Tam, kde průsek vybíhal z podrostu, připojila se k němu mělká stopa, v první chvíli ji považovali za pěšinu, ale pěšina to nebyla. V neplodné půdě byla vyryta brázda nebo járek, hluboký deset patnáct centimetrů a o malinko širší. Byl zarostlý zelenavě stříbrnými, na dotek sametovými rostlinkami. Ten podivný „trávníček“, jak ho pojmenoval Doktor, táhl se do dálky a běžel rovně jako podle pravítka a končil u světlého pásu, který jako hradba táhnoucí se od jednoho okraje roviny k druhému uzavíral před nimi celý horizont.
Nad tím pásem zářily hrotité výčnělky, podobné špičkám gotických, stříbrným plechem pobitých věží. Šli rychle a každý krok jim odhaloval nové a nové podrobnosti. Na mnoho kilometrů na obě strany se táhla planina zvlněná pravidelnými oblouky jako střecha hangáru nezemské velikosti. Oblouky byly obráceny vrcholy dolů, pod nimi se něco šedavě míhalo, jako by se ze stropu sypal jemný prášek nebo stékala kalná, rozstříknutá voda. Když se octli ještě blíž, donesl k nim závan větru neznámou vůni, nahořklou, ale příjemnou, jako z exotických květů. Šli, teď v kratších rozestupech od sebe. Obloukovitá střecha jako kdyby stoupala výš a výš, každý oblouk jako gigantický obrácený článek mostu klenul se na vzdálenost asi kilometru. Tam, ve výšce, kde se dva oblouky dotýkaly viditelnou hranou, se něco oslnivě třpytilo na pozadí mračeni, jako kdyby postavená tam zrcadla odrážela dolů sluneční paprsky. To světlo se rytmicky rozhořívalo a pohasínalo.
Stěna před nimi se pohybovala — byla utvořena z praménků nebo nitek okrově šedé barvy a bylo na ní patrné cosi jako peristaltika — odleva doprava, v pravidelných vzdálenostech po ní běžely vlnovité zaobliny. Vypadalo to jako opona, zhotovená z podivuhodné tkaniny, za kterou v pravidelných odstupech procházejí a boky se jí dotýkají sloni nebo vlastně zvířata o hodně větší než sloni.
Když muži došli ke stěně v místě, kde ta úzká, mělká, sametovým mechem zarostlá cestička končila, intenzita hořké vůně se stala nesnesitelnou.
Kybernetik se rozkašlal.
„Mohl byl to být nějaký jedovatý výpar,“ řekl. Stáli, s krátkými, beztvarými stíny u nohou, a pozorovali rytmický pohyb vln. Když opět vykročili a od „opony“ je dělilo už jen několik kroků, zdálo se jim, že je homogenní, jakoby upletená ze silných matových vláken. Doktor zvedl ze země kamínek a hodil jej na stěnu. Všichni viděli, jak kamínek letěl. Zmizel, jako by se rozplynul nebo vypařil, dříve než se dotkl pohybující se plochy.
„Vletěl dovnitř?“ řekl váhavě Kybernetik.
„Kdepak!“ vykřikl Chemik. „Ani se nedotkl té… té…“
Doktor zvedl hrst kaménků a hrudek hlíny, a házel znovu a znovu, všechny, dřív než dolétly k „oponě“, zmizely několik centimetrů před ní. Inženýr odepjal z malého kroužku klič a mrštil jim na stěnu, která se zrovna zaoblila. Klič cinkl, jako kdyby narazil na plech, a zmizel.
„Co teď?“ řekl Kybernetik, dívaje se na Koordinátora.
Neodpověděl mu. Doktor shodil na zem batoh, vytáhl z něho plechovku s jídlem, vyřízl nožem krychličku masitého rosolu a hodil ji na „oponu“. Huspeninová kostka se přilepila na matovou plochu a chvíli na ni visela — pak se začala ztrácet, jako kdyby se rozpouštěla.
„Víte co?“ řekl Doktor se zářícíma očima. „To je jakýsi filtr — selektivní závěs — tak něco…“
Chemik našel v kroužku na popruhu své torny uschlý, ulomený výhonek „pavoukovité rostliny“, který tam musel uváznout, když se prodírali lesíkem. Bez rozmyšleni. jím hodil po vInicí se zácloně — křehká větvička se odrazila a slétla mu k nohám.
„Selektor…“ řekl nejistě.
„No ovšem! Určitě!“ Doktor přikročil k „oponě“ a konec jeho stínu dopadl u země na její okraj. Namířil svou černou „zbraň“ a smáčkl kohoutek. Sotva se pramének, tenký jako jehla, dotkl nadouvající se blány, utvořil se v ní otvor vřetenovitého tvaru a odhalil vysokou, šerou prostoru, kde nahoře i dole sršely jiskry a docela vzadu poletovala hejna bělavých a růžových plaménků; Doktor prudce ustoupil, kašlal a dusil se, chřípí a hrdlo mu ožehla hořká vůně, všichni poodešli a opět se zastavili.
Čočkovitý otvor se zužoval. Postupující vlny zvolňovaly svůj běh, když se k němu přiblížily, nahoře i dole se mu vyhýbaly a rychle se valily dál. Byl čím dál menší. Vtom zevnitř vyklouzlo něco černého, zakončeného prstovitým výrůstkem, objelo to bleskurychle okraje otvoru, který se v okamžiku zavřel, a zas už stáli před závěsem rytmicky ustupujícím a vystupujícím.
Inženýr navrhl, aby se poradili. Porada byla — podle Doktorových slov — manifestací bezradnosti. Nakonec se rozhodli, že budou pokračovat v chůzi podél gigantické stavby, zvedli batohy a vykročili. Šli tak asi tři kilometry. Cestou překročili několik desítek úzkých, do roviny vybíhajících „trávníčků“. Chvíli přemýšleli, co to je — hypotéza, že mají něco společného s obděláváním půdy, padla jako nepravděpodobná. Doktor se dokonce pokoušel prozkoumat několik rostlinek, vytržených z tmavozeleného pruhu, připomínaly trochu mech, ale na koříncích měly kapkovité výrůstky a v nich malinká, tvrdá černá zrníčka.
Poledne již dávno minulo. Měli hlad, zastavili se tedy, aby něco pojedli — v plném slunci, protože nikde nebyl stín, a do lesíka, který se táhl ve vzdálenosti osmi set metrů, neměli valné chuti se vracet, z pavoukovitého porostu si neodnesli nejpříjemnější vzpomínky.
„Podle povídaček, které jsem jako malý kluk čítával,“ řekl Doktor s plnou pusou, „měla by se v té zatracené zácloně najednou udělat díra, z níž by šlehaly plameny, a měl by z ní vylézt: chlapík s třema rukama, ale jenom s jednou, zato velice tlustou nohou, měl by mít pod paží interplanetární telekomunikátor, nebo by to byl hvězdný telepat, a měl by nám dát na srozuměnou, že je představitelem úžasně vyvinuté civilizace, která…“
„Měl bys raději nežvanit,“ řekl Koordinátor. Nalil z polní termoláhve vody do pohárku, který se okamžitě orosil.
„Raději si rozmysleme, co dělat.“
„Já myslím,“ řekl Doktor, „že bychom tam měli vejít.“
A vstal, jako kdyby to chtěl ihned udělat.“
„Rád bych věděl kudy,“ prohodil Fyzik líně.
„Ty ses zbláznil!“ vykřikl Kybernetik vysokým hlasem.
„Ani mě nenapadlo. Můžeme samozřejmě takhle mašírovat dál, pod podmínkou, že nám ti jednonozí chlapíci předloží něco k sněd…“
„To nemyslíš vážně,“ řekl Inženýr.
„Smrtelně vážně, a víš proč, protože toho, mám, zkrátka a dobře, po krk.“ Otočil se na patě.
„Stůj!“ vykřikl Koordinátor.
Doktor šel rovnou ke stěně a jejich volání si vůbec nevšímal. Byl asi metr od opony, když vyskočili a pustili se za ním. Jakmile zazněl dupot jejich nohou, dotkl se napřaženou rukou závěsu.
Ruka zmizela. Doktor stál, snad vteřinku, bez hnutí, a pak udělal krok kupředu a přestal existovat. Pět lidí bez dechu strnulo na pokrčených nohou v místě, kde se rýsovala stopa levé boty. Vtom se ve vzduchu před záclonou objevila hlava Doktora. Měl krk uťatý rovně jako mečem, z očí se mu řinuly slzy a znovu a znovu hlasitě kýchal.
„Tady uvnitř je kapánek dusno,“ řekl, „a v nose mě to šimrá jako blázen, ale pár minut to snad vydržíme: Nějaký slzotvorný plyn, nebo co. Polezte za mnou, nebolí to, vůbec nic necítíte.“
Читать дальше