomněl na legendy a příběhy, které se mu zaryly do mysli od jeho otce a jeho otce před ním, jak si vzpomněl na všechny velké bitvy, které studoval ze starých dob, ocitl se, jak se vrací myšlenkami do bitev, které byly nejodvážnější, nejepičtější, bitvy, ve kterých malý počet bojoval proti velkému. Znovu a znovu se jeho mysl navracela na jedno místo: Ďáblova roklina.

Místo statečných. Místo, kde jen malý počet mužů odrazil útok armády, kde všichni velcí bojovníci Escalonu byli testováni. Roklina nabízela neužší místo v celém Escalonu a bylo to snad jediné místo na zemi, kde terén určoval bitvu. Místo, kde se střetával útes příkrých skal a hor s mořem, kde nezbývalo nic než malý průchod, který tvořil Roklinu, která si vyžádala již nejeden život. Nutilo to muže, aby prošli v jediné řadě. Přinutilo to armády, aby prošly v jediné řadě. Vytvářelo to ucpávku, kde několik bojovníků, pokud byli dobře rozmístění a dostatečně stateční, se mohli střetnout s celou armádou. Alespoň podle legend.

“Roklina,” odpověděl nakonec Duncan.

Všechny oči se doširoka otevřely. Pomalu s úctou pokývali. Roklina byla vážným rozhodnutím; bylo to poslední možné východisko. Bylo to místo, ke kterému se uchylovali, když už nebylo kam jít, místo, kde muži umřeli nebo přežili, kde byly země ztraceny nebo zachráněny. Bylo to místo legend. Místo hrdinů.

“Roklina,” řekl Kavos, dlouho kýval, zatímco si mnul plnovous. “Těžké. Ale přetrvává jeden problém.”

Duncan se na něj podíval.

“Roklina má útočníky držet stranou – ne je pustit dovnitř,” odpověděl. “Pandesiané jsou už uvnitř. Možná bychom ji mohli zablokovat a udržet je uvnitř. Ale my je potřebujeme venku.”

“Nikdy za dob našich předků,” dodal Bramthos, “nikdy nebyla nájezdní armáda, jak jednou přešla Roklinou, přinucena znovu jí projít. Je příliš pozdě. Už jí prošli.”

Duncan pokýval, jeho samého to také napadlo.

“To už jsem zvážil,” odpověděl. “Ale vždy existuje způsob. Možná je můžeme vlákat zpět na druhou stranu. A potom, až budou na jihu, je můžeme odříznout a zaútočit.”

Muži se na něj zmateně dívali.

“A jak doporučuješ, abychom to udělali?” zeptal se Kavos.

Duncan tasil svůj meč, našel suchý písek, vykročil vpřed a začal kreslit. Všichni muži se k němu shromáždili, jak jeho ostří začalo škrábat do písku.

“Několik z nás jich naláká dovnitř,” řekl a kreslil čáru v písku. “Zbytek bude čekat na druhé straně, připraveni je odříznout. Přinutíme Pandesiany, aby si mysleli, že nás pronásledují, že prcháme. Moje jednotka, jak projdou skrz, je může obkroužit skrze tunely, vrátit se na této straně Rokliny a uzavřít ji. Potom se jim můžeme společně postavit.”