Harry Harrison - Treti planeta smrti

„Jak daleko jsi cestoval, aby ses dostal na tuhle planetu?“ zeptal se kdosi.

„Ekmortu!“ zamumlal Jason a vyplivl krev a uštípnutý kousek zubu.

„Jak vypadá tvůj domovský svět? Je tak velký jako náš? Teplejší, nebo chladnější?“

Jason, kterého nesli obličejem dolů, zakroutil hlavou, aby se podíval na tazatele, šedovlasého muže v rozedraném koženém oděvu, který byl kdysi žlutý a zelený. Za ním klopýtal vysoký, ospale vyhlížející mladík, oblečený do stejné strakatiny, ačkoliv ta jeho nebyla tak zašpiněná.

„Víš toho tolik,“ naléhal starý muž, „tak mi musíš něco říct.“ Vojáci odstrčili oba muže před Jasona, dříve než si Jason mohl zavázat starce vděčností tím, že mu řekl něco o skutečně významných věcech, které mu připadly na mysl. Drželo ho tolik mužů, že byl naprosto bezmocný, když ho opřeli zády o silnou železnou tyč zasazenou pevně do země a trhali mu oděv. Kovová tkanina a spínadla odolávaly jejich prstům, dokud jeden z nich nevytáhl dýku a neprořezal se materiálem, aniž bral na vědomí, že zároveň rozřezává Jasonovi kůži. Když byl jeho oděv rozřezán až k pasu, Jason krvácel z několika ran a vrávoral následkem zbití, které utrpěl. Srazili ho na zem a svázali mu zápěstí koženým provazem. Pak odešli.

Ačkoliv bylo brzy odpoledne, teplota se určitě vyšplhala kousek nad bod mrazu. Izolační oděv ho již nechránil, a šok ze studeného vzduchu ho okamžitě přivedl k plnému se vědomí.

Bylo jasné, co bude následovat. Řemen, který mu poutal zápěstí, byl dobré tři metry dlouhý a druhý konec byl připevněn ke špičce tyče. Jason osaměl ve středu kruhové plochy, ze všech stran bylo slyšet hemžení, jak vojáci sedlali hrbatá zvířata a sedali na ně. První z nich, kdo byl připraven, vyrazil pronikavý výkřik podobný jódlování a napřáhl zdvižené kopí na Jasona. Zvíře nabralo hrozivou rychlost, drápy se mu zatínaly do země a řítilo se kupředu jako blesk.

Jason učinil jedinou možnou věc — uskočil za tyč a pohyboval se tak, aby byla neustále mezi ním a útočícím jezdcem. Muž prudce bodl kopím, ale musel ho rychle stáhnout zpět, když projížděl kolem tyče.

Pak Jasona zachránila pouze intuice, protože zvuk druhého útočícího zvířete zanikl v burácení prvního. Chytil se tyče a skokem se kolem ní otočil. Kopí zazvonilo o kov, když druhý útočník projel.

První muž již obracel své zvíře a Jason uviděl, že třetí už má osedláno a je připraven zaútočit. Byl možný jen jediný výsledek v této hře na zabíjení živého terče: uskakovat stále častěji.

„Je načase změnit nepříznivý poměr sil,“ řekl, shýbnut se a sjel rukou k horní části své pravé holínky. Jeho útočný nůž tam stále byl.

Když vystartoval třetí muž, Jason vyhodil nůž do vzduchu a chytil rukoje mezi zuby, pak si přeřízl kožená pouta. Pouta odpadla a Jason se skrčil za tenkou tyč, aby se vyhnul bodajícímu kopí. Jason zaútočil, když ho jezdec míjel.

Vyskočil, nůž v levé ruce, vyrazil pravicí, aby uchopil jezdcovu nohu a pokusil se jezdce shodit ze sedla. Ale zvíře běželo příliš rychle a Jason udeřil do jeho boku za sedlem — prsty jen sevřel zcuchanou kožešinu zvířete.

Pak už se všechno odehrálo velice rychle. Když se jezdec zkroutil, pokoušeje se bodnout útočníka, Jason ponořil svou dýku až po rukoje zvířeti do kýty.

Jehlovité hroty, které bojovníci užívali místo koleček ostruh, naznačovaly, že tvorové, na kterých jezdili, nemají příliš citlivý nervový systém. To platilo o silné kůži a srsti mezi žebry, ale místo, které zasáhla Jasonova dýka, pod ocasem a blízko něho, se ukázalo být naprosto odlišného druhu. Zvíře se po celém těle zachvělo — a vyrazilo vpřed, jako kdyby se v jeho vnitřnostech uvolnilo obrovské pero.

Jezdec, již tak na štíru s rovnováhou, se v sedle zakymácel a zmizel z dohledu. Jason, který se pevně držel srsti jednou rukou a zatínal nůž hlouběji druhou, se udržel během jednoho skoku zvířete, pak druhého. Před očima mu splývaly rozmazané postavy mužů a pádících zvířat, když bojoval, aby se na zvířeti udržel. To se ukázalo nemožným a při třetím skoku, který otřásl zemí, byl vymrštěn do výšky.

Plul po hlavě vzduchem a zjistil, že míří do prostoru mezi dvě přístřeší ve tvaru kupole. To bylo určitě lepší než narazit do jedné z nich; uklidnil se a zastrčil bradu, než dopadl na zem, a překulil se přes rameno, pak ještě jednou. Když dopadl na nohy, rozběhl se a pádil stále stejnou rychlostí.

Kupolovitá přístřeší, jakási obydlí, byla roztroušena kolem dokola a mezi sebou měla uličky. Jason se ocitl v široké rovné uličce a pomyšlení na hroty kopí mezi lopatkami ho přimělo vždy odbočit na nejbližší křižovatce. Rozhořčené výkřiky za ním naznačovaly, že pronásledovatelé mu nedávají šanci na uniknutí. Zatím měl před nimi náskok a byl zvědav, jak dlouho vydrží.

Z jedné z kopulí před ním někdo odhodil koženou chlopeň a vykoukl šedovlasý muž — ten, který se pokoušel předtím s Jasonem komunikovat. Zřejmě jedním pohledem odhadl situaci, otevřel chlopeň ještě víc a naznačoval Jasonovi, aby běžel k němu.

Bylo nutné se rychle rozhodnout. Jason, který se stále řítil kupředu, se ohlédl a zjistil, že zrovna není nikdo v dohledu. A taky nikde žádné útočiště. Proběhl vchodem a vtáhl toho starce za sebou. Poprvé si uvědomil, že dosud třímá v ruce nůž, vmáčkl ho do starcova vousu tak hluboko, že se špička dotýkala hrdla.

„Jestli mě prozradíš, zemřeš,“ sykl.

„Proč bych tě měl zrazovat,“ zašklebil se muž. „Přivedl jsem tě sem. Riskuji všechno kvůli vědomostem. Teď ustup, já zatím zavřu vchod.“ Aniž věnoval noži pozornost, začal zašněrovávat chlopeň.

Jason se rychle rozhlédl po tmavém vnitřku a spatřil, že u malého ohně, nad kterým visel železný hrnec, podřimuje mladík. Nějaká babizna míchala něčím v hrnci a ani v nejmenším si nevšímala ničeho z toho, co se dálo u vchodu.

„Dozadu a k zemi,“ řekl muž a strčil do Jasona. „Budou tady co nevidět. Nesmějí tě tu najít, jen to ne!“

Zvenčí se přiblížily výkřiky a Jason neshledal na tom úmyslu nic závadného. „Ale nůž mám stále připravený,“ varoval, když se posadil k zadní stěně, a svolil, aby mu stařec přehodil přes ramena hromadou plesnivých kůží.

Těžké kroky hřměly kolem, otřásajíce zemí, a pak bylo slyšet ze všech stran hlasy. Šedovousý muž dal Jasonovi na hlavu kožený přehoz tak, aby mu zakryl obličej, potom hrábl do váčku u pasu pro páchnoucí hliněnou dýmku a strčil ji Jasonovi do úst. Ani stařena, ani mladík tomu všemu nevěnovali pozornost.

Ani nevzhlédli, když rozrazil vchod bojovník s přilbou a strčil dovnitř hlavu.

Jason seděl bez hnutí a vyhlížel zpoza kožené kukly, v ruce skrýval nůž, připraven přenést se skokem přes místnost a vnořit ho nezvanému návštěvníkovi do hrdla.

Ten se rychle rozhlédl po temném vnitřku a vykřikl něco, co nemohlo být nic jiného než otázka. Šedovousý muž zabručel něco odmítavého v odpověď — a tím to bylo vyřízeno. Bojovník zmizel tak rychle, jak se objevil, a stařena cupitala ke vchodu, aby ho zase pevně zašněrovala.

Během svého putování po galaxii se Jason velice zřídka setkal s nesobeckou dobročinností, a to jeho podezřívavost omlouvalo. Nůž měl stále v pohotovosti.

„Proč jsi riskoval a pomohl mi?“ zeptal se.