Morgan Rice - Spona pro dědice

„Ke mně,“ řekl a natáhl ruku. „Ukažte.“

Z nebe se snesly vrány a přistály na rukávu jeho natažené ruky. Pařáty zarývaly do masa pod kabátem. Hlasitě se rozkrákaly. Vždy, když nějaká přistála, Pán vran cítil a viděl město, které je v troskách. S každým takovým výjevem se jeho úsměv roztahoval ještě šířeji.

První vrána mu ukázala ruiny vnějšího města, kde hladovějící děti utíkaly před staršími hladovějícími dětmi. Všechny svíraly v rukou nože a palice. Budovy byly poničené, zbyly z nich jen hromady rozlámaného dřeva a rozbitých kamenů, které prohrabovaly vrány a hledaly pod nimi těla. Pán vran cítil, když nějaké tělo našly, cítil, jak se krmí a jak se do něj jejich prostřednictvím vlévá nový život.

Víc moci ale získával z živých zajatců. Z klecí, mučicích kol a kůlů, u kterých byli uvázaní. O klece se staral celý batalion jeho mužů. Přiváděl k nim stále nové a nové zločince. V Ashtonu, pod nadvládou Nové armády byl totiž zločinec téměř každý. Ozvalo se zapráskání mušket. Vojáci se cvičili v přesné střelbě na lidech odsouzených k smrti. A na každého, úplně každého padlého, se vždy vrhlo celé hejno vran.

Ještě víc moci pak přicházelo z míst, kde dřeli zbývající obyvatelé města. Byli nuceni kout zbraně, přenášet kameny, kopat a stavět. Nebyl čas na přestávky, spánku bylo málo. Ti, kteří padli, byli biti, dokud nevstali. Ti, kteří nevstali, se stali potravou pro jeho mazlíčky.

„Víc,“ řekl, protože jeho hlad byl nekonečný. Vrány si žádaly víc a on je musel krmit. Zvuk jeho slova rezonoval městem, nesl se z hrdel tisíce ptáků. „My chceme víc.“

Nešlo ale jen o hlad vran. Myšlenkami se zatoulal za hranice města. Přeskakoval od vrány k vráně a prohlížel si zbytek země. Viděl pole a města, sledoval postup svojí armády a viděl i místa, kde si lidé snažili vybudovat vlastní armádu.

„Mám vás rozdrtit hned nebo až později?“ zamyslel se. Bylo by snadné teď potlačit jakékoli povstání. Později ale… později budou mít na svojí straně víc lidí… a vlna smrti pak bude mnohem větší. Moci pak bude mnohem víc.

Další vrána mu ukázala důvod, proč tu moc potřebuje. Viděl z výšky Kamenov. Krčil se za vysokými kameny rozestavěnými kolem něj. Ty sloužily jako kotva pro štít, který vyvolávali lidé uvnitř. Pán vran tam viděl víc lidí, než by se na takový prostor vešlo za normálních okolností. Byla tam nejméně polovina uprchlíků z Ashtonu, král Sebastian a…

Dokonce i z takové výšky nebylo možné si nevšimnout jasné záře toho dítěte. Dcera Sophie Danse vyzařovala moc, která by mohla zastínit i slunce. Moc, která by možná zasytila i jinak nenasytné vrány. Moc, která by člověku mohla zajistit nesmrtelnost, aniž by musel dál zabíjet. Nemusel by už dál využívat černá křídla.

Měl by dost moci na cokoli.

Pán vran se vrátil do vlastního těla a obrátil se k pobočníkům, kteří postávali opodál. Bylo s nimi i několik jeho kapitánů. Působili nervózním dojmem. Takhle nervózní byli postupem času všichni jeho následovníci.

„Jak jsme postoupili?“ zeptal se prudce. Slyšel svůj hlas, jak je hrubý a krákavý. Vždy, když strávil víc času v hlavách vran, bylo to o něco horší. Ukázal na jednoho náhodného kapitána, protože předpokládal, že by se mezi sebou dohadovali, kdo z nich půjde první. Nebo poslední.

„Moji muži pokračují v lovu uprchlíků,“ odpověděl muž. „Lidé se dál skrývají v zapadlých uličkách, ve stokách a slumech, jsou jako krysy, ale—“

„Další,“ přerušil ho Pán vran.

„Okolí města už máme téměř kompletně pod kontrolou,“ zahlásil další kapitán. „Platí nové zákony a začali jsme—“

„Další,“ řekl Pán vran.

„Je tu šlechtic, který se prohlásil za krále a—“

„Myslíš, že o něm nevím?“ obořil se na kapitána. Začínal být podrážděný. „Tohle všechno postupně vyřešíme, ale není to důležité.“

„Odpusť nám, pane,“ pronesl jeden z pobočníků, „ale co od nás chceš vlastně slyšet?“

„Chci slyšet o postupu útoku na Kamenov. Chci slyšet, že jste našli způsob jak se zbavit toho prokletého štítu, který ho chrání.“

„Poslali jsme zákopníky, aby podkopali jejich zdi,“ řekl pobočník.

Pán vran ho probodl pohledem. „A?“

„A byli zmasakrováni hlídkami obránců. Objevila se mlha a—“

„A když se zvedla, byli mrtví. Ano, ano,“ dokončil podrážděný Pán vran. „Co ještě?“

„Děla proti štítu nic nezmůžou,“ pronesl jeden z kapitánů. „Stejně tak žádný fyzický útok.“

„Neříkejte mi, co nefunguje,“ pronesl Pán vran. „Vím, že se má armáda nedostane skrz.“

„Hledáme kohokoli, kdo by to mohl vyřešit,“ ujistil ho pobočník. „Ale nikdo se nehlásí, i když jsme slíbili peníze.“

Samozřejmě, že ne. Kdokoli, kdo by tušil, jak si se štítem poradit, by v sobě nepochybně měl i jiskřičku nadání pro magii. A někdo takový by teď těžko pomáhal Nové armádě. Bál by se, co se s ním stane potom.

„Projděte všechny záznamy,“ pronesl Pán vran. „Chci, abyste našli veškeré informace o magii. Chci, aby všichni, kdo umějí číst, každý pobočník, každý kapitán, který zrovna není v boji, procházel knihovny ve městě. Vypište odměnu. Jakýkoli muž či žena, kdokoli, kdo najde informace ohledně štítu obklopujícího Kamenov, bude ušetřen. Dostane množství zlata a místo v mojí armádě. I kdyby měl magické nadání, i kdyby sloužil Maskované bohyni, i kdyby byl šlechtic nebo cokoli jiného. Najděte mi řešení a já vše odpustím. Musím mít to dítě!“

Vyrazil zpět k ashtonskému paláci, který teď byl stejně pokroucený a proměněný jako zbytek města. Pánovi vran nesešlo na průrazech ve zdech, ke kterým došlo v průběhu boje. Nezajímalo ho, že v bývalých šlechtických ložnicích jsou teď kanceláře a kasárna. Z jedné z místností, ve které pracovali jeho vyšetřovatelé, se ozval jekot služebné. Pán vran jen pokrčil rameny a šel dál. Bylo to nutné, potřeboval se o městě dozvědět co nejvíc.

Na okamžik se zastavil před zdobeným zrcadlem. Krátce ho upoutal pohled na jeho vlastní odraz. Vysoká postava pod tmavým pláštěm s vranami na ramenou. Tohle vše bylo stále stejné. Jediné, co se změnilo a co ho skutečně zaujalo, byla rudá skvrna na jeho bledé kůži.

Když se přiblížil k zrcadlu, dokázal stále ještě rozeznat otisk dětské dlaně. Byl teď stejně rudý jako ve chvíli, kdy se ho dotkla princezna Violet. Když se otisku nedotýkal, nepálil ho, ale pořád to byla připomínka toho, že princezna měla moc mu ublížit a to nebylo možné jen tak přejít.

„Můj pane, můj pane!“ vykřikl sloužící a vrhl se k Pánovi vran. Ten na okamžik uvažoval, že by muže zabil za to, jak přerušil tok jeho myšlenek. Tohle drobné zrnko moci by ale ani zdaleka nenahradilo moc, která mu vyklouzla.

„Co se děje?“ obořil se na sloužícího.

„Pane, je tu muž, který s tebou chce mluvit. Prý je to naléhavé.“

Pán vran znovu bojoval s nutkáním muže probodnout.

„Já… myslím, že bys ho měl přijmout, můj pane,“ řekl muž.

Pán vran se na sloužícího zadíval mrtvolným pohledem. „Tak dobrá. Zaveď mě k němu. Pokud to ale bude zbytečná cesta, počítej s tím, že skončíš v kleci.“

Viděl, jak muž těžce polkl. „Ano, můj pane.“

Sloužící ho zavedl do palácového tanečního sálu, ze kterého se teď stal trůnní sál. Většina zrcadel byla rozbitá a v jejich střepech se tak odrážely stovky odrazů lidí v místnosti. Po boku velké části z nich stáli vojáci Nové armády. Jeden přítomný ale udělal krok kupředu. Měl na sobě tmavé oblečení, hlavu oholenou. Chránil si myšlenky způsobem, který naznačoval, že má moc.