Arkadij Strugackij: Je tezke byt bohem

Anton svraštil čelo.

„Pod tvým oknem? Nevím. Proč?“

„Musí to být nějaké houževnaté kytky. Jak praví básník: Vichr je nesehne, bouře je nezdolá… Skáče se do nich už tolik let, a pořád rostou jakoby nic.“

„To je opravdu zajímavé,“ řekl Anton hlubokomyslně. Uvědomil si, že i pod jeho oknem je záhon s kytkami, které vichr nesehne a bouře nezdolá. Ale dodnes si to neuvědomil.

Anka se zastavila, počkala, až ji dojde, a natáhla k němu hrst s červenými jahodami. Anton si opatrně vybral tři.

„Vem si víc,“ nabízela Anka.

„Děkuju,“ řekl Anton. „Já radši sbírám jednu po druhé. A co Panna Káťa? Docela ujde, viď?“

„To je věc názoru,“ poznamenala Anka. „Když někdo člověku každý večer vyčítá, že má nohy zablácené nebo zaprášené…“

Odmlčeli se. Byla to nádhera jít s ní takhle po lese, sami dva, bok po boku, dotýkat se obnaženými lokty a občas na ni ze strany pohlédnout — jaká je krásná, obratná a neuvěřitelně milá, jaké má velké šedé oči s černými řasami.

„Ano,“ řekl Anton a natáhl ruku, aby strhl pavučinu, která před ním zajiskřila ve slunci. „Ona si samozřejmě nohy nezapráší. Když někoho přenášejí v náruči přes každou loužičku, tak se pochopitelně neumaže…“

„A kdože ji přenáší?“

„Heinrich z meteorologické stanice. Víš přece, takový ten zdravý kluk s bílými vlasy.“

„Vážně?“

„A co je na tom? Každý prcek už ví, že ti dva se milujou.“

Znovu se odmlčeli. Anton se podíval na Anku. Měla oči zúžené do černých štěrbinek.

„A kdy to bylo?“ zeptala se.

„Ále, za jedné měsíčné noci,“ odpověděl Anton neochotně. „Hlavně to nikde nevyžvaň.“

Anka se ušklíbla.

„Nikdo přece na tobě nevyzvídal, Toško. Chceš jahody?“

Mechanicky shrábl jahody z potřísněné dlaně a vstrčil je do úst. Nemám rád žvanily, pomyslel si. Nesnáším mluvky. A najednou našel argument.

„Tebe taky budou jednou nosit na rukou. A bude ti příjemné, jestli se o tom začne povídat?“

„Jak tě mohlo napadnout, že to chci roznášet?“ řekla Anka v rozpacích. „Náhodou žvanily nemám ráda.“

„Poslechni, co máš za lubem?“

„Nic zvláštního.“ Anka pokrčila rameny. Po chvilce řekla důvěrně: „Víš, mě už děsně otravuje mýt si každý boží večer dvakrát no-hy.“

Ubohá Panna Káťa, napadlo Antona. Ta si teď užije horší peklo než v sajvě.

Dostali se na pěšinu. Klesala a les byl stále hustší a temnější. Bujně tu rostlo kapradí a vysoká vlhká tráva. Kmeny borovic byly potaženy mechem a bílou pěnou lišejníků. Ale se sajvou nejsou žádné žerty. Chraptivý hlas, v němž nebylo nic lidského, najednou zařval:

„Stůj! Odhoďte zbraň. Ty, urozený doně, i ty, urozená donno!“

Kdykoli ti sajva položí otázku, musíš jí včas odpovědět. Přesným pohybem strčil Anton Anku do kapradin vlevo, sám skočil do kapradí vpravo od pěšiny, několikrát se překulil a zalehl za shnilý pařez. V korunách borovic se ještě převalovala chraptivá ozvěna, ale pěšina už byla prázdná. Rozhostilo se ticho.

Anton se převalil na bok a točením kolečka natahoval tětivu. Práskl výstřel a na Antona se sesypalo jakési smetí. Chraptivý nelidský hlas oznámil:

„Don byl zasažen do paty!“

Anton zasténal a skrčil nohu.

„Ale do tý ne! Do pravý!“ opravil ho hlas.

Bylo slyšet, jak se Paska hihňá. Anton opatrně vykoukl za pařezem, ale v zeleném kašovitém pološeru neviděl nic.

V té chvíli se ozvalo pronikavé zahvízdání a rachot, jako by padal strom.

„Aú!“ zakvílel Paska. „Smilujte se! Slitování! Nezabíjejte mě!“

Anton okamžitě vyskočil. Z kapradin vylezl pozpátku Paska s rukama nad hlavou. Ozval se Ančin hlas:

„Toško, vidíš ho?“

„Jako na dlani,“ odpověděl Anton spokojeně. „Neotáčet se!“ houkl na Pasku. „Ruce za hlavu!“

Paska poslušně zkřížil ruce za hlavou a odhodlaně prohlásil:

„Nic neřeknu.“

„Co s ním uděláme, Toško?“ zeptala se Anka.

„Hned uvidíš,“ řekl Anton a pohodlně se usadil na pařez. Samostříl si položil na klín. „Jméno!“ vyštěkl hlasem Hexy Irukánského.

Paska vyjádřil pózou svého těla pohrdání a odbojnost. Anton vystřelil. Těžký šíp se s rachotem zabodl do větve nad Páskovou hlavou.

„Ohó!“ ozvala se Anka odkudsi z kapradí.

„Jmenuji se Bon Saranča,“ přiznal se Paska neochotně. „A na tomto místě své složím kosti, jsa jedním z těch, co byli s ním.“

„Známý násilník a vrah,“ vysvětlil Anton. „Ale nikdy nic nedělá zadarmo. Kdo tě poslal?“

„Poslal mě don Satarina Nelítostný,“ zalhal Paska.

Anton poznamenal pohrdlivě:

„Tato ruka přetrhla nit hanebného života dona Satariny už před dvěma lety v Úžlabině těžkých mečů.“

„Neměla bych mu prohnat šíp hlavou?“ nabídla se Anka.

„Úplně jsem zapomněl,“ řekl Paska chvatně. „Ve skutečnosti mě poslal Arata Krásný. Slíbil mi sto zlatých za vaše hlavy.“

Anton se plácl do kolen.

„To je ale lhář!“ vykřikl. „Copak se Arata bude spolčovat s takovým lumpem, jako jsi ty?“

„Co abych mu přece jen prohnala šíp hlavou?“ zeptala se Anka krvežíznivě.

Anton se démonicky zachechtal.

„Mimochodem,“ poznamenal Paska, „máš ustřelenou pravou patu. Nejvyšší čas, abys vykrvácel.“

„Houbeles!“ namítl Anton. „Předně jsem celou tu dobu žvýkal kůru bílého stromu a za druhé už mi dvě sličné domorodky ránu převázaly.“

Kapradí se rozhoupalo a na pěšinu vyšla Anka. Měla škrábanec přes obličej, kolena zmazaná od trávy a hlíny.

„Musíme ho hodit do bažiny,“ prohlásila. „Když se nepřítel nevzdá, musí být zničen.“

Paska svěsil ruce.

„Ty vůbec nehraješ podle pravidel,“ vyčetl Antonovi. „Podle tebe to pořád vychází tak, že Hexa je kladný typ.“

„Ty toho víš!“ prohodil Anton a taky vyšel na pěšinu. „Se sajvou nejsou žádné žerty, špinavý žoldnéři!“

Anka vrátila Paškovi karabinu.

„To vy vždycky do sebe tak řežete?“ zeptala se obdivně.

„Jak jinak,“ podivil se Paska. „To snad máme vykřikovat pif paf a bum bum? V každé hře musí být prvek rizika.“

Anton řekl ledabyle:

„Například si často hrajeme na Viléma Telia.“

„A střídáme se,“ dodal Paska. „Jednou stojím s jablkem já, podruhé on.“

Anka na ně pohlédla.

„Opravdu?“ řekla pomalu. „Na to bych se moc ráda podívala.“

„S radostí bychom to předvedli,“ řekl Anton uštěpačně, „ale nemáme jablko.“

Paska se šklebil roztaženými ústy. Anka mu najednou strhla z hlavy pirátský šátek a rychle jej stočila do kornoutu.

„Jablko je konvence,“ pravila. „Tadyhle máte výborný terč. Hra na Viléma Telia může začít.“

Anton vzal červený kornout a pozorně si ho prohlédl. Podíval se na Anku — měla oči jako štěrbinky. Zato Paska se bavil — bylo mu do smíchu. Anton mu podal šátek.

„Z třiceti kroků se do karty trefím,“ zadeklamoval monotónně. „Ovšem jen z pistolí, jež dobře znám.“

„Opravdu?“ řekla Anka a obrátila se na Pasku. „A co ty, příteli milý? Trefíš se do karty jako tvůj druh?“

Paska si nasazoval červený pytlík na hlavu.

„Někdy to zkusíme, ale až jindy,“ řekl s vy ceněnými zuby. „Před jistým časem jsem nestřílel zle.“