Vladimir Obrucev - Plutonie

Když Borovoj připravoval hypsothermometr, byl přesvědčen, ze rtuť vystoupí ještě výš než včera, protože celý den sestupovali po svahu záhadné prolákliny. Ale teploměr ukázal 126° a záporná výška krajiny přes to, že celý den klesali, se nezvětšila, ale zmenšila se o pět set sedmdesát metrů. Úplně zmatený meteorolog se nervosně rozesmál.

„Nové překvapení, nová záhada! Dneska ráno jsme se rozhodli, že nebudeme věřit kompasům, teď musíme začít nedůvěřovat i hypsothermometru!“

Ostatní cestovatelé se shlukli kolem přístroje, který vyváděl takové kousky, prověřovali, co jim ukázal, znovu a znovu vařili vodu, ale výsledek byl stále týž. Přes to, že zřejmě sestupovali — a o tom nebylo možno pochybovat, protože potůčky tekly týmž směrem — tlak vzduchu se nezvětšoval, ale zmenšoval. V minulých dnech však tomu bylo naopak — tlak se při stoupání nezmenšoval, ale vzrůstal. Zdálo se, že fysikální zákony, vypracované pokoleními vědců podle pozorování na zemském povrchu, jsou v téhle proláklině polární pevniny nepoužitelné, anebo dostaly naprosto jiný smysl. Nevysvětlitelných jevů přibývalo.

Všechny to zajímalo, všichni byli rozčileni, ale nikdo to nedovedl pochopit a vysvětlit. Zbývala jen naděje, že nejbližší budoucnost jim dá klíč k vysvětlení hádanky.

„Ale jaká je to sněhová pustina!“ poznamenal Papočkin. „Po setkání s pižmovými tury v průsmyku přes hřbet jsme mohli doufat, že další dny dají Michailu Ignatěviči a mně nějakou vědeckou kořist. Zatím jdeme od té doby málem dvanáct dní, urazili jsme přes dvě stě padesát kilometrů — a není tu absolutně nic, pořád a pořád jen sníh a led!“

„A dokonce Petr Ivanovič, kterému se dosud — pokud jde o sbírky — vedlo ze všech nejlépe, nemá žádné nové nálezy,“ dodal Gromeko.

„Jenom Ivan Andrejevič sbírá!“ podotkl se smíchem Makšejev.

„Já? Co jsem za tu dobu nasbíral?“ užasl Borovoj.

„Sbírku nepochopitelných fysikálních jevů,“ odpověděl za Makšejeva Kaštanov, který se dovtípil, nač Makšejev míří.

„To je prapodivná sbírka, ale zato lehká, to je něco jiného než vaše kamení!“ smál se Borovoj. „Ta nám saně nepřetíží.“

„Ale může být velmi závažná, až půjde o výsledky výpravy. Vždyť každý badatel by rád našel něco zvláštního, dosud neznámého! Vy jste měl zatím větší štěstí než my!“

Nazítří svah pokračoval, ba byl ještě patrnější. Ledovcová planina se začala rozpadat v ploché pahorky. V dolinách mezi nimi tekly potoky, sníh rozbředl a lyžovalo se těžko: lyže klouzaly, rozjížděly se do stran. Proto změnili způsob jízdy: lidé si sedli na saně, na každé jedna dvojice, a psi je táhli rychle dolů po svahu; lyžařskými holemi muži saně řídili a tlumili jejich výkyvy po nerovném ledu.

Toho dne si všimli, že mraky, které se stále valily nízko nad zemí nejsou šedivé, ale narudlé, jako by je ozařovalo zapadající, avšak neviditelné slunce.

Narudlé mraky se valily stále tak nízko, ledová planina ubíhala na všechny strany do nedalekého obzoru a byla také jakoby narudlá. Toto podivné osvětlení na dně hluboké prolákliny, kam nízké polární slunce svítit nemohlo, patřilo rovněž do sbírky nevysvětlitelných jevů, kterou si dělal Borovoj.

Toho dne se zastavili na hřebeni pahorku blízko velkého bouřlivého potoka s čistou vodou, takže už nemuseli čekat jako dřív, až jim v kotlíku roztaje sníh, aby si uvařili polévku a čaj.

Po večeři si meteorolog připravil svůj teploměr a byl pevně přesvědčen, že po tak dlouhém a prudkém pětačtyřicetikilometrovém svahu vystoupí rtuť při nejmenším na 130° a hloubka že bude kolem deseti tisíc metrů, což by byl zatím rekord. Dokonce předem vypočítal výšky pro body varu od 130° do 135°, aby tím ohromil své druhy. Užasl však, když teploměr ukázal jen 120°. „Sbírka se mi zase rozrostla!“ prohlásil slavnostně. „Jistě nepochybujete, že jsme dneska jeli stále a poměrně dost rychle s kopce?“

„Nu ovšem! To je jasné! Voda do kopce neteče!“ ozývaly se hlasy.

„Tak! Ale tuhle hypsothermometr ukazuje, že jsme jeli do kopce a že jsme vystoupili za den víc než o tisíc sedm set metrů. Co tomu říkáte?“

Když se pak všichni na vlastní oči přesvědčili, že Borovoj nežertuje, prohlásil meteorolog:

„Pojedemeli i nadále dolů, zřejmě se brzo dostaneme z téhle úžasné prolákliny — možná až těsně u severního pólu!“

„Ale já si myslím, že se chystá nějaká pohroma!“ pronesl záhadně Gromeko. „V tajemné prohlubni dochází k neobvyklému zředění vzduchu, tlak klesá a svědčí o blízkém uraganu, cyklonu, tajfunu, smršti nebo o něčem podobném. A v očekávání oné perturbace navrhuji všem moudrým lidem zalézt do spacích pytlů, abychom ji klidně přečkali!“

Všichni se rozesmáli, dokonce i Borovoj, a poslechli lékařovy rady. Meteorolog však pro jistotu prohlédl, zda jsou kolíky pevně zatlučeny a zda jsou dobře napjaty provazy, které drží jurtu. Opravdu se obával nějaké atmosférické katastrofy, neklidně spal, probouzel se a naslouchal, zda nesílí vítr, zda nenastává očekávaný jev. Ale všechno, bylo klidné, vítr stejnoměrně hučel jako až doposud, Borového přátelé pochrupávali, psi ze spaní vrčeli a občas zakňučeli. A Borovoj kladl hlavu na polštář, snažil se zahnat neklidné myšlenky a usnout.

Ráno vyšel z jurty dřív než ostatní, aby zjistil údaje na přístrojích, vyvěšených přes noc venku. Ostatní cestovatelé ještě leželi ve spacích pytlích.

Najednou se plstěné dveře jurty zvedly. Meteorolog bledý, s vytřeštěnýma očima se vrátil do jurty a zajíkavě řekl:

„Kdybych tu byl sám, už bych nepochyboval, že jsem se docela zbláznil.“

„Nu, a co zase je? Co se stalo? Jaká pohroma se strhla?“ ozvaly se otázky — tu polekané, tu zas ironické.

„Mračna nebo mlhy se skoro rozptýlily a slunce, rozumíte, polární slunce stojí v zenitu!“ zakřičel Borovoj.

Všichni se vrhli k východu, jeden “odstrkoval druhého a v chůzi se oblékali.

Nad ledovou planinou se vlnila lehká mlha a skrze ni hned jasněji, hned matněji zářil načervenalý kotouč, který jim stál přímo nad hlavami, a nikoli nízko nad obzorem, jak se sluší polárnímu slunci v pět hodin ráno počátkem července na osmdesátém stupni i severní šířky.

Všichni stáli, obraceli hlavy vzhůru a mlčky se dívali na podivné slunce na nepatřičném místě.

„To je divný kraj — tahle Nansenova země,“ promluvil Makšejev trochu tragicky, trochu ironicky.

„A není to snad Měsíc?“ zeptal se Papočkin. „Třeba je teď úplněk.“

Borovoj listoval v kapesní příručce. „Teď je skutečně úplněk, ale tenhle červený kotouč nevypadá jako Měsíc — a svítí silněji a citelně hřeje.“

„Třeba na Nansenově zemi…“ začal Makšejev, ale Kaštanov ho přerušil:

„V polárních krajích v letním období není nikdy Měsíc v nadhlavníku; buď ho není vidět vůbec, nebo stojí velmi nízko.“

„A když to není Měsíc ani Slunce, tak co to tedy je?“

Nikdo však nedovedl odpovědět. Všichni vyslovovali dohady a zas je zamítali. Pak se nasnídali a vyrazili dál. Teploměr vystoupil na +8°. Mlha hned houstla a zakrývala rudé zářící těleso, hned zase řídla, ale těleso se ukazovalo stále v nadhlavníku. A nehýbalo se z místa. Cesta vedla pořád dolů po ledové planině podle břehu velkého potoka. Svah jako by se zmirňoval.