Blake Pierce: Dokonalý Úsměv

„A nenajdete,“ zamumlala Jessie.

„Proč to říkáte?“

„Cortez se bude držet u Crutchfielda. A klidně vám zaručím, že Bolton Crutchfield se nikam nechystá.“

„Jak si můžete být tak jistá?“ chtěl vědět Corcoran.

„Protože se mnou ještě neskončil.“

Jessie té noci nemohla usnout. Připadlo jí, že se už vrtí a převrací celé hodiny, a tak vylezla z postele a zamířila do kuchyně, aby si do své prázdné sklenice dolila vodu.

Jak tak kráčela po koberci na chodbě, okamžitě vycítila, že je něco špatně. V místech, kde chodba ústila do obývacího pokoje, stálo křeslo, v němž obvykle seděl maršál, nyní však bylo prázdné. Jessie se na okamžik chtěla obrátit a vrátit se do ložnice pro svou pistoli, pak si ale uvědomila, že žádnou nemá. Do odvolání ji „zajistila“ maršálská služba.

Místo toho se tedy zády přitiskla ke stěně chodby a po špičkách se vydala k prázdnému křeslu. Úmyslně přitom ignorovala své zběsile bušící srdce. Okny sem proudilo měsíční světlo, a když se přiblížila, spatřila v něm na krémovém koberci tmavou vlhkou skvrnu. Vzhledem k tomu, jak daleko se rozstříkla, jí bylo na první pohled jasné, že tu nikdo neupustil sklenici vína. Neušlo jí ani, že stopa pokračuje dál do temnoty.

Jessie opatrně vystrčila hlavu zpoza rohu a uviděla maršála svaleného u protější zdi. Zády se o ni opíral, jako by ho tam někdo dotáhl. Z jedné strany na druhou měl podříznuté hrdlo. Vedle něj ležela na zemi jeho služební zbraň.

Jessie pocítila nával adrenalinu a úzkosti, až se jí z toho rozbrněly prsty. V duchu si připomínala, že se musí soustředit. Svezla se na kolena a rozhlížela se po pokoji, zatímco čekala, až se její tělo uklidní. Ke svému překvapení nemusela čekat dlouho.

Jelikož nikde nespatřila ani živáčka, vyrazila vpřed a popadla maršálovu pistoli. Když sklopila oči, povšimla si cestičky krvavých stop, které vedly od maršálova těla do přilehlé jídelny. Přikrčená za pohovkou se tím směrem spěšně vydala, dokud nedorazila do míst, odkud do místnosti dobře viděla.

Na zemi tam ležel další maršál. Tenhle měl tvář ponořenou v rychle se zvětšující kaluži krve, jež patrně proudila z jeho krku a šířila se kolem jeho hlavy a těla.

Jessie se přinutila nad tím výjevem příliš dlouho neotálet a raději následovala krvavé stopy vedoucí do zimní zahrady a odtamtud k bazénu za domem. Posuvné dveře byly otevřené a vpouštěly dovnitř lehký vánek, který si pohrával se záclonami, takže se nadouvaly jako těžká hustá mračna.

Rychle místnost přejela pohledem. Nikde nikdo. Opatrně přešla ke dveřím a vyhlédla ven. Na vodní hladině se tváří dolů pohupovalo bezvládné mužské tělo v obleku. Okolní voda se postupně zbarvovala do ruda. A přesně v tom okamžiku Jessie uslyšela, jak si za ní někdo odkašlal.

Bleskově se otočila a přitom odjistila pistoli. Z opačného konce místnosti ji pozoroval jak Bolton Crutchfield, tak její otec, Xander Thurman, který vypadal neuvěřitelně dobře, vzalo-li se v potaz, že teprve před pár týdny utržil střelnou ránu do břicha a do ramene, s největší pravděpodobností přišel ke fraktuře lebky a nakonec ještě vyskočil z okna ve čtvrtém patře. Oba muži svírali v rukou dlouhé lovecké nože.

Jessiin otec se usmál a rty bezhlasně naznačil slovo „chroustíku“. Říkával jí tak, když byla malá. Jessie zvedla pistoli a připravila se vystřelit. Prstem už už mačkala spoušť, vtom ji však vyrušil Crutchfieldův hlas.

„Slíbil jsem vám, že se ještě uvidíme, slečno Jessie,“ prohlásil. Působil stejně nevzrušeným dojmem, jako když se s ním bavila přes tlustou skleněnou přepážku v jeho cele.

Ani jeho podsaditá postava se za těch několik týdnů na svobodě nijak zvlášť nezměnila. Na svých sto sedmdesát centimetrů měl pořád zhruba sedmdesát kilo, a fyzicky se tak Jessie zdaleka nemohl vyrovnat. Ačkoli mu bylo pětatřicet, kvůli svému buclatému obličeji vypadal o dobrých deset let mladší a způsob, jakým si své hnědé vlasy sčesával na stranu, Jessie připomínal spolužáky z matematického kroužku na základní škole. Jen jeho ocelově hnědé oči prozrazovaly, čeho je doopravdy schopen.

„Vypadá to, že jste se dostal do špatné společnosti,“ opáčila nepříjemně roztřeseným hlasem a kývla hlavou ke svému otci.

„Přesně to se mi na vás líbí, slečno Jessie,“ pronesl Crutchfield obdivně. „Nikdy se nevzdáváte, ani když se ocitnete v bezvýchodné situaci.“

„Možná byste to měl přehodnotit,“ podotkla Jessie. „Oba jste si do přestřelky přinesli nůž.“

„To je ale potvůrka,“ užasl Crutchfield a uznale se podíval na Thurmana.

Její otec beze slova přikývl. Nato se oba obrátili zpět k Jessie. Najednou se tvářili smrtelně vážně.

„Přišel čas, slečno Jessie,“ řekl Crutchfield a pak už se na ni společně s Thurmanem vrhl.

Jessie nejdřív vystřelila na svého otce a třikrát ho zasáhla do hrudi, načež zbraní namířila na Crutchfielda. Bez váhání do něj vypálila další tři rány. Ve vzduchu se vznášel štiplavý kouř a místností stále doznívala ozvěna jejích výstřelů.

Ani jeden z mužů se však nezastavil. Dokonce je to ani nezpomalilo. Jak je to možné? I s neprůstřelnou vestou by přece museli přinejmenším zavrávorat.

Přestože věděla, že jí došly náboje, dál mačkala spoušť, protože ji nenapadalo, co jiného dělat. Zatímco se k ní oba muži blížili s noži nad hlavou, odhodila pistoli stranou a zaujala obranný postoj, třebaže si moc dobře uvědomovala, že je to marná snaha. Seshora se na ni rychle a neomylně snesly ostré čepele nožů.

Jessie se s hlasitým sípáním posadila na posteli. Ztěžka oddechovala a po těle se jí řinul pot. Když se rozhlédla po pokoji, zjistila, že je sama. Na oknech měla stále zatlučené okenice, aby se jimi nikdo nedostal dovnitř. Pod klikou na dveřích do ložnice byla jako dodatečné bezpečnostní opatření stále zaklíněná židle. Hodiny ukazovaly jedna třicet devět ráno.

Na druhé straně někdo zlehka zaklepal na dveře.

„Všechno v pořádku, slečno Huntová?“ zajímal se jeden z maršálů. „Slyšel jsem nějaké zvuky.“

„Jenom zlý sen,“ zavolala na něj. Neviděla důvod, proč mu lhát. Stejně to nejspíš tušil.

„Dobře. Kdybyste něco potřebovala, dejte mi vědět.“

„Díky,“ odpověděla a poslouchala, jak se jeho kroky vzdalují za povědomého skřípotu podlahových prken pod kobercem.

Pak spustila nohy z postele a chvíli tam jen tak v tichosti seděla a čekala, až se její srdce a dech opět vrátí do jakéhosi normálu. Nakonec vstala a zamířila do koupelny. Nejdřív se potřebovala osprchovat a potom vyměnit propocené povlečení.

Jak tak kráčela na opačnou stranu pokoje, nedokázala odolat pokušení vyhlédnout z jednoho z oken, kde se okenice lehce odklonila a vpouštěla dovnitř slabý paprsek světla. Přísahala by, že za bazénem ve stínu stromů zahlédla něčí siluetu. Ačkoli se pokusila ukonejšit tím, že se musí jednat jen o kmen stromu nebo některého maršála, na klidu jí to nepřidalo.

Někde tam venku byli na svobodě dva sérioví vrahové. A oba si na ni dělali zálusk. Navzdory všem speciálním bezpečnostním opatřením v tomhle perfektně zabezpečeném domě se nemohla ubránit pocitu, že je tu jako moucha v pavučině.

Gabrielle a její večerní společník, Carter, přijeli domů krátce po druhé hodině ranní. Oba měli trochu vypito a ona ho musela znovu napomenout, aby se ztišil, ať nevzbudí Claire.