Morgan Rice - Spona pro dědice

„Pán vran mě odmění, když vás k němu dostanu,“ řekl voják. Chopil se muškety a namířil bajonetem na Sebastiana. „A nejlepší na tom je, že je jedno, jestli budete živí nebo mrtví.“

Sebastian se znovu vrhl k meči a tentokrát se mu podařilo sevřít jílec. Slepě bodl směrem vzhůru a cítil, že někoho zasáhl. Voják tam jen tak stál a zíral na meč trčící mu z těla. Pak padl. Sebastian rozechvěle vstal.

„Rychle!“ vykřikla Emeline. „Blíží se k nám. Nejspíš ho slyšeli.“

Sebastian se vytáhl na koně.

„Budeme muset vyrazit rychleji,“ řekla Emeline. „Držte se pohromadě.“

Sebastian viděl, jak pobídla koně kupředu a měl co dělat, aby ji neztratil v mlze. Prudce totiž zahýbala a kličkovala. Emeline měla výhodu – cítila myšlenky mužů Nové armády. On mohl jen jet za ní a využívat přitom všechny jezdecké dovednosti, které se naučil v královské jízdárně.

Kamenná zídka Kamenova stála přímo před nimi a Sebastian viděl, že ji Emelinin a Cořin kůň přeskočil. Kopyty se otřel o její horní okraj.

„Drž se!“ upozornil Sebastian Ashu a pak pobídl jejich koně ke skoku. Ten poslechl a Sebastian cítil, že kopyty srazil několik kamenů z vrcholku zdi. Měl co dělat, aby koně po dopadu zvládl. Ten se naštěstí udržel na nohou. Podařilo se jim dostat se do vřesovišť za městečkem.

„Teď pomalu,“ upozornila je Emeline. Okamžik nebo dva trvalo, než ji zase spatřili. „Coro, ať je Violet tiše.“

Místo zběsilého úprku se teď v podstatě plížili kolem. Nejhorší na tom bylo, že Sebastian nevěděl proč. Věděl, že tam určitě jsou vojáci, kteří hlídají přístupové cesty. Možná po nich dokonce pátrají, ale netušil, kde jsou. Zbývalo mu jen držet meč v pohotovosti a doufat, že žádný ze stínů, které viděli v mlze, se nepřiblíží.

Jak dlouho už takhle putovali? Možná hodiny? Nedalo se to odhadnout. Mlha totiž znemožňovala určit, jak daleko už doputovalo slunce na nebi. Napětí, které Sebastian cítil, vzrůstalo každým okamžikem. Měl pocit, že putují celou věčnost. Provedli své koně skrz to, co se zdálo být hlavní uskupení Nové armády, ven do vřesovišť a pak stále dál.

„Bojuje s tím,“ pronesla Asha zezadu. „Jeho ptáci… se snaží rozehnat… mlhu.“

Zněla jako někdo, kdo se snaží udržet dveře, které se z druhé strany snaží otevřít celá armáda.

„Musíš vydržet,“ řekl Sebastian. „Můžu ti nějak pomoct?“

Asha se zasmála. „Ne… nemůžeš nic. Ale já vydržím… kvůli ní.“

Nic dalšího neřekla. Sebastian tedy vedl koně dál. Cítil, jak se ho jednou rukou drží kolem pasu a viděl její druhou ruku, kterou držela nataženou a svírala v ní zářící kámen. Když její objetí kolem jeho pasu povolilo, chytil ji za ruku a držel ji, aby nespadla.

Po další hodině, když se propracovávali rašeliništěm, které bylo příliš měkké, aby uneslo jejich váhu, spadla Asha ze sedla.

Sebastian zastavil a seskočil k ní. Emeline s Corou sesedly a rychle se k nim vrátily. Sebastian poklekl vedle Ashy a nabídl jí lok vody z lahve. Skoro nezareagovala.

„Ještě… tam… nejsme,“ zamumlala.

„Dostala jsi nás už dost daleko,“ pronesl Sebastian. „Jsme v bezpečí, díky tobě.“

„Violet… je…“

Odmlčela se a Sebastian viděl okamžik, kdy základní kámen z Kamenova zmatněl. Položil jí prst na krk, ale nenahmatal pulz. Mlha kolem nich začala řídnout, protože už ji neposilovala Ashina moc.

„Je mrtvá,“ oznámil Sebastian. Nedokázal se přimět cítit zármutek kvůli někomu, kdo v sobě měl tolik zášti a hněvu jako Asha, ale přesto cítil vděčnost a respekt za vše, co pro ně udělala.

„To ne,“ vydechla Emeline. „Asha by do kamene nevložila tolik moci na to, aby ji to zabilo. Kvůli nám by se všeho určitě nevzdala. Tohle by neudělala kvůli nikomu.“

Sebastian se zadíval na svoji dceru a věděl, že to není pravda. Asha obětovala vše, aby se postarala, že bude Violet v bezpečí. Nechala se spálit zevnitř, aby využila magii potřebnou k ochraně jeho dcery až do poslední kapky. Tohle vše kvůli nějaké vizi. Sebastian si nebyl jistý, jestli je to obdivuhodné nebo děsivé.

„Nenáviděla všechny, kdo jsou jako my,“ řekla Cora, „ale položila za nás život.“

„Doufejme, že to bude stačit,“ řekl Sebastian, když se mlha nepřestávala zvedat. Byli už dost daleko od Kamenova, aby v okolí nebyli žádní muži Pána vran, ale bylo jasné, že to o ničem nevypovídá. Téměř jakýkoli pták na nebi je mohl nahlásit svému pánovi.

„Já se o to postarám,“ řekla Emeline a natáhla se po kameni. „Když to zvládla Asha, tak já—“

Sebastian viděl, jak ji Cora chytila za zápěstí. „To ani nezkoušej. Ne, pokud by tě to mělo zabít.“

Sebastian s ní souhlasil. „Kdybych věděl, že při tom Asha opravdu zemře, nedovolil bych jí to. Tohle je příliš nebezpečné.“

Nechtěl riskovat a brát kámen holou rukou. Místo toho kámen nacpal do prázdného měšce. Skryl ho tak před světem. Kámen byl příliš mocný na to, aby ho tu nechali Pánovi vran.

„Pohřbíme ji?“ zeptala se Cora lehce se chvějícím hlasem. Snažila se držet Violet tak, aby na tělo neviděla. Jako by ji chránila i před tímhle.

„Na to není čas,“ pronesl Sebastian a nenáviděl se za to. Nechtěl nechat Ashu vránám. Zadíval se na rašeliniště. „Emeline, pomoz mi s ní.“

Slyšel, jak si Emeline povzdechla. „Tohle není zrovna pěkný konec.“

„Je to lepší, než aby Pán vran hodoval na její moci,“ zavrtěl hlavou Sebastian. „A já myslím, že i ona by chtěla, abychom to udělali co nejrychleji. To, že unikneme, je nejlepší způsob, jak ji uctít.“

Emeline přikývla. „Asi máš pravdu.“

Společně zvedli Ashino tělo a položili ho na měkkou rašelinu. Sledovali, jak do ní pomalu klesá. Sebastian čekal, dokud nezmizela pod hladinou a vzpomínal přitom na to, jak pomohla zachránit Ashton a jak moc jí dluží za záchranu dcery.

„Musíme jít,“ upozornila ho Emeline. „Chráním nás před magií, ale pokud se objeví vrány nebo vojáci, bude to k ničemu. Musíme si pospíšit.“

Sebastian přikývl. „Tak tedy do Monthys.“

„Do Monthys,“ souhlasila Emeline.

Sebastian si nebyl jistý, co tam najdou. Jen doufal, že tam bude něco, cokoli, co by jim pomohlo přežít Pána vran.

Sophia nevěděla, co dělat, ani co říct. Celou tu dobu hledala své rodiče, konečně je našla, ale hned je zase navěky ztratila. Viděla, že i Kate s Lucasem jsou stejně šokovaní z jejich smrti. Ani jeden se nehnul, ani jeden z nich nenaznačil, že by tušili něco víc než Sophia.

Té se pomalu zmocňoval smutek. Jako by nemohla uvěřit tomu, že se to opravdu děje.

„Nemůžu…“ pronesla Kate. „Nevím, co budeme dělat.“

„Já vím,“ řekla Sophia a objala ji.

Lucas se k nim přidal. Nejspíš poprvé od chvíle, co ho potkala, viděla Sophia, že se mu po tvářích kutálejí slzy.

„Kdybych je nezačal hledat, nic z toho by se nestalo,“ řekl. „Ten jed by se sem nedostal.“

„Ale pak bychom se s nimi nikdy nesetkali, ani s tebou,“ řekla Sophia. Něco takového jí připadalo nepředstavitelné. Svět, ve kterém by nikdy nepotkala svého bratra, pro ni byl nereálný.

I tak ale věděla, jak se její sourozenci cítí. Sdílela jejich smutek, protože clony, které by za normálních okolností chránily jejich mysli, byly kvůli smutku pryč. Cítila tak Katin vztek, Lucasovu záhadnost a svoje vlastní přání, aby svoje rodiče poznali už dávno. A nad tím vším se vznášel hluboký pocit smutku, který zaplňoval celý jejich svět.