Blake Pierce - Dokonalý Dům

Natáhla se a nechala své svaly uvolnit po dlouhém letu v natěsnaném letadle. Tento byt byl její—první místo za více než šest let, o kterém mohla něco takového pravdivě říct. Mohla jíst pizzu na gauči a nechat krabici jen tak povalovat, aniž by si kvůli tomu někdo stěžoval. Ne, že by byla ten typ člověka, co by něco takového udělal. Šlo ovšem o to, že by mohla.

Z myšlenky na pizzu najednou dostala hlad. Vstala, aby se podívala do ledničky. Nejen, že zela prázdnotou, ale navíc nebyla ani zapnutá. Až v tu chvíli si vzpomněla, že ji tak nechala schválně, protože jí připadalo nesmyslné platit za elektřinu, když bude dva a půl měsíce pryč.

Zapojila ji do zásuvky a jelikož nedokázala chvíli posedět, rozhodla se zajít nakoupit. Pak ji napadlo něco jiného. Vzhledem k tomu, že do práce musela až zítra a odpoledne ještě přiliš nepokročilo, mohla by se zastavit i někde jinde: na místě—a u člověka—o němž věděla, že ho bude muset dřív nebo později navštívit.

Po většinu času v Quanticu se jí to úspěšně dařilo dostat z hlavy, nicméně tu stále byla ona záležitost s Boltonem Crutchfieldem. Uvědomovala si, že by to měla nechat plavat, že se ji během jejich posledního setkání snažil navnadit.

Přesto však potřebovala mít jistotu: opravdu našel Crutchfield způsob, jak se setkat s jejím otcem, Xanderem Thurmanem, Ozarkským katem? Opravdu přišel na způsob, jak se spojit s vrahem nespočtu lidí, včetně její matky; s mužem, který ji jako šestileté dítě nechal samotnou přivázanou vedle matčina těla napospas smrti v promrzlé, osamocené chatě?

Brzy to hodlala zjistit.

Když Gray toho večera došel domů, Eliza už na něj čekala. Objevil se včas na večeři a na tváři měl výraz, který svědčil o tom, že ví, co přijde. Jelikož Millie a Henry seděli ve stejné místnosti a jedli makarony se sýrem a nakrájeným párkem, ani jeden z rodičů se o dané situaci nezmiňoval.

Teprve, když byly děti v posteli, na ni přišla řeč. Eliza stála v kuchyni a Gray se vrátil, jakmile je uložil ke spánku. Sako si sice svlékl, ale pořád měl na sobě uvolněnou kravatu a dlouhé kalhoty. Měla podezření, že to udělal proto, aby vypadal věrohodněji.

Gray nebyl velký muž. Se svými sto padesáti sedmi centimetry a sedmdesáti kily měřil jen o pár centimetrů víc než ona, přestože vahou ji předčil o dobrých deset kilo. Oba však věděli, že v tričku a teplácích nepůsobí zdaleka tak impozantně. Formální oblek u něj fungoval jako brnění.

„Než něco řekneš,“ začal, „nech mě, prosím tě, abych se ti to pokusil vysvětlit.“

Eliza, která strávila většinu odpoledne přemítáním, jak k něčemu takovému mohlo dojít, s radostí dovolila své úzkosti, aby si na chvíli dala pohov, a pozorovala ho, jak se kroutí ve snaze se ospravedlnit.

„Jen si posluš,“ vybídla ho.

„Zaprvé. Promiň. Bez ohledu na to, co dalšího ti povím, chci, abys věděla, že se omlouvám. Nikdy jsem neměl dovolit, aby k tomu došlo. Měl jsem slabou chvilku. Zná mě už roky, a tak věděla, kde jsem zranitelný, čím mě zaujme. Měl jsem to vědět, ale místo toho jsem se nechal omámit.“

„Co tím chceš říct?“ chtěla vědět Eliza. Připadala si stejně zmatená, jako zrazená. „Že je Penny nějaká svůdkyně, která tě zmanipulovala, aby sis s ní začal poměr? Oba víme, že jsi slaboch, Grayi, ale to si ze mě děláš srandu?“

„Ne,“ odpověděl a rozhodl se nereagovat na její poznámku o „slabochovi“. „Přebírám za své činy plnou zodpovědnost. Dal jsem si tři whiskey soury. Očumoval jsem jí nohy v těch šatech s rozparkem na boku. Jenže ona ví, co na mě platí. Asi je to tím, jak si roky navzájem vylíváte srdíčka. Věděla, jak mi prstem přejet po předloktí. Věděla, jak mi promlouvat, málem vrnět do levého ucha. Pravděpodobně věděla i to, že tys už nic z toho hezky dlouho neudělala. A věděla, že na ten koktejlový večírek nepřijdeš, protože ležíš doma, nadopovaná těmi svými prášky na spaní, co si bereš většinu nocí.“

Poslední výrok zůstal několik vteřin viset ve vzduchu, zatímco se Eliza snažila dát dohromady. Když si byla jistá, že nezačne křičet, odpověděla mu nebezpečně tichým hlasem.

„Tvrdíš, že je to moje vina? Protože to zní, jako bys říkal, žes ho neudržel v kalhotách kvůli tomu, že se mi v noci špatně usíná.“

„Ne, tak jsem to nemyslel,“ zakňoural a krčil se před jedovatostí, která jí čišela z hlasu. „Jen říkám, že se ti v noci vždycky špatně usíná. A nikdy nejevíš zájem zůstat se mnou vzhůru.“

„Abychom si to ujasnili, Graysone—na jednu stranu tvrdíš, že mi to nedáváš za vinu. Hned v dalším okamžiku ale vyrukuješ s tím, že jsem moc sjetá na Valiu a nevěnuju ti jako velkému klukovi dost pozornosti, tak ses musel vyspat s mojí nejlepší kamarádkou.“

„Co je to vůbec za nejlepší kamarádku, když ti udělá tohle?“ ohradil se Gray zoufale.

„Nesnaž se změnit téma,“ odsekla a nutila se udržovat klidný hlas, částečně proto, aby nevzbudila děti, hlavně však kvůli tomu, že to jediné jí pomáhalo se nesesypat. „Ta už u mě má puntík. Teď jsi na řadě ty. Tos za mnou nemohl přijít a říct, ‚Hej, zlato, rád bych s tebou dnes strávil romantický večer‘ nebo ‚Miláčku, poslední dobou mám pocit, že se mi vzdaluješ. Mohli bychom se dnes večer zase sblížit?‘ Taková možnost nepřipadala v úvahu?“

„Nechtěl jsem tě budit, abych tě takovými otázkami otravoval,“ prohlásil a přestože to pronesl pokorným hlasem, jeho slova v sobě měla říz.

„Tak tys usoudil, že sarkasmus tady bude nejlepší?“ zeptala se vyzývavě.

„Podívej,“ řekl a snažil se najít způsob, jak se z toho vykroutit, „s Penny je konec. Oznámila mi to dnes odpoledne a já souhlasil. Nevím, jak se přes tohle přeneseme, ale chci, abychom to nějak zvládli, i kdyby jen kvůli dětem.“

„I kdyby jen kvůli dětem?“ zopakovala a nestačila žasnout, kolika způsoby zaráz dokáže selhat. „Vypadni. Dám ti pět minut, aby sis sbalil tašku a nasedl do auta. Až do odvolání si můžeš zarezervovat hotel.“

„Vyhazuješ mě z mého vlastního domu?“ ptal se nevěřícně. „Z domu, za který jsem zaplatil?“

„Nejenom, že tě vyhazuju,“ zasyčela, „ale jestli do pěti minut nebudeš vyjíždět z příjezdové cesty, zavolám policajty.“

„A co jim řekneš?“

„Jen to zkus,“ řekla rozzuřeně.

Gray na ni jen hleděl. Nevzrušeně přešla k telefonu a zvedla sluchátko. Teprve, když uslyšel vytáčecí tón, dal se do pohybu. Během tří minut se potácel ze dveří jako zpráskaný pes, se sportovní taškou nacpanou košilemi a saky. Jak spěchal ke dveřím, vypadla mu z ní bota. Ani si toho nevšiml a Eliza se neobtěžovala ho upozornit.

Položila telefon až ve chvíli, kdy slyšela zvuk odjíždějícího auta. Pohlédla na svou levou ruku a viděla, že jí dlaň v místech, kde do ní zarývala nehty, krvácí. Doteď ani necítila, jak to štípe.

Přestože poněkud vypadla ze cviku, podařilo se Jessie proklestit si cestu dopravou z centra L.A. do Norwalku bez větších potíží. Aby se po cestě nemusela moc soustředit na to, kam se chystá, rozhodla se zavolat své rodině.

Její adoptivní rodiče, Bruce a Janine Huntovi, žili v Las Cruces v Novém Mexiku. On byl bývalý agent FBI a ona bývalá učitelka. Jessie u nich strávila pár dní, když byla na cestě do Quantica, a doufala, že to samé udělá i až se bude vracet. Jenže jí mezi koncem programu a návratem do práce nezbýval dostatek času, a tak musela druhou návštěvu oželit. Nicméně tam pořád chtěla brzy znovu zajet, zvlášť proto, že její máma sváděla boj s rakovinou.