Harry Harrison: Druha olaneta smrti

Umínil si, že vraha zabije, jakmile na to bude mít fyzicky, a současně ho téměř ohromilo, s jakou samozřejmostí ho napadla myšlenka na krvežíznivou odplatu. Dlouhý pobyt na planetě Pyrrus v něm zřejmě potlačil přirozený odpor k zabíjení, tedy kromě zabití v sebeobraně, a soudě podle toho mála, co z tohoto světa dosud viděl, mu pyrranský výcvik zcela určitě přijde vhod. Trhlinou v koženém přehozu uviděl, že obloha již zesvětlala, a odstrčil přehoz, aby se pokochal pohledem na úsvit.

Vedle něho ležel Mikah Samon, zpod přikrývky ze surové kůže mu vyčnívala jen hlava. Vlasy měl rozcuchané a spečené tmavou krví, ale dýchal.

„Toho zlikvidovat je těžší, než jsem si myslel,” zabručel, když se toporně zvedal a opřel o loket, aby si prohlédl svět, na který ho zanesla jeho vlastní sabotážní akce na kosmické lodi. Krajina pouštního charakteru byla drsná, posetá kopečky těl jako po bitvě na konci světa. Několik postav se klátivě zvedalo a přidržovalo si kůži kolem sebe — a v té rozlehlé pustině ze skřípajícího písku to byly také jediné známky života. Na jedné straně bránily hřebeny dun ve výhledu na moře — slyšel jen tupé nárazy vln na pobřeží. Půdu vymrazila doběla jinovatka, a z mrazivého větru mu slzely oči. Na vrcholku duny se najednou objevila povědomá postava těžkooděnce, který prováděl jakýsi obřad s čímsi, co vypadalo jako kus provazu — krátce se ozvalo kovové zacinkání. Mikah zasténal a pohnul se.

„Jak ti je?” zeptal se Jason. „Máš ty nejparádnější krvavé oči, i jaké jsem kdy viděl.”

„Kde to jsme?”

„No tak toto je chytrá a originální otázka — nepovažoval jsem tě za člověka, který se dívá na historické kosmické opery v televizi. Nemám ponětí, kde jsme — ale jestli chceš, mohu ti stručně vylíčit, jak jsme se sem dostali.”

„Pamatuji si, že jsme plavali ke břehu, pak se ze tmy vynořilo něco zlověstného, něco jako ďábel z pekel. Bojovali jsme…”

„A ten tě praštil do hlavy — jeden bleskový úder, a to bylo tak asi všechno, pokud se bojování týče. Toho tvého ďábla jsem si docela dobře prohlédl, i když jsem nebyl v lepší kondici než ty. Je to chlap navlečený do fantastického kostýmu — jako by ho vystřihli z noční můry narkomana — a zdá se, že té tlupě otrhaných táborníků dělá náčelníka. Jinak o tom, co se stalo, toho moc nevím — až na to, že mi ukradl boty a že je chci zpátky, i kdybych ho měl kvůli nim zabít.”

„Neprahni po hmotných statcích,” zanotoval vážně Mikah. „A nehovoř o tom, že kvůli materiálnímu zisku připraví lidskou bytost o život. Jsi ztělesněné zlo, Jasone, a… Kde mám boty? — A kde šaty?!”

To překvapující zjištění učinil, když ze sebe odhodil koženou přikrývku. „U Beliala!” zahřměl. „U Asmodea, Abadona, Apolyona i Belzebuba!”

„Báječné,” uznal Jason s obdivem. „Prokazuješ z démonologie dobré znalosti. Jenom je vyjmenováváš — nebo je voláš na pomoc?”

„Zmlkni, ty rouhači! Byl jsem okraden!” Rychle se vztyčil a vítr hvízdající kolem jeho téměř nahého těla mu ihned zbarvil pokožku na namodralý odstín. „Půjdu a vyhledám toho zloducha, který takový mrzký čin spáchal, a donutím ho, aby mi vrátil, co mi náleží.”

Otočil se a chtěl odejít, ale Jason natáhl ruku a uchopil ho zápasnickým chvatem za kotník, zkroutil a strhl k zemi. Dunivý pád Mikaha omráčil, a Jason opět přikryl jeho vyzáblou postavu surovou kůží.

„Jsme si kvit,” prohlásil. „Tys mi zachránil život včera v noci, já jsem ti zachránil život teď. Vždy máš holé ruce a jsi zraněn zatímco tamhleten chlapec z hor je pochodující zbrojnice, a každý, jehož osobnosti vyhovuje nosit na sobě takovou strašnost, tě nutně bez mrknutí oka zamorduje. Jen se uklidni a snaž vyhnout maléru. Z této patálie východisko existuje — z každé patálie existuje nějaké, když ho hledáš, a já ho najdu. Právě teď se vydám na procházku, zahájím průzkum. Souhlas?”

Jedinou odpovědí mu bylo zasténání — Mikah opět omdlel, z poraněné lebky mu prosakovala čerstvá krev.

Jason se zvedl a ovinul si kolem těla kůže, aby se chránil před větrem — konce kůží svázal k sobě. Pak odkopával písek, dokud nenarazil na hladký kámen, který se mu přesně vešel do pěsti tak, že kamene vyčníval jen jeden konec, a takto vyzbrojen se prodíral mezi vrtícími se postavami spáčů.

Když se vrátil, Mikah byl opět při vědomí a slunce notný kus nad obzorem. Teď už byli vzhůru všichni — potácející se nesourodá tlupa asi třiceti mužů a žen s dětmi. Všechny spojovala špína a surová kůže sloužící za oděv — neurčitě přecházeli sem a tam, nebo s tupým výrazem seděli na zemi. O dva cizince neprojevovali nejmenší zájem. Jason podal Mikahovi kalíšek z dehtované kůže a dřepl si vedle něho.

„Na, pij. Je to voda, a to je zřejmě to jediné, co je tady na pití k dostání. K jídlu jsem nenašel nic.” Kámen dosud držel v dlani, a jak hovořil, otíral ho o písek — jeden jeho konec byl vlhký a červený a lpělo na něm několik dlouhých vlasů.

„Dobře jsem se po táboře rozhlédl, ale není v něm k vidění o moc víc než tady odtud. Sestává z houfu zničených lidí s několika ranci ze surové kůže, a někteří mají kožené vaky s vodou. Platí zde zásada «kdo dřív přijde, ten dřív mele», tak jsem si pospíšil, abych byl u mletí včas — a proto máme co pít. Jídlo je dosud v pořadí.”

„Co jsou to zač? Co dělají?” zeptal se Mikah. Artikuloval poněkud nezřetelně, zřejmě se dosud z následku úderu do hlavy plně nezotavil. Jason si jeho zraněnou lebku prohlédl, ale usoudil, že udělá líp, když se jí nebude dotýkat. Rána ještě před chvílí krvácela, teď se krev už vysrážela. Sotva by něčeho dosáhl, kdyby ji vymyl dost podezřelou vodou — k jejich problémům by mohla přibýt starost o infekci.

„Jediné vím jistě,” pokračoval Jason. „Jsou to otroci. Nevím, proč tady jsou, ani co dělají, nebo kam mají namířeno, ale o jejich ubohém postavení nelze pochybovat — ani o našem ne. Ten krasavec na kopečku tady šéfuje. My ostatní jsme otroci.”

„Otroci!” vykřikl Mikah hrůzou — to slovo ho deptalo víc než zranění na hlavě. „To je přímo odporné! Otroci musejí získat svobodu!”

„Jen žádné přednášky, prosím, a snaž se být realista — i když to bude bolet. Tady jsou jen dva otroci, kteří musejí získat svobodu: ty a já. Jak to vypadá, ti ostatní jsou tak parádně přizpůsobeni tomu, čím jsou, že nevidím důvod, proč bych na tom něco měnil. Nezačnu žádnou abolicionistickou kampaň, dokud mi nebude jasné, jak se z té mizérie dostanu sám, a pravděpodobně ani potom ne. Tahle planeta fungovala beze mě hodně dlouho a bude zřejmě fungovat, i když už tady nebudu.”

„Zbabělče! Za pravdu musí bojovat a pravda tě osvobodí.”

„Zase slyším to velké pé,” zasténal Jason. „Jediné, co mě právě tady a teď osvobodí, jsem já sám. Což možná nezní zrovna vznešeně, ale je to pravda. Naše situace je hodně beznadějná, ale nikoli ztracená, tak poslouchej a vem si z toho ponaučení. Zdá se, že ten náčelník — jmenuje se Ch’aka — odešel, aby něco ulovil. Není daleko a brzy se vrátí, takže se ti pokusím jen v rychlosti vysvětlit, jak to tady vypadá. Měl jsem dojem, že jsem poznal, jakou řečí mluví, a nemýlil jsem se. Je to trochu zkomolené esperanto, řeč, jakou používají všechny teridské světy. Ta pozměněná řeč a skutečnost, že se tady žije jen trochu kulturněji než v době kamenné, jsou skoro jistým důkazem, že tady žádný kontakt s ostatními světy neexistuje — i když doufám, že tomu tak doopravdy není. Třeba je tady někde obchodní základna, a jestli je, najdeme ji později. Teď nás trápí spousta jiných záležitostí, ale aspoň že se domluvíme. Oni sice polykají spoustu hlásek a některé vynechávají — a dokonce zavedli ráz, což je něco, co žádný jazyk nepotřebuje — ale když se budeme jen trochu snažit, budeme jim rozumět.”