Blake Pierce - Dokonalý blok

Seděla tam tak asi pět minut—nehybně, oči zavřené—než se jí přestal vzdmouvat hrudník a její dýchání se vrátilo do normálu. Uslyšela zabzučení a otevřela oči. Byl to její telefon. Podle ID volajícího to byl detektiv Ryan Hernandez z LAPD. Minulý semestr přednášel na její hodině kriminologie, kde na něj udělala dojem, když vyřešila příkladový případ, který třídě předložil. Poté, co se ji Kyle pokusil zabít, ji také navštívil v nemocnici.

„Haló, haló,“ řekla si Jessie nahlas sama pro sebe, aby se ujistila, že její hlas zní normálně. Mohlo to být horší. Vzala telefon.

„Tady Jessie.“

„Dobrý den, slečno Huntová. Tady je detektiv Ryan Hernandez. Pamatujete si na mě?“

„Samozřejmě,“ přitakala a těšilo ji, že zní, jako za běžných okolností. „Co se děje?“

„Vím, že jste nedávno odpromovala,“ prohlásil a jeho hlas zněl nejistěji, než jak si ho pamatovala. „Našla jste si už někde práci?“

„Ještě ne,“ odpověděla. „Momentálně zvažuji své možnosti.“

„V tom případě bych si s vámi rád popovídal o práci.“

O hodinu později už Jessie seděla v recepci centrální policejní stanice policejního oddělení Los Angeles, častěji známé jako centrální pobočka, kde čekala na detektiva Hernandeze, který se tam s ní měl setkat. Výslovně si zakázala myslet na to, co se stalo, když málem nabourala. V této chvíli to na ni bylo příliš a nedokázala to zpracovat. Místo toho se soustředila na to, co ji čekalo.

Hernandez byl po telefonu tajnůstkářský a tvrdil, že nemůže příliš zacházet do podrobností—prý se u nich ale objevilo volné místo a on si na ni vzpomněl. Požádal ji, aby za ním přišla, aby to mohli probrat osobně, než ji totiž doporučí svým nadřízeným, rád by věděl, jaký by měla zájem.

Zatímco Jessie čekala, snažila se rozpomenout, co o Hernandezovi vlastně ví. Poprvé se s ním setkala na podzim toho roku, když přišel na hodinu forenzní psychologie v rámci magisterského programu, kde hovořil o praktickém využití profilování. Ukázalo se, že když byl ještě řadovým policistou, sehrál zásadní roli při dopadení Bolstona Crutchfielda.

Na hodině studentům předložil komplikovaný případ vraždy a chtěl vědět, zda některý z nich dokáže určit, kdo byl pachatelem a jaký měl motiv. Jessie na to přišla jako jediná. Podle Hernandeze byla dokonce teprve druhou studentkou, která kdy případ vyřešila.

Když ho viděla příště, byla v nemocnici, kde se zotavovala z Kylova útoku. V té době byla ještě pod vlivem léků, a tak si na to vzpomínala jen matně.

V první řadě se tam objevil jen proto, že mu zavolala kvůli podezřením, která začínala mít ohledně Kylovy minulosti předtím, než se s ním v osmnácti seznámila. Doufala tehdy v jakékoliv stopy, jež by jí mohl nabídnout. Nechala mu vzkaz v hlasové schránce a když se mu jí ani po několika pokusech nepodařilo dovolat nazpět—hlavně proto, že ji mezitím doma její manžel svázal—vystopoval její telefon a zjistil, že je v nemocnici.

Při své návštěvě jí ochotně pomohl a vysvětlil jí, jak se věci mají, co se týká probíhajícího řízení proti Kylovi. Zároveň byl však vcelku nepokrytě podezřívavý (z dobrého důvodu), zda Jessie opravdu udělala vše, co bylo v jejích silách, aby se potom, co Kyle zavraždil Nataliu Urgovou, přiznala.

Byla to pravda. Poté, co Kyle přesvědčil Jessie, že to ona Nataliu zabila v opilém vzteku, na nějž si nemohla vzpomenout, nabídl se, že její zločin zamaskuje a ženino tělo hodí do moře. I když se to Jessie tehdy moc nelíbilo, netrvala příliš na tom, aby se šla přiznat na policii. Bylo to něco, čeho dodnes litovala.

Hernandez to odhadl správně, ale pokud věděla, nikdy o tom od té doby nikomu nic neřekl. Jistá její malá část se bála, že právě to byl ten pravý důvod, proč si ji sem dnes zavolal, a že nabídka práce mu posloužila jako pouhá záminka, jak ji přivést na stanici. Pomyslela si, že pokud ji vezme do výslechové místnosti, bude vědět, jakým směrem se věci ubírají.

Objevil se po pár minutách a přivítal ji. Vypadal víceméně tak, jak si ho pamatovala. Kolem třicítky, dobře stavěný, ovšem nepříliš impozantní. Něco přes sto osmdesát centimetrů na výšku a s váhou pod devadesát kilo. Byl zjevně v dobré kondici. Teprve, když se přiblížil, si vzpomněla, jak byl svalnatý.

Měl krátké černé vlasy, hnědé oči a široký, hřejivý úsměv, díky kterému se zřejmě všichni podezřelí cítili uvolněně. Jessie přemítala, jestli ho udržuje přesně z toho důvodu. Na levé ruce si všimla snubního prstenu, jenž jí připomněl, že je ženatý, ale nemá děti.

„Děkuji, že jste přišla, slečno Huntová,“ prohlásil a natáhl k ní ruku.

„Říkejte mi prosím Jessie,“ odpověděla.

„Dobře, Jessie. Pojďte se mnou k mému stolu a já vám vysvětlím, co jsem měl na mysli.“

Když jí došlo, že ji nevede do výslechové místnosti, pocítila Jessie větší úlevu, než čekala, podařilo se jí však to na sobě neukázat. Zatímco za ním kráčela stanicí, potichu na ni mluvil.

„Sleduji váš případ,“ přiznal. „Nebo, abych byl přesnější, případ vašeho manžela.“

„Už brzy bývalého,“ poznamenala.

„Pravda. I to jsem se doslechl. Neplánujete tedy zůstat s chlapem, co se na vás pokusil hodit vraždu a pak vás zabít, co? Dneska už si nikdo neváží oddanosti.“

Zašklebil se na ni, aby pochopila, že žertuje. Jessie si nemohla pomoct, aby neobdivovala chlápka, co se nebojí dělat vtipy o vraždě před osobou, která byla málem zavražděná.

„Skoro se s tou vinou nedokážu vypořádat,“ pokračovala v ironickém duchu.

„To se vsadím. Musím říct, že to pro vašeho už brzy bývalého manžílka nevypadá moc růžově. I pokud se žaloba nerozhodne usilovat o trest smrti, pochybuji, že se ještě někdy podívá ven.“

„Dá-li Bůh…“ zamumlala Jessie a ani nemusela větu dokončit.

„Co kdybychom se přesunuli k veselejšímu tématu, co říkáte?“ navrhl Hernandez. „Jak si možná pamatujete z mé návštěvy na vaší hodině, pracuji pro speciální jednotku v rámci loupežných vražd. Říká se nám Speciální sekce vražd, zkráceně HSS. Zaměřujeme se na případy s vysokou sledovaností—na ty, které vzbuzují nadměrný zájem u médií nebo před zraky veřejnosti. Může se jednat o žhářství, vraždy s více než jednou obětí, vraždy významných osob a samozřejmě seriové vrahy.“

„Jako Bolton Crutchfield, ten chlap, co jste ho pomohl zadržet.“

„Přesně tak,“ přitakal. „Naše jednotka také využívá služeb profilistů. Nepracují výhradně pro nás. Má k nim přístup celé oddělení, nicméně my máme přednost. O našem vedoucím profilistovi jste už možná slyšela. Je to Garland Moses.“

Jessie přikývla. Moses byl mezi profilující komunitou hotovou legendou. Jako bývalý agent FBI se na konci devadesátých let, po desetiletích neúnavné honby za sériovými vrahy po celé zemi, přestěhoval na západní pobřeží, kde chtěl odejít do důchodu. LAPD mu však nabídla spolupráci, načež nastoupil na roli konzultanta. Oddělení mu platilo, Moses ale oficiálně nebyl jeho zaměstnancem, takže si mohl chodit a odcházet, jak se mu zachtělo.

Teď už mu bylo před sedmdesát a i tak se v práci ukázal skoro každý den. A alespoň třikrát nebo čtyřikrát do roka si Jessie četla o tom, jak rozlouskl případ, s kterým si nikdo jiný nevěděl rady. Údajně měl kancelář v druhém patře této budovy a říkalo se, že to byl přestavěný přístěnek na smetáky.