Blake Pierce - Dokonalý Dům

Znal její jméno. Věděl, jak vypadá. Věděl, v jakém bydlí městě. V jenom okamžiku dokonce zjistil, že přebývá v bytě své kamarádky Lacy a kde to je. A podle všeho dokázal i zpoza mříží údajně utajené léčebny sdělit všechny tyto údaje jejímu otci.

Jessie si byla poměrně jistá, že právě to byl alespoň zčásti důvod, proč Lacy, ambiciózní módní návrhářka, přijala šestiměsíční práci v Miláně. Jednalo se sice o skvělou příležitost, ale zároveň ji to taky zaneslo na opačnou stranu světa od Jessiina nebezpečného života.

Zatímco Jessie sjížděla z dálnice a od NRD už ji dělilo jen pár minut, vzpomněla si, jak Crutchfield konečně zmáčkl spoušť nevyřčené hrozby, která visela nad každým jejich setkáním.

Možná to bylo proto, že na několik měsíců odjížděla. Možná to bylo prostě naschvál. Když mu ale skrze prosklenou přepážku naposled pohlédla do vychytralých očí, vytasil na ni šokující novinku.

„Trochu si s vaším otcem popovídáme,“ oznámil jí se svým úlisným jižanským přízvukem. „Neřeknu vám kdy, nechci vám zkazit překvapení. Ale bude to nádhera, tím jsem si zcela jistý.“

Následující slovo ze sebe dokázala jen stěží vypravit. „Jak?“

„Ach, s tím si nedělejte starosti, slečno Jessie,“ pronesl uklidňujícím tónem. „Buďte si ale jistá, že až spolu budeme mluvit, nezapomenu ho od vás pozdravovat.“

Když zajížděla do areálu nemocnice, položila si tu samou otázku, která jí od té doby neustále vrtala hlavou a kterou dokázala zahnat, jen pokud se upřeně soustředila na jinou práci: opravdu to udělal? Zatímco se o tisíce kilometrů dál učila, jak chytat lidi, jako je on a její otec, opravdu se ti dva podruhé setkali navzdory všem bezpečnostním opatřením, jež měla přesně něčemu takovému zabránit?

Měla pocit, že tuhle záhadu zanedlouho rozluští.

Při vstupu na jednotku NRD vše probíhalo tak, jak si to pamatovala. Jakmile u strážní brány získala povolení projet do uzavřeného areálu nemocnice, zamířila kolem zadní strany hlavní budovy ke druhé, menší a nevýrazné stavbě za ní.

Jednalo se o betonovou a ocelovou jednopatrovou budovu uprostřed nevydlážděného parkoviště. Za velkým, zeleným, drátěným oplocením, které obklopovalo celý objekt a na jehož vrcholu se vinul ostnatý drát, šlo vidět jen střechu.

Druhou strážní bránou projela na pozemek NRD. Poté co zaparkovala, vykročila směrem k hlavnímu vchodu a předstírala přitom, že si nevšímá nespočtu bezpečnostních kamer, které bedlivě sledují každý její krok. Dorazila ke vnějším dveřím, kde musela počkat, až ji někdo pustí dovnitř. Narozdíl od její první návštěvy ji už ale zdější zaměstnanci znali od vidění, a tak jí otevřeli, jen co ji spatřili.

To ovšem platilo pouze u vnějších dveří. Jakmile jimi prošla na malé nádvoří, dostala se k hlavnímu vchodu do zařízení, jenž tvořily tlusté dveře z neprůstřelného skla. Použila svou vstupní kartu, načež se panel zeleně rozsvítil. Pak jí jeden ze strážníků, který seděl za stolem uvnitř budovy a který rovněž viděl, že panel změnil barvu, musel odemknout dveře bzučákem, a tím dokončit složitý proces vstupu do budovy.

Jessie nyní stála v nevelkém vestibulu a čekala, až se za ní vnější dveře zavřou. Ze zkušenosti věděla, že vnitřní dveře se nedají otevřít, dokud se ty vnější zcela nedovřou. Netrvalo dlouho a uslyšela hlasité cvaknutí zámku následované odemykáním vnitřního vstupu.

Jessie vešla dovnitř, kde už na ni čekala druhá ozbrojená strážkyně. Vzala si od ní všechny osobní věci, kterých s sebou měla minimum. Za tu dobu se stihla naučit, že je jednodušší nechat všechno v autě, protože stejně nehrozilo, že by se do něj někdo vloupal.

Strážkyně ji prošacovala a pak jí pokynula, aby prošla detektorem kovu, jaké bývají na letišti. Pracoval na principu milimetrových vln a dokázal podrobně znázornit celé její tělo. Jakmile to měla za sebou, byl jí beze slova navrácen všechen osobní majetek, což mělo rovněž sloužit jako povolení pokračovat dál.

„Bude na mě čekat důstojnice Gentryová?“ zeptala se strážkyně za stolem.

Žena k ní vzhlédla s výrazem naprostého nezájmu. „Za chvíli tu bude. Počkejte na ni u dveří Přechodné přípravy.“

Jessie udělala, jak jí řekli. Název Přechodná příprava označoval místnost, kde se všichni návštěvníci museli převléct, než mohli komunikovat s některým z pacientů. Na tomto místě si každý musel obléct šedý nemocniční plášť, sundat si všechny šperky a smýt veškeré líčení. Jak ji zde opakovaně varovali, tihle muži nepotřebovali žádné další podněcování.

O okamžik později se dveře přípravny otevřely a vystoupila z nich důstojnice Kathrine „Kat“ Gentryová, aby ji přivítala. Při pohledu na ni Jessie poskočilo srdce. Když se minulé léto poprvé setkaly, nepadly si sice příliš do noty, od té doby se však z obou žen staly kamarádky, jež pojilo společné vědomí, jaká temnota se skrývá v některých lidech. Jessie si ke Kat vypěstovala takovou důvěru, že jí jako jedné z méně než šesti lidí na celém světě svěřila, že je dcera Ozarkského kata.

Zatímco k ní Kat vykročila, Jessie si znovu připomněla, jaká je vedoucí bezpečnosti NRD tvrďačka. Navzdory tomu, že měřila sotva sto sedmdesát centimetrů, působila po tělesné stránce impozantním dojmem a její pětašedesátikilové tělo jako by sestávalo jen ze svalů a železné vůle. Bývalá příslušnice Army Rangers si odsloužila dvě mise v Afghánistánu, jež se jí podepsaly na obličeji. Hyzdily ho popáleniny od šrapnelu a dlouhá jizva, která jí začínala těsně pod levým okem a svisle se jí táhla dolů po tváři. Šedýma očima si neustále měřila okolí a pečlivě vstřebávala každý detail, aby zhodnotila, zda se jedná o hrozbu nebo ne.

U Jessie zjevně usoudila, že ne. Po tváři se jí rozlil široký úsměv a za okamžik už ji držela v medvědím objetí.

„Dlouho jsme se neviděly, paní z FBI,“ prohlásila nadšeně.

Jessie v jejím drtivém sevření zalapala po dechu a promluvila teprve, když ji Kat pustila.

„Nejsem z FBI,“ opravila ji. „Byla jsem tam jen na výcvik. Pořád patřím k LAPD.“

„To je fuk,“ mávla Kat odmítavě rukou. „Bylas v Quanticu, pracovala jsi s těmi nejvýše postavenými ve svém oboru a učila ses nóbl metody FBI. Když ti budu chtít říkat paní z FBI, tak to taky udělám.“

„Pokud to znamená, že mi nepřelomíš páteř napůl, tak mi klidně říkej, jak chceš.“

„Když už jsme u toho, nemyslím, že by se mi to ještě povedlo,“ poznamenala Kat. „Vypadáš silnější než předtím. Hádám, žes tam neposilovala jen mozkové závity.“

„Šest dní v týdnu,“ přisvědčila Jessie. „Běhy na dlouhou trať, překážkové dráhy, sebeobrana a školení se zbraní. Rozhodně mi nakopali zadek do solidnějšího tvaru.“

„Měla bych se bát?“ zeptala se Kat s předstíranými obavami a o krok přitom ustoupila s rukama zvednutýma v obranném gestu.

„Nemyslím, že bych tě dokázala nějak ohrozit,“ přiznala Jessie. „Je ale pravda, že mám pocit, že bych se před podezřelým dokázala ubránit, což doteď rozhodně neplatilo. Když se zpětně podívám na pár svých posledních střetnutí, mám štěstí, že jsem je přežila.“

„To je paráda, Jessie,“ řekla Kat. „Možná bychom někdy mohly změřit síly, dát si pár kol, abys nevypadla ze cviku.“