Christopher Stasheff - Čarodějem sobě navzdory

Z oken hospody vykoukly střapaté hlavy, zatímco ze stáje vyběhl ospalý pacholek a pokřikoval na Fesse, aby zastavil.

„Rychle, uteč!“ zavrčel Rod, ale Fess místo toho zastavil a ohlédl se přes rameno na pacholka. Mladík k němu s křikem přiběhl, natáhl ruku a chytil ho za uzdu.

Ozvalo se zapraskání a z Fessovy kůže přeskočila do pacholkovy ruky modrá elektrická jiskra. Pacholek zaječel, chytil se za ruku a s úpěním se svalil na zem. Fess se otočil na zadních a v příštím okamžiku už zvuk jeho kopyt slábl v dáli.

„Zbytečně se předvádíš,“ zavrčel Rod, když Fess zmizel.

„Ne tak docela, Rode,“ odpověděl kůň tiše. „Jenom jsem mu dal poučnou lekci — slabý proud ho ochromil, ale nezranil ho — a posiluji tvou pověst čaroděje.“

Rod pomalu zavrtěl hlavou. „Jako kdybych ji potřeboval posilovat!“

„Cože, mistře Gallowglassi?“ zachechtal se jeden z gnómů hlasem nepříjemně připomínajícím rezavý otvírák na konzervy, „chtěl bys snad, abychom věřili, že nejsi čaroděj?“

„Ano! Hm, chci říct, hm…“ Rod se ohlédl do chodby. „Čaroděj? Samozřejmě, že jsem čaroděj! Alespoň dokud se nedostanu z elfí země. Tak půjdeme už, hoši?“

Ne o mnoho později seděli kolem krbu v královnině sněmovní síni. Kateřina se hluboce omluvila Loguirovi, zatímco ostentativně ignorovala Tuana.

Tuan seděl nalevo od krbu a zadumaně zíral do plamenů. Kateřina se usadila po úhlopříčce, co nejdál od něj, oddělena velkým dubovým stolem a Bromem.

„… a to je vše, co se na jihu seběhlo, královno,“ řekl Loguire, sedě se sukovitýma rukama složenýma v klíně, uzavíraje tak zprávu o nedávných událostech v jeho državách. „Už nejsem víc vévodou a povstalci se vydali na pochod.“

Kateřina se pohnula. „Znovu budeš vévodou z Loguire,“ prohlásila chladně, „až smeteme ty zrádce!“

Loguire se smutně usmál. „To nebude tak snadné, Kateřino.“

„Vaše veličenstvo!“ odsekla.

„Kateřino!“ štěkl Rod.

Blýskla po něm očima.

Oplatil jí stejně.

Kateřina se nadutě odvrátila. „Co jsem, Brome?“

„Vaše veličenstvo,“ odpověděl Brom s jemným úsměvem. „Ale pro svého strýce, jeho syna a své bratrance musíš být Kateřina.“

Rod násilím potlačil smích, když se Kateřina zabořila do křesla, odkud Broma provrtala očima. Rychle se však ovládla a obdařila ho nejlepším et tu, Brutus? pohledem, který měla v repertoáru. „Myslela jsem si, že stojíš při mně, Brome O'Berine.“

„To také stojím,“ usmál se Brom, „stejně jako tenhle lovecký raroh,“ — ukázal palcem na Roda — „kdyby ses namáhala všimnout si toho.“

Kateřina Roda obdařila chladným pohledem. „Lovecký raroh, ano.“ Hlas jí ztvrdl. „A co tenhle papoušek?“

Tuan trhl hlavou, jako by dostal políček. Zbledl a upřel na ni zraněný pohled. Pak jeho ústa ztvrdla a mezi očima se mu objevil vějířek vrásek.

Jednou zajde příliš daleko, pomyslel si Rod, a to bude nejšťastnější den jejího života — pokud to přežije…

„Stojím za tebou,“ vydechl Tuan. „I teď, Kateřino, má královno.“

Na Kateřinině obličeji se objevil opovržlivý úsměv. „Ano, já vím, že stojíš.“

Ty čubko! pomyslel si Rod a zaťal pěsti. Čubko!

Kateřině jemný pohyb jeho rtů neušel. Široce se usmála: „Co sis to mumlal, rabe?“

„Ale, jen jsem si opakoval dechová cvičení, která mě naučil můj starý učitel fonetiky a rétoriky.“ Rod se opřel o zeď a založil si ruce. „Ale zpátky k vzbouřencům, drahá královno, co navrhuješ ohledně nich?“

„Vyrazíme na jih,“ odsekla, „a setkáme se s nimi na Bredenské pláni!“

„Nikoliv!“ Loguire vyskočil ze svého křesla. „Jejich síly převažují naše desetkrát, ne-li víckrát!“

Kateřina zpražila svého strýce pohledem a koutky úst se jí zahnuly jako rybářské háčky. „Nezůstaneme tady, aby nás našli jako krysy v díře.“

„Pak,“ řekl Rod, „prohraješ.“

Shlédla na něj z výšky (což nebyl špatný trik, uvážíme-li, že seděla a on stál). „Je to otázka cti, mistře Gallowglassi.“

Rod se plácl dlaní do čela a obrátil oči v sloup.

„Co jiného bych měla dělat?“ ušklíbla se. „Připravit se na obléhání?“

„No, když už se o tom zmiňuješ,“ řekl Rod, „ano.“

„A je tu ještě jedna věc,“ ozval se Tuan lhostejným hlasem. „Kdo ti ochrání záda proti Clovisovu domu?“

Kateřina ohrnula rty. „Žebráci!“

„Žebráci a hrdlořezové,“ připomněl jí Rod. „S velice ostrými noži.“

„Má se snad královna bát žebráků?“ odsekla. „Nikoliv! Jsou jen prachem u mých nohou!“

„Avšak v prachu u tvých nohou se plazí i hadi,“ zaburácel Brom, „a ti mají ostré a jedovaté zuby.“

Kateřina se kousla do spodního rtu a nejistě sklopila oči; pak znovu bojovně vysunula bradu a šlehla pohledem po Tuanovi. „To tys je vyzbrojil proti mně, udělal jsi z nich vojsko, vedls je a rozkazovals jim, až se z nich stala dýka v mých zádech! Dobrá práce, králi vagabundů!“

Rodova hlava se vymrštila vzhůru. Vytřeštil oči. Pak se pomalu obrátil na Tuana a v očích mu zaplálo světlo.

„Vyrazím jim vstříc,“ prohlásila Kateřina. „Budeš stát po mém boku, mylorde Loguire?“

Starý šlechtic pomalu přikývl. „Je to špatné rozhodnutí, Kateřino, a bude znamenat tvůj konec; ale já zemřu s tebou.“

Její klid na chvíli zakolísal; oči jí zvlhly.

Pak se rychle obrátila na Broma. „A ty, Brome O'Berine?“

Trpaslík rozhodil ruce. „Jsem hlídací pes tvého otce, má paní, i tvůj.“

Kateřina se na něj laskavě usmála.

Pak její oči ochladly a upřely se na Tuana. „Promluv, Tuane Loguire.“

Mladík zvedl velice pomalu hlavu od ohně. „Je to zvláštní pocit,“ zamumlal, „ohlížet se v pouhých dvaadvaceti letech zpátky na svůj život a vidět tolik pošetilosti.“

Rod zaslechl Kateřinin dušený smích.

Tuan se plácl do stehen. „Nu což, staniž se: jestliže jsem pošetile žil, mohu docela dobře i pošetile zemřít.“ Otočil se a oči měl laskavé a zamyšlené. „Zemřu s tebou, Kateřino.“

Tvář měla popelavě šedou. „Pošetilost…“ zašeptala.

„Ani neví, jakou moudrost právě řekl,“ zavrčel Brom. Podíval se přes Tuanovo rameno na Roda. „Co k té pošetilosti řekneš ty, Rode Gallowglassi?“

Rodovy oči se pomalu zaostřily na Broma. „Moudrý blázen, odvážný blázen,“ zamumlal.

Brom se zamračil. „Co jsi říkal?“

„Říkal jsem, že to ještě můžeme přežít!“ Rod se zašklebil a v očích se mu zajiskřilo. „Hej, králi vagabundů!“ Plácl Tuana po rameni. „Kdyby nebylo Šklebila a jeho pohůnků, dokázal bys žebráky přesvědčit, aby bojovali pro královnu?“

Tuanův obličej opět ožil. „Ano, samozřejmě, kdyby nebylo jich!“

Rod se divošsky zašklebil. „Nebude!“

Měsíc už vystoupil vysoko, když Rod, Tuan a Tom přeběhli ze stínu kymácející se zdi do stínu rozpadlé kašny na dvorku Clovisova domu.

„Z tebe by byl skvělý lupič,“ zavrčel Velký Tom. „Je tě slyšet na míli daleko.“

Nebylo snadné přesvědčit Velkého Toma, aby šel s nimi. Bohužel, Rod začal se špatnou taktikou: předpokládal, že Tomova oddanost proletariátu zahynula, když byl uvržen do želez. Poplácal Toma po zádech a řekl: „Jak by se ti líbila příležitost oplatit svým kamarádům stejnou mincí?“

Tom se zamračil. „Oplatit jim stejnou mincí?“