Blake Pierce - Lovení

Copyright © 2019 by Blake Pierce. Všechna práva vyhrazena. Až na výjimky povolené U.S. Copyright Act z roku 1976, nesmí být žádná část této publikace kopírována, distribuována nebo sdílená jakoukoli formou a jakýmikoli prostředky, ani uložena v databázi nebo vyhledávacím systému bez předchozího svolení autora. Tato e-kniha je licencována jen pro vaše osobní užití. Tato e-kniha nesmí být prodávána nebo předávána jiným osobám. Pokud chcete tuto knihu sdílet s dalšími lidmi, zakupte si prosím dodatečné kopie pro každého jednotlivce. Pokud čtete tuto knihu a nezakoupili jste ji, nebo nebyla zakoupena pouze pro vaše užití, vraťte ji prosím a zakupte si vlastní kopii. Děkujeme, že respektujete práci tohoto autora. Tato kniha je fikce. Všechna jména, osoby, firmy, organizace, místa, události a skutečnosti jsou výsledkem autorovy představivosti nebo jsou použity fiktivně. Jakákoli podobnost se skutečnými osobami, živými či zesnulými, je čistě náhodná. Grafika na přebalu Copyright Artem Korionov, použito s licencí Shutterstock.com.

Blake Pierce je autorem RILEY PAGE mysteriózní série bestsellerů, která zahrnuje dvanáct knih (a přibývají další). Blake Pierce je taky autorem mysteriózní série MACKENZIE WHITE, která pozůstává z osmi knih; mysteriózní série AVERY BLACK, pozůstávající ze šesti knih; mysteriózní série KERI LOCKE, pozůstávající z pěti knih; mysteriózní série MAKING OF RILEY PAIGE, pozůstávající z dvou knih (a přibývají další); a mysteriózní série KATE WISE, pozůstávající ze dvou knih (a přibývají další).

Zanícený čtenář a celoživotní fanoušek mysteriózního žánru a thrillerů, Blake ocení zpětnou vazbu, a tak neváhejte, navštivte www.blakepierceauthor.com, zjistěte více a zůstaňte v kontaktu.

SÉRIE PSYCHOLOGICKÝCH THRILLERŮ JESSIE HUNT

DOKONALÁ MANŽELKA (kniha č. 1)

DOKONALÝ BLOK (kniha č. 2)

DOKONALÝ DŮM (kniha č. 3)

SÉRIE PSYCHOLOGICKÝCH THRILLERŮ CHLOE FINE

STÍNY MINULOSTI (kniha č. 1)

MYSTERIÓZNÍ SÉRIE KATE WISE

KDYBY TO VĚDĚLA (kniha č.1)

KDYBY TO VIDĚLA (kniha č.2)

SÉRIE STVOŘENÍ RILEY PAIGEOVÉ

SLEDOVANÁ (kniha č. 1)

ČEKÁNÍ (kniha č. 2)

LOVENÍ (kniha č. 3)

MYSTERY SÉRIE RILEY PAIGEOVÁ

NAVŽDY PRYČ (kniha č. 1)

POSEDLOST (kniha č. 2)

TOUŽENÍ (kniha č. 3)

VÁBENÍ (kniha č. 4)

PRONÁSLEDOVÁNÍ (kniha č. 5)

SOUŽENÍ (kniha č. 6)

OPUŠTĚNÁ (kniha č. 7)

CHLADNÁ (kniha č. 8)

SLEDOVANÁ (kniha č. 9)

ZTRACENÁ (kniha č. 10)

POHŘBENÁ (kniha č. 11)

MACKENZIE WHITE MYSTERY SÉRIE

JEŠTĚ NEŽ ZABIJE (kniha č. 1)

JEŠTĚ NEŽ SPATŘÍ (kniha č. 2)

JEŠTĚ NEŽ POŽEHNÁ (kniha č. 3)

JEŠTĚ NEŽ VEZME (kniha č. 4)

JEŠTĚ NEŽ MUSÍ (kniha č. 5)

JEŠTĚ NEŽ POCÍTÍ (kniha č. 6)

Hope Nelsonová se chystala na noc zavřít obchod a naposledy se po něm rozhlédla. Byla unavená, dnešní pracovní den se táhnul pomalu. Bylo už po půlnoci a ona pracovala od časného rána.

Byla tu sama, protože posledního reptajícího zaměstnance pustila domů o něco dřív. Nikdo nepracoval rád v sobotu pozdě do noci. V pracovní dny obchod zavíral vždy v 17:00, což bylo pro všechny mnohem snesitelnější.

Ne, že by měla zvláštní pochopení pro své pracovníky.

Se svým manželem Masonem obchod vlastnili, a to znamenalo, že tu trávili mnohem více času, než kdokoli jiný – většinu dnů přicházeli první a odcházeli poslední. Pro Hope nebylo žádným tajemstvím, že ji i Masona místní lidé nesnášejí, protože byli z celého městečka Dightonu nejbohatší.

Na oplátku je nesnášela také.

Jejím osobním mottem bylo:

S penězi přichází zodpovědnost.

Své povinnosti brala vážně, a to samé platilo pro Masona, který zastával funkci starosty města. Nejezdili na dovolené, a dokonce si ani nedopřávali příležitostný den volna. Hope občas připadalo, že ona a Mason jsou jediní, kteří se tu o něco starají.

Jak se tak rozhlížela po dobře uspořádaném obchodě – nástroje, technika, krmiva, osiva a hnojiva – pomyslela si, tak jako už mnohokrát…

Dighton by se bez nás zhroutil během jediného dne.

Vlastně si říkala, že to samé by mohlo platit i pro celý okres.

Občas snila o tom, jak se společně seberou a odjedou pryč, jen aby si dokázali, že je to pravda.

Všichni by si to zasloužili.

S nešťastným povzdechem zhasla světla. Akorát se natahovala k alarmu, aby ho před odchodem zapnula, když skrz prosklené dveře zahlédla postavu. Pod pouliční lampou, na chodníku asi deset metrů daleko, stál muž.

Zdálo se, že ji upřeně pozoruje.

Lekla se jeho zjizvené tváře, která byla posetá ďolíčky – těžko říct, jestli je měl od narození nebo vznikly následkem ošklivého úrazu. Tričko, které měl na sobě, odhalovalo stejně znetvořené ruce i paže

Žít s něčím takovým pro něj musí být těžké, pomyslela si.

Ale proč tam takhle v sobotu pozdě v noci postával? Byl to zákazník? Pokud ano, musel s ním mluvit některý ze zaměstnanců. Po konci otevírací doby už nečekala, že by někoho potkala.

Ale teď tu stál, koukal na ni a usmíval se.

Co chtěl?

Vlastně bylo jedno, co chtěl, ale znamenalo to, že s ním Hope bude muset osobně promluvit. Obtěžovalo ji to. Nebude jednoduché předstírat, že si nevšimla jeho tváře.

Hope, značně znepokojená, naťukala kód od alarmu, vyšla ven a zamkla vchodové dveře. Teplý noční vzduch byl příjemnou změnou po celém dni, který trávila zavřená v obchodě plném nepříjemných pachů, z nichž nejvýraznější byl zápach hnojiva.

Vykročila směrem k muži a s nuceným úsměvem zavolala: „Nezlobte se, ale máme zavřeno.“

Pokrčil rameny, nepřestal se usmívat a u toho si něco neslyšně mumlal.

Hope potlačila povzdech. Chtěla ho poprosit, aby mluvil víc nahlas. Ale přišlo jí nevhodné mu něco přikazovat nebo ho i jen o něco zdvořile požádat. Až nesmyslně se bála, že zraní jeho city.

Jak se k němu blížila, usmíval se stále více. Znovu řekl něco, co nešlo slyšet. Zastavila jen kousek od něj.

„Promiňte, ale je pozdě a máme zavřeno,“ řekla.

Neslyšně něco zamumlal. Zavrtěla hlavou, aby mu dala najevo, že ho neslyší.

Promluvil o něco hlasitěji a tentokrát už zvládla rozpoznat slova.

„S něčím mám problém.“

Hope se zeptala: „S čím?“

Opět něco nesrozumitelného zamumlal.

Možná chce vrátit nějaké zboží, které dnes zakoupil, pomyslela si.

To poslední, co právě chtěla dělat, bylo odemknout znovu obchod, deaktivovat alarm, aby od něj mohla převzít zboží, a vracet mu peníze.

Hope řekla: „Pokud chcete něco vrátit, tak budete bohužel muset přijít zítra.“

Znetvořený muž mumlal: „Ne, ale…“

Pak v tichosti pokrčil rameny a stále se při tom usmíval. Pro Hope bylo těžké dívat se mu do očí. Obtížné bylo dívat se mu i do tváře. Najednou ji napadlo, že on ví, jak je to pro ni těžké.

Podle toho, jak se usmíval, si to možná i vychutnával.

Málem se otřásla při pomyšlení, že si takto užívá rozpaky, ke kterým ostatní přivádí.

Teď už promluvil o něco hlasitěji a srozumitelněji.

„Pojďte se podívat.“

Ukázal na starý pick-up zaparkovaný opodál u chodníku. Otočil se a šel směrem k autu. Hope na chvíli zůstala stát. Nechtělo se jí za ním chodit a říkala si, proč by se tím vůbec měla zabývat.