Morgan Rice - Píseň pro Sirotky

„O jakou zprávu šlo?“ zopakoval Sebastian.

„Dala mi peníze,“ řekl muž. „Říkala, že ti mám říct… sakra, určitě to vím…“

„Mysli,“ pobízel ho Sebastian. „Je to důležité.“

„Říkala, že ti mám říct, že mířila do Barristonu!“ pronesl opilec s vítězoslavným výrazem. „Prý ti mám říct, že jsem to viděl na vlastní oči.“

„Do Barristonu?“ zeptal se Sebastian a zadíval se na směrovky. „Víš to jistě?“

Nedávalo to smysl. Sophia neměla důvod tam zamířit. Možná ale právě o to šlo. Vzhledem k tomu, že byla na útěku. Bylo to menší město, rozhodně nebylo tak velké ani lidnaté jako Ashton, ale díky průmyslu nebylo úplně chudé. Možná, že to pro Sophii bylo stejně dobré místo jako kterékoli jiné.

Muž přikývl. Sebastianovi to stačilo. Pokud mu Sophia nechala zprávu, pak nezáleželo na tom, kdo mu ji předal. Záleželo jen na tom, že ji dostal a že ví, kam pokračovat. Jako poděkování hodil Sebastian muži minci a vrátil se ke koni.

Popohnal zvíře cestou na západ. Snažil se cestovat co nejrychleji. Bude mu chvíli trvat, než se do Barristonu dostane, ale bude se snažit tam být co nejdříve. Mohl by ji dohnat ještě před městem nebo ji možná dostihne až tam. Tak nebo tak ji najde, a nakonec budou spolu.

„Jdu si pro tebe, Sophie,“ pronesl, zatímco kolem něj se míhala krajina Stezek. Teď, když věděl, že chce, aby ji našel, byl odhodlaný udělat cokoli bude nutné, aby ji dostihl.

Královna vdova Mary z rodu Flambergů stála uprostřed svých zahrad. Pozvedla bílou růži a nasála její jemnou vůni. Po všech těch letech se naučila skrývat netrpělivost. A pokud šlo o jejího nejstaršího syna, zmocňovala se jí netrpělivost až příliš rychle.

„Co je to za růži?“ zeptala se jednoho ze zahradníků.

„Druh vyšlechtěný jednou ze zahradnic koupených ze sirotčince,“ řekl muž. „říká jí Jasná hvězda.“

„Pogratuluj jí k úspěchu a informuj ji, že od dnešního dne se tento druh jmenuje Vdovina hvězda,“ řekla královna. Byl to současně kompliment i připomínka toho, že ten, kdo si sirotka koupil, si mohl s jeho výtvorem dělat co uznal za vhodné. Dvojznačná věc, přesně taková, jaké měla vdova ráda.

Naučila se je používat po občanských válkách. Málem totiž přišla o veškerou moc. Místo toho se jí dařilo balancovat na rozhraní moci Šlechtické rady, církve Maskované bohyně, nemytých mas lidí a obchodníků. Zvládala to díky své chytrosti, nemilosrdnosti a trpělivosti.

Dokonce i trpělivost ale měla své meze.

„Ale než to uděláš,“ pronesla královna, „přitáhni mi sem laskavě mého syna. Je mi jedno, v jakém bordelu zrovna vězí, hlavně mu připomeň, že na něj čeká jeho královna.“

Vdova stála u slunečních hodin a sledovala pohybující se stín. Čekala na rozmařilce, který měl být dědicem jejího království. Stín se za dobu jejího čekání posunul o celou šířku palce. Nakonec zaslechla kroky blížícího se Ruperta.

„Nejspíš už senilním,“ pronesla vdova, „protože se mi očividně všechno plete. Například mám pocit, že jsem tě předvolala už před půl hodinou.“

„Taky tě zdravím, matko,“ pronesl Rupert a vůbec nevěnoval pozornost jejím slovům.

Kdyby alespoň svůj čas trávil něčím užitečným. Vzhledem ke stavu jeho oblečení ale královna poznala, že při svém odhadu, kde bude, měla pravdu. Možná byl i na lovu. Její starší syn se nevěnoval příliš širokému spektru činností.

„Zdá se, že tvé modřiny začínají konečně blednout,“ pronesla královna. „Nebo ses je konečně naučil skrývat pomocí pudru?“

Viděla, jak její syn zrudl vztekem, ale bylo jí to jedno. Kdyby se na ni chtěl vrhnout, udělal by to už dávno. Rupert ale dobře věděl, na kom si svůj vztek vybít může a na kom raději ne.

„Byl to útok zezadu,“ pronesl Rupert.

„Od služky,“ odpověděla chladně vdova. „Podle toho, co jsem slyšela, to bylo ve chvíli, kdy ses chtěl silou zmocnit bývalé snoubenky svého bratra.“

Rupert na chvíli překvapeně otevřel ústa. Copak si ještě neuvědomil, že jeho matka ví o všem, co se šustne v království? Natož u ní doma? Copak si myslel, že by se udržela v pozici vládkyně ostrova, kdyby neměla své špehy? Vdova si povzdechla. Ještě se toho musel hodně učit, ale nezdálo se, že by se mu chtělo.

„Sebastian ji odehnal,“ pokusil se vysvětlit svůj čin. „Nebylo to nic nekalého, stejně je to jen děvka ze sirotčince.“

„Všichni ti básníci, kteří tě vypodobňují jako úžasného prince se s tebou ve skutečnosti nikdy nesetkali, že ne?“ zeptala se vdova, i když pravdou bylo, že jich sama spoustu uplatila, aby skládali ta správná slova. Princ musel mít takovou pověst, po jaké toužil, ne takovou, jakou si vysloužil. Se správnou pověstí by mohl mít na své straně Šlechtickou radu až dojde na to, kdo bude vládnout dál. „Nenapadlo tě, že by se Sebastian mohl rozzlobit, až zjistí, o co ses pokoušel?“

Rupert se zamračil a královně došlo, že její syn vůbec nechápe, o co jde.

„Proč by se měl zlobit? Nehodlal si ji vzít a v každém případě jsem starší než on. Jednoho dne budu jeho král. Neodvážil by se cokoli provést.“

„Pokud si to myslíš,“ řekla vdova, „očividně svého bratra neznáš.“

Rupert se při těch slovech zasmál. „A ty ho snad znáš, matko? Zkoušet ho oženit? Není divu, že utekl.“

Vdova potlačila svůj hněv.

„Ano, Sebastian utekl. Musím přiznat, že jsem podcenila sílu jeho citů, ale to se dá vyřešit.“

„Tím, že se postaráš o tu dívku,“ řekl Rupert.

Vdova přikývla. „Předpokládám, že bys to chtěl zařídit ty sám?“

„Rozhodně.“

Rupert nezaváhal. Královna ani nečekala, že by váhal. Svým způsobem to bylo dobré, protože vládce by se neměl vyhýbat tomu, co bylo nutné udělat. Přesto pochybovala, že Rupertovi jde o to, aby se choval jako vládce. Prostě se jen chtěl pomstít za modřinu, která i teď narušovala jeho jinak dokonalý vzhled.

„Ujasněme si to,“ řekla vdova. „Je nezbytné, aby ta dívka zemřela. Jednak, abychom napravili to, čeho se na tobě dopustila a také… abychom předešli nepříjemnostem, které by mohla způsobit.“

„Sňatku mezi Sebastianem a nevhodnou dívkou,“ řekl Rupert. „Taková hanba.“

Vdova utrhla jednu z květin poblíž. „Hanba je jako tahle růže. Vypadá neškodně. Přitahuje pohledy okolí. Přesto má ostré trny. Naše moc je jen iluze. Máme ji jen díky tomu, že nám lidé věří. Pokud nás Sebastian zahanbí, jejich víra by mohla opadnout.“ Sevřela ruku v pěst a ignorovala přitom bolest, kterou jí trny způsobily. „Musíme se s tím vypořádat, ať to stojí, co to stojí.“

Raději, ať si Rupert myslí, že jde o zachování pověsti jejich rodiny. Bude to lepší než přiznat skutečné nebezpečí, které ta dívka představuje. Když vdova zjistila, co je skutečně zač… svět náhle začal připomínat nebezpečné místo plné nástrah. Nemohla dovolit, aby je něco ohrožovalo.

„Zabiju ji,“ řekl Rupert.

„Nenápadně,“ dodala vdova. „Bez rozruchu kolem. Nechci, abys způsobil víc problémů, než dokážeš vyřešit.“

„Postarám se o to,“ trval na svém Rupert.

Vdova si nebyla jistá, jestli to zvládne, ale pokud šlo o tu dívku, měla k dispozici i další možnosti. Hlavní bylo využívat jen ty, kdo měli vlastní důvody se s ní vypořádat. Kdyby někomu rozkazovala, potvrdila by tím, že na té dívce je něco výjimečného.