Vladimir Obrucev - Plutonie

„To nevypadá jako pás tříště mořského ledu,“ prohlásil Makšejev, když se vrátil k saním. „Tříšť se netáhne bez přerušení do šířky několika kilometrů.“

„Zřejmě jsme došli na dno prolákliny,“ řekl Kaštanov, „a tahle změť je způsobena náporem ohromného ledovce ze severního svahu Ruského hřbetu, po kterém jsme sestupovali.“

„Pravděpodobně je celé dno prolákliny vyplněno chaoticky nakupenými krami,“ poznamenal Borovoj. „Také ostatní její svahy musí být pokryty ledovci, které se svažují ke dnu.“

„A protože je proláklina nesmírně rozlehlá, nestačil ji led dosud zaplnit tak, jako jsou zaplněny krátery aljašských sopek,“ dodal Makšejev.

„Musíme se však tak či onak přes toto dno dostat, abychom pokračovali v cestě na sever a zjistili, jak je proláklina velká a jak vypadá protější svah,“ prohlásil Kaštanov.

„Ze všeho nejsnazší bude postupovat při úpatí ledovců, abychom je po dně prolákliny obešli k protilehlému svahu,“ navrhl Gromeko.

„Ale co když ta proláklina není kráter sopky, nýbrž údolí mezi dvěma hřbety?“ zeptal se Papočkin. „Pak se může táhnout sto nebo dvě stě kilometrů, aniž se nám podaří Nansenovu zemi přejít.“

„A kam se pustíme podle úpatí ledovcového pruhu, abychom je obešli: napravo nebo nalevo?“ zeptal se Borovoj.

„Půjdeme nalevo. Možná, že tam narazíme na takové místo, kde kry nebudou tak nakupeny, a budeme moci bez zvláštní námahy přejít dřív na druhou stranu.“

Po tomto rozhodnutí zamířili cestovatelé nalevo, to jest na západ, soudíc podle větru, protože se kompas stále nemohl uklidnit a ukázat sever. Vlevo od nich se zdvíhala, sněhová pláň se sotva patrným sklonem, napravo se vršily ledové kry a skály; nízká mračna stále zakrývala nebe a dokonce narážela na vrcholky nejvyšších ker. Kolem poledne si povšimli místa, kde se zdálo, že je možno projít přes nakupené kry. Hromady ledu byly nižší, tu a tam bylo mezi nimi vidět mezery. Tady se zastavili, aby zřídili čtvrté skladiště, a Borovoj s Makšejevem se nalehko vypravili do nitra ledovcového pruhu na průzkum. K večeru se vrátili a oznámili, že pruh je asi deset kilometrů široký, že jej lze přejít, i když ne zrovna lehko, a že je za ním hladký výstup na protější svah prolákliny.

Utekly dva dny krušné práce, než se dostali přes ledovcový pruh. Občas museli v nakupených krách prosekávat stezku, aby spojeným úsilím lidí a psů přetáhli postupně všechny saně. Na noc si nepostavili jurtu, ale zalezli si, aby byli chráněni před větrem, za ohromnou strmějící kru. Psi se poschovávali ve škvírách a jámách mezi kupami ledu. Po takové dřině však všichni spali tvrdě a nikterak jim nevadilo sténání a skučení větru, který různohlase hučel ve změti vysoko nakupených ledovcových ker.

Nazítří se dostali na druhou stranu přehrady. Když se zastavili, aby přenocovali, podpálil Borovoj lihový kahan hypsothermometru a byl pevně přesvědčen, že mu ukáže touž výšku jako před ledovým pásem, tedy asi devět set metrů pod mořskou hladinou. Když však vsunul teploměr do rourky kotlíku, rtuť stoupla na 105°, pak na 110° a pořád ještě stoupala.

„Stůj! Stůj!“ volal Borovoj. „Kam se hrneš, chceš rozbít sklo?“

„Co je, co se stalo?“ ozvaly se výkřiky.

Všichni vyskočili a shlukli se kolem přístroje, postaveného na jedné z beden.

„To svět neviděl, to svět neslyšel!“ zvolal Borovoj vzrušeným a rozechvělým hlasem. „V téhle zatracené díře se voda vaří při teplotě 120°!“

„A co to znamená?“

„To znamená, že jsme se podle ledového pruhu spustili do nějaké propasti. Teď si ani nedovedu představit, kolik tisíc metrů pod mořskou hladinou odpovídá téhle teplotě varu. Počkejte, musím se podívat do tabulek.“

Sedl si na spací pytel, vytáhl z kapsy ukazovatel k určování výšek, zahloubal se do tabulek a na okraji listu začal něco vypočítávat. Zatím jeho druzi přicházeli jeden za druhým k přístroji, aby se přesvědčili, že teploměr skutečně ukazuje +120°. Světlý sloupek se zastavil u tohoto znaménka a rozptýlil všechny pochyby.

Mlčení užaslých mužů rušilo jen lehké klokotání vody, která se vařila v přístroji.

Ale tu se ozval hluboký vzdech Borového a pak jeho slavnostně pronesená slova:

„Podle hrubého výpočtu odpovídá bodu varu při +120° záporná výška pěti tisíc sedmi set dvaceti metrů.“

„To není možné! Nezmýlil jste se?“ volali.

„Přesvědčte se sami! Tady máte tabulky. Ovšem že v nich nejsou přesné údaje pro tuhle teplotu varu, kterou mimo laboratoř nikdo nikdy nepozoroval. Lze to vypočítat jenom přibližně.“

Kaštanov přehlédl výpočet a řekl:

„Naprosto správně. Za ty dva dny, kdy jsme slézali mezi krami, sestoupili jsme ve vzdálenosti deseti až dvanácti kilometrů o čtyři tisíce devět set metrů.“

„Ale takový svah jsme nepozorovali!“

„Lezli jsme s vrcholu Montblanku a nevěděli jsme o tom! To je neuvěřitelné!“

„A nepochopitelné! Nutno se domnívat, že změť ledových ker je ledovcový proud na příkrém svahu, který vede z kráteru do hrdla tohoto obrovského vulkánu.“

„Z kterého teď budeme muset vylézat právě takovou ledovcovou řekou na druhou stranu!“

„A já nemohu pochopit, proč jsou mračna tak hustá a proč už tolik dní fouká vítr pořád z jihu,“ přidal se Borovoj.

Ale domněnka o druhém ledovém pásmu se nepotvrdila. Nazítří vedla cesta po sněhové planině s povlovným stoupáním. Pro to a pro teplé počasí postupovali těžko. Teploměr ukazoval několik stupňů nad nulou, sníh tál a lepil se na sanice. Psi šli celou cestu krokem. Do večera tak urazili pětadvacet kilometrů. O tom, že krajina stoupá, nebylo pochyb, a když Borovoj připravoval hypsothermometr, byl přesvědčen, že ukáže menší hloubku než včera.

Ale voda se dlouho nevařila; konečně se z ní začalo kouřit a Borovoj zasunul teploměr. Po chvilce volal:

„Čert ví, co to je! To je… To je…“ a začal nadávat.

„Co je? Co se stalo? Teploměr praskl?“ ptali se ho.

„Já prasknu — nebo se v téhle díře zblázním!“ zuřil meteorolog. „Podívejte se, kdo se zbláznil — já, nebo teploměr?“

Všichni vyskočili a běželi k hypsothermometru. Rtuť ukazovala +125°. „Dneska jsme vystupovali nebo sestupovali?“ zeptal se Borovoj chvějícím se hlasem.

„To se ví, že jsme stoupali! Celý den! To je beze sporu!“

„Ale voda se vaří o 5° výše než včera u ledovcové bariéry! A to znamená, že jsme dneska nestoupali, ale že jsme sestoupili přibližně o tisíc čtyři sta třicet metrů.“

„A jsme tedy asi sedm tisíc sto padesát metrů pod mořskou hladinou!“ vypočetl rychle Makšejev.

„Ale to je nepředstavitelné!“ zasmál se Papočkin.

„Uvěřit, že jsme v ledovém pásmu příkře sestupovali, to bylo ještě možné,“ dodal Kaštanov. „Ale uvěřit, že jsme sestoupili skoro o půl druhého kilometru, když cesta zřejmě vedla nahoru do svahu, to odporuje zdravému rozumu.“

„Jestli jsme se všichni nezbláznili, pak s vámi souhlasím!“ nevlídně odpověděl Borovoj.

V té chvíli se vrátili Gromeko a Igolkin, kteří odešli z jurty, aby nakrmili psy. Lékař řekl:

„Ještě jeden podivný fakt! Dneska je znatelně jasněji než včera u ledových ker!“

„A včera bylo jasněji než na druhé straně bariéry,“ dodal Makšejev.

„Zcela správně!“ přitakal meteorolog. „Zdejší nejtemnější noc, podobná světlé petrohradské „bílé noci“, byla před ledovou bariérou. Předpokládali jsme, že jsme na dně prolákliny, a oslabení světla bylo pochopitelné: paprsky polárního slunce nemohou proniknout tak hluboko.“