Harry Harrison - Treti planeta smrti

„Žonglér riskuje vše, aby se naučil novým věcem,“ odpověděl muž a usadil se se zkříženýma nohama u ohně. „Jsem povznesen nad malicherné handrkování kmenů. Jmenuji se Oraiel a ty začneš tím, že mi řekneš své jméno.“

„Člunař Sam,“ řekl Jason a odložil nůž na tak dlouho, aby vytáhl vršek svého kovového oděvu a zastrčil si do něj paže. Lhal reflexívně, jako když hrál s listem karet drženým u hrudi. Zde nic neukazovalo na žádné nebezpečí. Stařena si něco mumlala nad ohněm, zatímco mladík se posadil na bobek za Oraiela, který zaujal tutéž pozici.

„Z jakého světa pochází?“

„Z nebe.

„Je mnoho světů, kde žijí lidé?“

„Nejméně třicet tisíc, ačkoliv nikdo neví přesné číslo.“

„Jak ten tvůj svět vypadá?“

Jason se rozhlédl a poprvé od chvíle, co otevřel oči v kleci, měl chvilku, aby přemýšlel. Až dosud měl štěstí, ale bude ještě dlouho trvat, než vyvázne z téhle šlamastyky se zdravou kůží.

„Jak ten tvůj svět vypadá?“ opakoval Oraiel.

„Jak vypadá ten tvůj? Něco za něco.“

Oraiel chvíli mlčel a v jeho zpola zavřených očích se kmitla jiskřička zlomyslnosti. Pak přikývl. „Dohodnuto. Odpovím na tvé otázky, když ty odpoví na moje.“

„Platí. Ty budeš odpovídat první, protože já ztratím víc, jestliže budeme přerušeni. Ale než začneme dotazníkovou akci, musím si udělat inventuru. Až doposud se věci vyvíjely příliš rychle.“

Ačkoliv jeho pistole zmizela, pouzdro bylo dosud na svém místě na řemeni. Teď nemělo žádnou cenu, ale baterie přijdou možná vhod. Jeho pás s výstrojí byl pryč a kapsy mu vyrabovali. Na medikit nepřišli jen díky tomu, že byl zasunut dozadu. Určitě na něm ležel, když ho prohledávali. Munice, kterou měl navíc, zmizela zrovna tak jako pouzdro s granáty.

Ale zůstalo mu ještě rádio! Ve tmě si ho nevšimli, měl je v ploché kapse téměř v podpaží. Mělo sice jenom přímočarý signál, ale to by snad mohlo stačit k tomu, aby navázal s lodí kontakt nebo dokonce přivolal pomoc.

Vytáhl ho a posmutněl, když uviděl rozdrcenou skříňku a polámané součástky, které trčely z pukliny na boku. Někdy během těch posledních rušných událostí do něj někdo uhodil něčím těžkým. Zapnul ho a dočkal se přesně toho, co očekával. Nic.

Jen málo ho potěšila skutečnost, že chronometr schovaný za přezkou opasku stále ukazuje přesný čas. Bylo deset hodin dopoledne. To je báječné. Hodinky byly seřízeny na dvacetihodinový den, když přistáli na Felicity, s polednem nastaveným na slunce v zenitu na místě, kde přistáli.

„Tak to stačí,“ řekl a usadil se co nejpohodlněji na tvrdé zemi a zahalil se kožešinami. „Tak začněme, Oraieli. Kdo tady vládne, ten, kdo nařídil mou popravu?“

„Je to Temuchin Bojovník, Nebojácný, Ocelová paže, Ničitel…

„Prima. On je jednička. To chápu i bez vysvětlivek. Co má proti cizincům… a stavbám?“

„Zpěv svobodných lidí,“ řekl Oraiel, šouchl svého pomocníka loktem do žeber — ten vytáhl nástroj podobný loutně s dlouhým krkem a dvěma strunami. Drnkal na struny jako doprovod a začal zpívat pronikavým hlasem:

Svobodni jako planina, po níž putujeme svobodni jako vítr

neznajíce žádný domov než své stany. Naši přátelé jsou moropové

kteří nás vezou do bitvy ničíce budovy

těch, kdo by nás chtěli chytit do pasti…

Píseň pokračovala na stejné téma nepřiměřeně dlouho, až Jason zjistil, že začíná klímat. Probral se, zarazil zpěv a položil několik výstižných otázek.

Obraz životních realit na planinách Felicity začal nabývat určitější tvar.

Od oceánů na východě a západě a od Velkého útesu na jihu k horám na severu nestála ani jedna trvalá budova nebo osada. Volně žijící divoké kmeny se potulovaly mořem z trávy, válčily mezi sebou a vedly spolu nekonečné sváry a konflikty.

Kdysi zde města byla a o jménech některých z nich se dokonce zmiňovaly Zpěvy, ale nyní na ně zůstala jen vzpomínka a nelítostná nenávist. Před časem zde musela zuřit dlouhá a rozhořčená válka mezi dvěma odlišnými způsoby života, když vzpomínka na ni ještě o několik generací později dokázala vzbuzovat tak silné emoce. Omezené přírodní zdroje na těchto vyprahlých planinách neumožnily, aby usedlí zemědělci a nomádi žili vedle sebe v míru. Sedláci zřejmě vystavěli sídliště okolo skrovných zdrojů vody a bránili ve vstupu nomádům a jejich stádům. V sebeobraně se nomádi museli spojit v tlupy a pokusit se osady zničit. V této genocidě měli takový úspěch, že jediné, co po jejich nepřátelích zbylo, byla nenávistná vzpomínka.

Suroví, nevzdělaní, násilničtí barbarští dobyvatelé se bez cíle potulovali vysokou stepí v kmenech a klanech, neustále se stěhovali, když jejich zakrslý dobytek a kozy spásly skrovnou trávu, která pokrývala planiny. Písmo neznali, a tak žongléři — jediní lidé, kteří se mohli volně pohybovat od jednoho kmene ke druhému — představovali historiky, bavitele a nositele novinek. V tomto nepřátelském podnebí nerostly žádné stromy, takže zde nástroje a výrobky ze dřeva neznali. Železné rudy a uhlí bylo zřejmě dost v severních horách, nejběžněji používanými materiály bylo tedy železo a měkká ocel. Tyto kovy, spolu se zvířecími kůžemi, rohy a kostmi, představovaly téměř jedinou dosažitelnou surovinu. Významnou výjimkou byly přilby a náprsní krunýře. Některé z nich byly sice vyrobeny ze železa, ty nejlepší však pocházely od kmene ve vzdálených kopcích, kde zpracovávali horninu podobnou azbestu. Rozmělňovali ji na vlákna a směšovali s klovatinou jakési širokolisté rostliny — takto vyráběli materiál podobný sklolaminátu. Tento materiál byl lehký jako hliník, pevný jako ocel a dokonce pružnější než nejlepší ocelové péro. Tato technika, nepochybně zděděná po prvních usedlících z doby před genocidou, bylo to jediné, co hmatatelně odlišovalo nomády od jakékoliv jiné rasy barbarů železného věku. Zvířecí trus používali jako topivo, zvířecí tuk ke svícení. Život se stával ohavný, surový a krátký.

Každý klan nebo kmen měl svou tradiční pastvinu, na níž se pohyboval, ale hranice byly neurčité a sporné, takže neustále hrozily války a roztržky. Kopulovité stany, camachy , tvořily spojené zvířecí kůže přehozené přes železné tyče. Daly se postavit a strhnout v několika minutách, a když se kmen stěhoval, vezl je spolu s domácími potřebami na rámech s koly zvaných escungy , podobných kárám, které táhli moropové.

Na rozdíl od dobytka a koz, potomků pozemských zvířat, moropové se zrodili na vysokých stepích Felicity. Tito býložravci s drápy na nohou byli po staletí ochočováni a šlechtěni, zatímco většina jejich divokých stád byla vyhubena. Tlustá kůže se srstí je chránila před chladem, a dokázali vydržet až dvacet dní bez vody. Jako zvířata nosící náklady a jako váleční ořové umožňovali existenci v této pusté zemi.

K tomu bylo už málo co dodat. Kmeny se potulovaly a bojovaly, každý mluvil svým jazykem nebo nářečím — neutrální dorozumívací jazyk se používal v komunikaci s těmi, kdo nepatřili ke kmeni. Uzavíraly dohody a zrádně je porušovaly. Jejich zaměstnáním a láskou byla válka, a tu dokázaly vést velice zdárně.

Jason strávil tyto informace, zatímco se pokoušel, méně úspěšně, o totéž s nerozžvýkatelnými kousky dušeného masa, které se přinutil spolknout. Jako nápoj sloužilo zkvašené mléko moropů, které chutnalo téměř tak odporně, jak zapáchalo. Jediný chod, o který přišel, bylo jídlo pro bojovníky, směs mléka a teplé krve, a byl tomu rád.