Harry Harrison - Druha olaneta smrti

Pochodovali v řadě za sebou k zamknuté, střežené budově s obrovskými vraty, která po otevření nabídla pohled na bytelné tvary sedmi caroj .

„Podívej na ně!” zvolal Edipon a zatahal se za nos. „Takové ušlechtilé a krásné exempláře, které ochromují srdce našich nepřátel strachem, nesou nás jako vítr po poušti a dokážou uvézt obrovský náklad — a jen tři z těch zatracených krámů jsou schopné jízdy!”

„Porucha motoru?” zeptal se nedbale Jason.

Za tichého proklínání a vztekání je Edipon zavedl do vnitřní ohrady, kde stály čtyři obrovské černé skříně, pomalované lebkami, zkříženými hnáty, tratolišti krve a kabalistickými symboly — to vše ve zlověstném provedení.

„Ty appsalské svině berou naši pohonnou vodu, a oplátkou nám nedávají nic. Jo, umožňují nám používat jejich stroje, ale po několika měsících ty zatracené krámy přestanou fungovat a už nejezdí, takže je musíme vrátit do města a vyměnit za nové — a platit pořád dokola.”

„To je dobrá finta,” uznal Jason, prohlížel si utěsněné kryty na strojích. „Proč se jim prostě nepodíváte do střev a neopravíte je? Nemůže to být nic složitého.”

„Číhá tam smrt,” vydechl Edipon, a při myšlence na ni oba d’zertanoj od skříně poodstoupili. „Pokusili jsme se o to ještě za doby mého otce, protože na rozdíl od otroků nejsme pověrčiví a víme, že ty věci nevytvořil bůh, ale člověk. Avšak ti proradní hadi z Appsaly chrání své tajemství nadmíru prohnaně. Při jakémkoliv pokusu kryt otevřít, pronikne ven hrozná smrt, která vyplní okolní vzduch. Když se lidé toho vzduchu nadechnou, umírají, a dokonce i těm, kterých se jen dotkne, naskáčou velké puchýře a nakonec v bolestech umírají. Když to některé z nás postihlo, Appsalští z toho měli velkou legraci a pak šli s cenami ještě výš.”

Jason jednu ze skříní obešel a se zájmem si ji prohlížel, na konci řetězu se za ním vlekl Narisi. Stroj byl vyšší než on a téměř dvojnásobné délky. Otvory v protilehlých stěnách procházela silná hřídel, zřejmě k pohonu kol. Průzorem ve stěně viděl vsazené páky a dva malé barevné kotouče, a nad nimi byly tři otvory nálevkovitého tvaru, namalované jako ústa. Když si stoupl na špičky, přehlédl celou horní stěnu, ale na ní nespatřil nic než očouzený přírubový nástavec, na který se určitě nasazoval komín. Vzadu byl ještě jeden otvor, docela malý, ale na celé té hýřivě pomalované skříni nebylo nic dalšího na ovládání.

„Začínám být v obraze, ale budete mi muset říct, jak se to ovládá.”

„To dřív zemřeš!” vykřikl Narisi. „Jen naše rodina…”

„Buď zticha, prosím tě!” oplatil Jason zvýšeným hlasem. „Zapomněla? Nemáš mi už odpírat pomoc. Tady už žádné utajování neplatí. A kromě toho vím o tom stroji možná víc než ty, i když jsem se na něj jenom díval. Do těch tří otvorů se vede olej, voda a palivo, někde zapálíš oheň, pravděpodobně v té očouzené díře pod řídicími pákami, a pro přivádění paliva otvíráš jeden z těch ventilů, další je na zrychlování a zpomalování stroje a ten třetí slouží k přivádění vody. Ty kotouče jsou něco jako indikátory,” Narisi zbledl a poodstoupil. „Tak buď zticha a já si promluvím s tvým otcem.”

„Je to tak, jak říkáš,” uznal Edipon. „Ta ústa musí být vždy naplněna, a běda běda, jestli se vyprázdní, protože síla se přeruší, nebo něco horšího. Tady hoří oheň, jak jsi uhodl, a když ten zelený prst povyleze, může se touto pákou pro pohyb otočit. Ta vedlejší páka je pro rychlý nebo pomalý chod. Ta poslední páka je pod značkou červeného prstu, který oznamuje potřebu — když povyleze, musí se tou pákou otočit a podržet ji, dokud prst zase nezmizí. Z toho otvoru vzadu vycházejí bílé výdechy. To je všecko, co tam je.”

„Asi takhle jsem si to představoval,” zabručel Jason a prohlížel si stěnu skříně, klepal na ni kotníky ruky, až duněla. „K ovládání toho krámu vám dávají jen to nejnutnější, takže se o základním principu, na jakém to pracuje, nic nedovíte. Bez teoretických znalostí byste nikdy nepochopili, co páky ovládají, nebo že zelený prst vyleze, když se dostanete na provozní tlak, a červený se vysune, když je v kotli málo vody. Velmi elegantní. A to všecko je uzavřeno jako do konzervy a jištěno pro případ, že by vás napadlo, že si něco takového budete stavět sami. Na poklep to vypadá, že kryt má dvojitou stěnu, a soudě podle toho, co říkáš, bych si myslel, že je tam v kapalné formě nějaká ze zpuchýřujících otravných látek, jako je yperit. Kdokoli, kdo se pokusí dostat dovnitř, dostane její dávku a rychle na svou ctižádost zapomene. Musí však existovat způsob, jak se do skříně dostat, aby se mohla na stroji dělat údržba — přece je po několika měsících používání nedávají do šrotu. A když se vezme do úvahy technologická úroveň, jakou tahle strašnost prozrazuje, měl bych na jejich finty přijít a vyhnout se všem dalším vestaveným pastím. Myslím, že tu práci vezmu.”

„Dobrá, tak začni.”

„Moment, šéfe. O najímání pracovní síly se musíš, ještě pár věcí dozvědět. S tím vždycky souvisí jisté pracovní podmínky a dohody — ty všechny za tebe s radostí sepíšu.”

„Nechápu, proč musíš mít k ruce druhého otroka,” pronesl naříkavě Narisi. „Mít ženu, to je samozřejmě přirozené, stejně jako mít vlastní pokoj. To otec dovolil. Ale taky řekl, abysme ti já a moji bratři pomáhali a aby se o tajemství strojů nedozvěděl už nikdo další.”

„Tak za ním zaběhni a vyžádej od něho povolení, aby otrok Mikah mohl pracovat se mnou. Můžeš mu vysvětlit, že Mikah pochází ze stejného světa jako já a že vaše tajemství jsou pro něho pouhou hračkou pro děti. A jestli tvůj tatíček bude chtít znát ještě další důvody, řekni mu, že potřebuji zkušeného pomocníka, někoho, kdo umí zacházet s nástroji a na koho je spolehnutí, že provede práci přesně tak, jak má. Ty a tvoji bratři máte až moc vlastních představ, jak se má co dělat, a projevujete sklony přenechat detaily bohům, a mlátíte kladivem, když se práce nedaří, jak by měla.”

Narisi se vzdálil, nakvašeně si pro sebe něco bručel, a Jason se sklonil nad olejovou pec a zvažoval, co by měl dělat dál. Zabralo mu většinu dne, než položil dřevěné válečky a vytlačil po nich kompaktní skříň se strojem do písečného údolí — pro pokusy, při nichž omyl mohl znamenat vypuštění oblaku otravného plynu, potřeboval volný prostor. Dokonce Edipon pochopil, že je to rozumné, i když se všemožně klonil k tomu, aby se pokusy prováděly v tajnosti za zavřenými dveřmi. Souhlasil až poté, když z kusů kůží postavili ohradu, kterou bylo možno střežit, a jen náhoda tomu chtěla, že kožené stěny dobře posloužily i jako ochrana proti větru.

Po náročném dohadování zmizely Jasonovi z rukou chřestící řetězy a okovy, které vystřídala lehká želízka na nohou. Chodil s nimi šouravě, ale ruce měl zcela volné, a ve srovnáním s řetězy si hodně polepšil, i když ho zpočátku některý z bratrů hlídal s nataženým samostřílem. Teď se potřeboval dostat k nějakému nářadí a dozvědět se něco bližšího o technické úrovni těchto lidí, a to dřív, než se pustí do práce. To znamenalo, že bude muset podstoupit další bitvu o jejich drahocenná tajemství.

„Pojď,” vyzval svého hlídače, „vyhledáme Edipona a zase mu trochu pohneme žlučí.”