Harry Harrison - Druha olaneta smrti

Kola od caro se povalovala mezi ostatními odmontovanými součástkami a dvě z nich bylo třeba připevnit, dokud stroj spočíval na stolici. Konce hnací nápravy přečnívaly za okraje stolice — Jason našrouboval zajišovací šrouby a přiměl Snarbiho, aby je dotáhl.

Na druhém konci stolice se nacházel robustní otočný stůl, sloužící jako nosná plošina pro Jasonovy zkušební přístroje, a pro tento účel se zdála být příliš rozměrná. A taky byla. Když z ní Jason odstranil přístroje, zbyla tam jediná tyč, vedoucí dozadu jako kormidlová páka. A když třetí kolo přichytil čepem nápravy a usadil do vidlicového spodního konce stolu, zkušební stolice až příliš nápadně připomínala tříkolovou, řiditelnou plošinu, poháněnou parním strojem, plošinu, která je upevněna na vzpěrách. A přesně tím také byla, tím, co Jason tak konstruoval od počátku. Vzpěry se daly odstranit stejně snadno, jako se daly připojit ostatní součásti. Myšlenka na útěk vždy stála v Jasonových plánech na prvním místě.

Snarbi nosil kameninové nádoby s olejem, vodou a palivem, zatímco Jason plnil nádrže. Pak Jason zapálil pod kotlem oheň a uložil na plošině nástroje a menší zásobu krenoj , kterou se mu podařilo našetřit z jejich přídělů. To všechno zabralo dost času — zanedlouho bude svítat, a než nastane ráno, budou muset vyrazit. Teď už nebylo o čem uvažovat.

Nemohl však zde nechat Ijale, a když už půjde pro ni, nedovolí si nevzít také Mikaha. Ten člověk mu zachránil život, i když se mu potom podařilo natropit spoustu vražedných pitomostí. Jason věřil, že člověku, který se vám postaral o další existenci, něco dlužíte, ale současně si říkal, kolik asi ještě Mikahovi dluží. V tomto případě se mu zbytek dluhu zdál velice malý, pokud už není víc než splacen. Ale snad ještě jednou…

„Pohlídej stroj — já se vrátím co nejdřív,” rozhodl se. Seskočil na zem a natáhl na sebe svou výbavu.

„Ty chceš po mně co? Abych tady s tím strojem ďábla zůstal? To nemůžu! Rozpálí se a pozře mě!”

„Chovej se přiměřeně svému věku, Snarbi, svému fyzickému věku, když už ne duševnímu. Tento pohybující se šrot vytvořil člověk a já jsem ho opravil a vylepšil — žádní ďáblové ani nepomáhali. Stroj spaluje naftu, aby vzniklo teplo, kterým se vyrábí pára a ta jde do této trubky, aby tlačila na tuto tyč, která nutí kola, aby se otáčela a my se mohli pohybovat — a to je z teorie parního stroje tak asi všecko, co se ode mne můžeš dozvědět. Ale možná že líp pochopíš tohle: já, jenom já tě můžu odtud v bezpečí dostat. Zůstaneš tedy tady a uděláš to, co ti říkám, nebo ti rozmačkám mozek! Jasné?”

Snarbi tupě přikývl.

„Tak platí. Ty tady budeš jenom sedět a dívat se na tento zelený kotouček — vidíš ho? Jestli povyleze, než se vrátím, otočíš touhle pákou tímto směrem. Je to jasné? To proto, aby nezačal hvízdat bezpečnostní ventil a neprobudil celé okolí — a abychom měli dostatečný tlak.”

Jason prošel kolem hlídkujícího, dosud mlčky spícího, a zamířil k budově rafinérie. Jako zbraň si nevzal kyj, ani dýku, ale meč se širokou čepelí z dobře kalené oceli, který se mu podařilo vyrobit přímo před očima strážných. Ti sice pečlivě prohlíželi všechno, co s sebou nosil z místa, kde pracoval — dělal totiž také po večerech ve svém pokoji — ale to, co vyrobil a co se vymykalo jejich chápání, prostě nebrali na vědomí. Takový primitivní duševní postoj byl neobyčejně cenný, protože Jason kromě meče pronesl i pytel molotajlů, jednoduchých útočných zbraní, jejichž původ se ztrácel v dávné historii. Vyráběl je tak, že kameninové nádobky plnil nejzápalnější frakcí z destilace a balil do kusu hadru nasáknutého stejnou kapalinou. Z pronikavého zápachu se mu točila hlava, ale již tehdy doufal, že se mu molotajly za to utrpení odvděčí, až přijde čas. Mohl jenom doufat, protože je neodzkoušel. Prý se používají tak, že se zapálí obal a pak se hodí — při nárazu se láhev rozbije a její obsah vznítí. Teoreticky.

Ukázalo se, že dostat se zpátky do stanice rafinérie je stejně snadné, jako bylo snadné se z ní dostat, a Jason pocítil záchvěv lítosti. Podvědomě doufal, že zde bude pozdvižení a že se bude muset vrátit, aby se zachránil sám — jeho podvědomí mělo zřejmě pramalý zájem na tom, aby dívka a jeho nemesis byli zachráněni, zejména když přitom šlo o jeho vlastní život.

Teď však už byl opět v budově, kde se nacházel jeho bývalý pokoj, a pokoušel se nakouknout za roh, aby se přesvědčil, zda u dveří nestojí strážný. Stál, a zdálo se, že z předchozího spánku ho něco vyrušilo. Nic nezaslechl, ale nasával pátravě vzduch a krčil přitom nos — probudil ho intenzívní zápach pohonné vody z Jasonových molotajlů. A Jasona zahlédl dřív, než se Jason stačil stáhnout za roh.

„Kdo je tam?” zvolal a vyrazil vpřed těžkopádným krokem. Vzniklá situace se nedala zvládnout v tichostí, a Jason vyskočil s výkřikem, znásobeným ozvěnou, a učinil prudký výpad. Čepel zasáhla strážného těsně pod jeho chráničem — a ten člověk se s mečem dosud jistě nesetkal — a špička mu rozřízla hrdlo. Vydechl naposledy s klokotavým zaječením, které probudilo k životu hlasy hlouběji uvnitř budovy.

Jason přeskočil mrtvolu a začal strhávat několikeré západky a zámky, které zajišovaly dveře. Z dálky zaznívaly zvuky běžících nohou, když konečně prudce dveře otevřel a vběhl do místnosti.

„Pojďte, a rychle, vypadnem odtud!” vykřikl na ně a strkal omámenou Ijale ke dveřím. Obzvláště velké potěšení mu způsobilo, když uštědřil Mikahovi parádní kopanec, který ho doslova nadzvedl a pronesl dveřmi — tam se Mikah srazil s Ediponem, který právě přiběhl s napřaženým kyjem.

Jason přeskočil obě převalující se těla, udeřil Edipona jílcem meče za ucho a tahem postavil Mikaha na nohy.

„Plavte do opravny strojů!” poručil svému dosud nechápajícímu společníkovi. „Mám tam caro , v kterém můžem odjet.” Konečně se oba odhodlali k nemotornému pohybu.

Za ním se ozvaly výkřiky a v dohledu se objevila skupina ozbrojených d’zertanoj . Stáhl dolů chodbovou svítilnu — o její horký spodek si přitom popálil ruku — a otevřený plamen přiložil k jednomu ze svých molotajlů. Knot okamžitě vzplanul, a Jason hodil molotajl na přibližující se vojáky dřív, než si mohl vážněji spálit ruku. Molotajl letěl směrem k vojákům, narazil na stěnu a rozbil se — hořlavá kapalina se rozstříkla všemi směry, ale plamen zhasl.

Jason zaklel a rychle vytáhl další molotajl — kdyby ty lahve nefungovaly, čekala by ho smrt. D’zertanoj chvíli váhali, zda se pustit přes kaluže rozlité pohonné vody, a v tom okamžiku hodil Jason druhou plamennou bombu. Ta se rovněž elegantně roztříštila a zachovala se podle očekávání svého tvůrce, když navíc zapálila první molotajl — a chodbu přehradila ohnivá stěna. Ruku obtočil kolem plamínku lampy, aby nezhasl, a rozběhl se za Ijale a Mikahem.

Dosud se poplach mimo budovu nerozšířil. Jason zajistil vchodové dveře vnější západkou — než dveře vyrazí a zmatek dostane určitý řád, budou již od budov daleko. Teď už lampu nepotřeboval, jen by ho prozradila, a proto ji sfoukl.

Z pouště se ozval nepřerušovaný, pronikavě ječivý zvuk.

„Podařilo se mu to,” zasténal Jason. „To je pojistný ventil na parním stroji!”