Harry Harrison - Druha olaneta smrti

Znovu se ozval Hertug. „Použils posvátné slovo. Kdo ti ho prozradil? Odpověz rychle, nebo tě zabiju.”

„Neříkal jsem ti, že znám všechno? Umím postavit caro , a když mi poskytneš trochu času, vylepším ti elektrárnu, pokud jste technicky na úrovni, jaká je na této planetě běžná.”

„Víš, co se nachází za tím portálem?” ukázal Hertug na holé, zamknuté a střežené dveře na opačném konci místnosti. „Není možné, abys věděl, co se za ním nachází, ale jestli mi to řekneš, poznám, že jsi kouzelník, jak tvrdíš.”

„Mám velice zvláštní pocit, že v podobné situaci jsem se už tady ocitl,” povzdechl si Jason. „Pusme se tedy do toho. Vy tady vyrábíte elektřinu, možná chemickou cestou, i když pochybuji, že byste jí tímto způsobem vyrobili dostatečné množství, takže musíte mít nějaký agregát. Bude tam velký magnet — kus speciálního železa, které přitahuje jiné železné věci — kolem kterého v těsné blízkostí rychle otáčíte svinutým drátem. Zde vzniká elektřina, kterou vedete měděným drátem k přístrojům, nebo co máte — a těch nemůže být mnoho. Vsadím se, že se nedorozumíváte slovy, ale vysíláte krátká cvakání — mám pravdu, není to tak?” Šoupání nohama a zesilující se šeptání mezi zasvěcenými byly neklamnými známkami, že není od pravdy daleko.

„Mám takový nápad: můžu vám vynalézt telefon. Jak by se vám líbilo, kdybyste místo dosavadního cvakycvak skutečně mluvili přes celou zem? Tady byste povídali něco do jednoho přístroje a ve velké vzdálenosti by z druhého konce drátu váš hlas vycházel.”

Hertugova prasečí očka žádostivě zamžikala. „Říká se, že za starých časů se to dělalo. Zkoušeli jsme to, ale neuspěli jsme. Ty to udělat dokážeš?”

„Dokážu — jestli si předem dohodneme podmínky. Ale než něco slíbím, musím vidět vaše zařízení.”

To vyvolalo projevy nesouhlasu s argumenty, že se jedná o svaté tajemství, ale chamtivost nakonec nad zákazy zvítězila a dveře svatyně se Jasonovi otevřely — a k Jasonovi se po bok postavili dva sciuloj s tasenými dýkami. Hertug šel v čele, za ním Jason se svými sedmdesátiletými tělesnými strážci a zbývající sciuloj je kolébaným krokem následovali. Každý z nich se uklonil a zamumlal nějakou modlitbu, když překračovali posvátný práh, a Jason se musel vší silou přemáhat, aby nepropukl v opovržlivý smích.

Stěnou na vzdáleném konci komory procházela hřídel — nepochybně poháněná otroky — která otáčela muzejní sbírkou řemenic a řemenů napojených ve výsledné fázi na primitivní a nevzhledný stroj, který vydával chřestivé a kvílivé zvuky a otřásal podlahou pod nohama. Při prvním pohledu byl Jason zmaten dokud si jednotlivé součástky blíže neprohlédl a nezjistil, co je co.

„Co jiného jsem mohl čekat?” povzdechl si pro sebe. „Jestli je něco možné dělat dvěma způsoby, tihle lidé si vždycky vyberou ten horší.”

Poslední řemenice velikostí obrovského kola byla nasazena na dřevěnou hřídel, která se otáčela působivou rychlostí, až na chvíle, kdy se řemen vysmekl, což se stávalo s úpornou pravidelností. Stalo se to i nyní, kdy si ji Jason prohlížel, a hřídel se otáčela tak pomalu, že viděl, že po celé její délce jsou uchyceny železné kroužky opatřené menšími kousky železa tvaru U. Ty zpola zasahovaly do klece ze smyček drátů zavěšených nad

hřídelí. To všechno vypadalo jako ilustrace k vydání Prvních kroků v elektřině v době bronzového věku.

„Nechvěje se tvoje duše úžasem nad těmi divy?” zeptal se Hertug, když si povšiml, že Jason má pokleslou čelist a lesklé oči.

„Ale chvěje,” opáčil Jason. „Ale bolestí nad tou nepředstavitelně mizerně zbastlenou sbírkou mechanických nedomyšleností.”

„Rouháš se!” zavyl Hertug. „Zabte ho!”

„Počkej!” vykřikl Jason a pevně uchopil oba nejbližší sciuloj za ruce, v nichž měli dýku, a zaštítil se jejich těly před dýkami ostatních. „Nevykládej si to špatně. Je to úžasný generátor, který tady máte, sedmý div světa — i když největším zázrakem na něm je to, jak dokáže vůbec nějakou elektřinu vyrobit. Báječný vynález, svou dobu předběhl o několik let. Mohl bych však navrhnout několik drobných úprav, jimiž se získá více elektřiny při menší práci. Předpokládám, že je vám známo, že se elektrický proud indukuje v drátu, když jím prochází magnetické pole.”

„S bezvěrcem nehodlám o náboženských otázkách diskutovat,” pronesl Hertug chladně.

„Náboženství nebo věda, říkej si tomu, jak chceš, odpověď bude vždycky stejná.” Ve svých svalech, zocelených pyrranským výcvikem, vyvinul trochu zkrutné síly — oba přestárlí hlídači vykvikli a upustili dýky na zem. Ostatní sciuloj , jak se zdálo, nejevili přílišnou ochotu se na něho vrhnout. „Nezamysleli jste se však někdy nad tím, že elektrický proud můžete získat stejně snadno, když bude drát procházet magnetickým polem, místo aby pole procházelo drátem? Tímto způsobem dostanete stejný elektrický proud asi při desetině vynaložené práce.”

„Vždycky jsme to dělali takto, a co bylo dost dobré pro naše předky…”

„To vím, to vím, nemusíš citát dokončovat. Na této planetě jsem něco podobného už slyšel.” Ozbrojení sciuloj s tasenými dýkami se k němu opět začali přibližovat. „Podívej, Hertugu, chceš, aby mě zabili, nebo ne? Dej to svým mládencům na vědomost.”

„Nezabíjejte ho,” rozhodl Hertug po chvilce uvažování. „To, co říká, je možná pravda. Třeba nám bude moci pomáhat při obsluhování našich posvátných strojů.”

Když nebezpečí na chvíli pominulo, Jason si prohlédl velký, neforemný aparát, který vyplňoval vzdálený konec místnosti, a tentokrát se přemohl, aby svému zděšení nedal volný průchod. „Mám za to, že tenhleten posvátný zázrak je váš svatý telegraf.”

„Právě ten,” potvrdil Hertug uctivým tónem. Jason se zachvěl. Od stropu se snášely měděné dráty a vedly do nedbale navinutého elektromagnetu, umístěného poblíž kyvadlového ramena z páskového železa. Když elektromagnetem procházel proud, rameno se k němu přitáhlo, a když se proud přerušil, závaží na konci kyvadla je vrátilo zhruba do vertikální polohy. Ke spodní části závaží bylo uchyceno ostré kovové rydlo, jehož špice se bořila do voskové vrstvičky na dlouhém pásku z mědi. Tento pásek probíhal v drážkách tak, že se pohyboval v pravém úhlu ke kyvu kyvadla a byl tažen vpřed systémem do sebe zapadajících dřevěných ozubených kol poháněných závažím.

Rachotící mechanismus se trhnutím probral k životu, ještě když si ho Jason prohlížel. Elektromagnet zabzučel, kyvadlo sebou škublo, jehla vryla do vosku zářez a ozubená kola zaskřípala — šňůra připevněná v otvoru na konci pásku se napnula a začala táhnout pásek vpřed. Bdělí sciuloj byli připraveni založit další povoskovaný pásek, až se první vyčerpá.

Vedle přístroje se pásky polévaly červenou kapalinou, aby se zpráva zviditelnila. Kapalina po povrchu vosku stékala, ale zachytila se v zářezech vyrytých jehlou. Na páscích se objevila klikatá červená čára, táhnoucí se po celé jejich délce, která měla hroty tvaru V v místech, kde se rycí jehla odklonila. Pásky se přenesly na dlouhý stůl, kde se kódovaná informace okopírovala na břidlicové tabulky. Bráno celkově, jejich způsob přenosu informací byl zdlouhavý, těžkopádný a nevhodný. Jason si promnul ruce.