Morgan Rice - Spona pro dědice

Sophia si je prohlížela. Jeden z nich zářil přímo v jejím království. Druhý byl poblíž – na místě, kde věděla, že je Ishjemme. Třetí byl v samém středu mapy. Dva další byly úplně mimo. Jeden na ostrově obklopeném korálovými útesy a další ve městě ukrytém v horách uprostřed širé planiny. Zdálo se, že v okolí není nic, krom řeky, která skrz něj protékala.

„Jsou hrozně daleko,“ pronesla Sophia.

Lucas přikývl. „Proto nemůžeme jít společně. Půjdu na místo duše a najdu tam její základ. Zvládnu to.“

„Já půjdu sem,“ prohlásila Kate a poklekla, aby přitiskla prst na Si. „Pokud to musím udělat, abych zabila Pána vran, udělám to. Přinesu nám ten základ.“

„Což znamená, že já musím přesvědčit morgasského krále Akara,“ přikývla Sophia. Nezdálo se to nijak obtížné. Tedy až do chvíle, kdy si uvědomila, že se jim snažil zabránit dostat se na tohle zapomenuté místo. Dokonce i karavana, kterou s nimi poslal, by je dovedla někam jinam. Když se nad tím Sophia zamyslela, bylo vše obtížnější, než se zdálo.

„Zvládneš to,“ ujistil ji Lucas. „Uspějeme.“

„Zabiju kohokoli, kdo se mě pokusí zastavit,“ pronesla Kate s tvrdým výrazem.

„Kate—“ začala Sophia, ale Kate jen prudce zavrtěla hlavou.

„Mlč. Potřebuju to. Musím zuřit, protože pokud nebudu zuřit, nic ze mě nezbude. Tohle udělám. Udělám, co je nutné udělat. A navíc to vypadá, že na místě, kde žijí stíny, stejně nebude nic hezkého, ne?“

„Asi ne,“ pronesla Sophia. Zadívala se na rodiče, doufala, že jim dají nějakou radu nebo že jí pomůžou přesvědčit Kate, že je i nějaký lepší způsob než zabíjení.

Jejich rodiče teď ale seděli na divanu a ani se nehnuli. Měli zavřené oči a kolem nich se vznášela magie. Sophia cítila, jak se jí zadrhl dech. Udělala několik kroků a vzala matku za rameno. Zatřásla jí.

„Matko, slyšíš mě? Matko, otče?“

Oba byli až příliš nehybní. Dokonce ani jejich hrudi se nepohybovaly. Matčina kůže byla příliš chladná na dotek, teplo z ní vyprchávalo spolu s magií. Kolik sil vložili do posledního kouzla? Jak moc jedu kvůli tomu do sebe nasáli? Ukázali svým třem dětem, kam mají jít, ale sami přitom… sami se přitom otevřeli jedu tak, že na ně měl mnohem větší vliv než v předchozích letech.

Sophiini rodiče byli mrtví.

Nová armáda se dala na pochod a Sebastian věděl, že bez magického štítu kolem Kamenova nemají šanci ji odrazit. Nedokázali to v Ashtonu ani v žádném jiném městě království, tak proč by to měli zvládnout tady, v městečku s pár tisíci obyvatel?

„Protože musíme,“ řekla Asha a tasila přitom meč a pistoli. „Musíme je odrazit jinak Violet nedospěje a nestane se tím, kým jsem ji viděla v naší vizi.“

Sebastian ignoroval, že mu už zase četla myšlenky. Stačilo, že je připravená pomoct a že tam byla, když přišla první vlna útočníků.

Tu přivítala palba z mušket a pistolí, útok se trochu zpomalil, protože zasažení muži padali pod přívalem kulí a šípů. To ale nestačilo. Nemohlo to stačit, protože nebyl čas nabíjet. Několika obráncům se podařilo vystřelit podruhé – ať už měli záložní zbraně nebo přebíjeli rychleji než ostatní. Nepřítel se ale pořád blížil, nevšímal si padlých spolubojovníků. Nepřátelé se hnali ke stěně obklopující městečko.

Sebastian pozvedl meč a připravil se na střetnutí s nepřítelem, který přišel, aby se zmocnil jeho dcery. Prvního muže, který se k němu přiblížil, sekl přes krk a zpětným švihem sekl druhého.

Zabíjel nepřátele v dosahu, ale těch nijak neubývalo. I tak se ale snažil vymyslet, jak by mohl zachránit ostatní. Viděl kamenovské válečníky bojující po boku ashtonských uprchlíků. Všichni bojovali bez nějakého většího plánování, prostě se jen snažili udržet. Na nějaké složité strategie ani nebyl čas, bylo třeba jen zůstat stát a bojovat.

Ucítil, že se ho někdo dotkl a prudce se otočil. Pozvedl meč k útoku, ale v tu chvíli si uvědomil, že to byla Emeline.

„Musíme se dostat k Violet!“ vykřikla do třeskotu čepelí a praskání bojové magie. Kamenovští válečníci používali moc způsobem, díky kterému byli tucetkrát nebezpečnější než normální vojáci. Někteří se pohybovali rychleji, než by zvládl obyčejný člověk, někteří vrhali těžké balvany, jako by nic nevážily a jeden z nich dokonce zapaloval nepřátele myšlenkou.

I přes svoje magické schopnosti, i přes to, že se mohli domlouvat myšlenkou a cítit každého blížícího se nepřítele, nemohli vzdorovat takové početní převaze, která se na ně valila. Sebastian viděl jak jeden válečník padl v obklíčení nepřátel. Bylo jich kolem něj tolik, že neměl kam uhnout. Pokusil se mu vyrazit na pomoc, ale Emeline ho chytila za ruku.

„Tady nic nezmůžeš, Sebastiane,“ řekla. „Obránci tě nepotřebují, ale tvoje dcera ano!“

Sebastian polkl. Neměl na vybranou, ne, když byla jeho dcera v nebezpečí. Musel ji dostat pryč.

„Kde je?“ vyhrkl.

„Cora ji určitě vzala k nám domů,“ odpověděla Emeline. „Rychle, než budou úplně všude.“

Rozběhli se k malému stavení. Pospíchali pryč od útočících vojáků. Sebastian viděl několik nepřátel, jak útočí na ashtonského uprchlíka. Zabil jednoho z nich mečem, ale ani se nezastavil. Nebyl čas na nic jiného než na běh. Pokud se k Violet nedostanou včas, bude vše ztraceno.

Všiml si čtveřice vojáků stojících u dveří do stavení. Zařval a rozběhl se k nim. Jeden se otočil a Sebastian mu prosekl hrdlo. Další ztuhl se zdviženým mečem a Sebastian ho bodl do hrudi. Meč se mu v něm zasekl, takže ho pustil a vrhl se na třetího. Srazil ho k zemi a tasil od pasu dýku. Začal ho bodat a volnou rukou přitom držel muže za zápěstí ruky, ve které svíral meč. Voják rychle ochabl a když Sebastian vzhlédl, viděl, jak se nad ním tyčí poslední nepřítel a napřahuje meč…

Ze strany se na něj vrhla Asha. Probodla ho s nevídanou rychlostí.

„Zdá se, že jsi měl pravdu,“ řekla. „Musíme odsud dostat princeznu Violet někam pryč. “

Sebastian vstal a nespouštěl z ní přitom zrak. Nebyl si jistý, jestli je Asha právě teď tou nejlepší společnicí.

„Tak to jsi pitomec,“ řekla v odpovědi na jeho myšlenky. „Bojuji stejně dobře jako kdokoli jiný tady a položila bych za ni svůj život. Její přežití je teď to jediné, na čem záleží.“

Sebastian předpokládal, že to myslí vážně a každopádně nebyl čas se hádat. Viděl, jak se Vincent snaží řídit obranu u ochranné zdi, ale obránci přesto krok za krokem ustupovali.

Vrazil do stavení a všiml si dalšího mrtvého vojáka ležícího na zemi. Nad ním stála Cora s Violet v šátku na hrudi a mečem v ruce.

„Dobrá práce,“ pochválila ji Asha. Tohle bylo snad poprvé, kdy Coře projevila uznání.

„Musíme odsud pryč,“ pronesla Cora a zdálo se, že ji mrtvý muž u jejích nohou vůbec nezajímá. Violet byla překvapivě tichá a cucala cíp plátna namočeného v mléce.

„Ale jak?“ zamyslel se Sebastian nahlas, když vyhlédl z okna stavení. Snažil se najít mezeru mezi bojujícími muži. Kdyby se jim podařilo dostat se ke koním, mohli by utéct do vřesoviště. Všude kolem ale byli vojáci a Sebastian viděl i vrány kroužící na nebi. Nepochybně pátrali po jakékoli známce Violetiny přítomnosti.

A co hůř, Sebastian si hned všiml přítomnosti Pána vran na hranici tábora. Kamenovští válečníci na něj zaútočili a on odpověděl protiútokem. Sekal je, uhýbal a uskakoval, otáčel se a posílal jim do obličejů vrány. Sekal je svým soubojovým mečem. Muži byli všude kolem něj, ale zdálo se, že on vždy přesně ví, kam se podívat a kterým směrem uhnout. Ještě horší byla smrt, která se téměř hmatatelně vznášela ve vzduchu. Jeho síla byla děsivá. Do cesty se mu postavil další muž a Pán vran ho širokým sekem přeťal napůl. Dalšího odkopnul a zlámal mu přitom žebra.