Němcová Božena - O dvanácti měsíčkách

„Dobrí ľudie boží, dajtě sa mi zohriať pri tej vatre, zima mňa triase,“ prosila, přistoupíc k ohni. Velký sečen, pokývna hlavou, tázal se jí: „A načože si prišla, čože tu hľadáš?“

„Idem pre červené jablká!“ – odpověděla Maruška.

„Zima je; nerostů v zime červené jablká“ – odpověděl Velký sečen.

„Veď ja viem,“ odpověděla smutně Maruška, „ale mně sestra Holena aj macocha přikázaly, aby som doniesla z hory červených jabĺk. Keď ich nědoněsiem, zabijú ma. Pekne vás prosím, báčikovie, povedztěže mně, kdeže ich mám hľadať.“

Tu se zdvihl Velký sečen, popošel k jednomu ze starších měsíčků, dal mu batyk do ruky řka: „Bračeku (Září), posadni hor!“ – Měsíček Září sedl hor na kámen i máchnul batykem nad vatrou. Vatra rudě zahořela, sníh se ztrácel, ale stromy neobalovaly se listem; jeden lísteček po druhém opadával a chladný větřík je roznášel po zažloutlém pažitu, jeden sem, druhý tam. Neviděla Maruška tolik rozmanitých kvítků. Po stráni kvetla turanka, červenaly se klinčoky, v údolích jesenka, pod bučkami rostlo vysoké kapradí a hustý zimozeleň. Maruška se dívala jen po červených jablkách a tu vidí vskutku jabloň a na ní vysoko mezi ratolestmi červená jablka.

„Chytro, Maruško, ráňaj, chytro!“ rozkázal měsíček. – Maruška radující se zatřásla jabloní; spadlo jedno jablko. Zatřásla po druhé, spadlo druhé. „Chytro, Maruška, spiechaj domou!“ – volal na ni měsíček, a Maruška hned poslechla, sebrala spadlé dvě jablka, měsíčkům pěkně zaděkovala a vesele domů pospíchala. – Podivila se Holena, podivila se macecha, vidouce, že nese Maruška domů jablka. – Šly jí rychle otevříti a Maruška jim dvě jablka podala. – „A kdeže si ich natrhala?“ – ptala se Holena. „Vysoko v hore rostú tam, a dosť ich tam. eště,“ pravila Maruška.

„A prečože si ich viac nědoniesla? Či si ich zjedla na cestě?“ – osopila se na ni Holena.

„Jaj, sestra milená, nezjedia som ja ani len kúšťok. Keď som najprú stromom zatriasla, spadlo jedno, keď som podruhýkrát zatriasla, spadlo druhé a viac mně triasť nedali. Volali, abych išla domou!“ – pravila Maruška.

„Bodaj ťa parom ubil!“ – hřešila Holena a chtěla Marušku bít. Maruša se pustila do hořkého pláče, prosíc Pána Boha, aby ji raději vzal k sobě a nedal od zlé sestry a macechy ubíti. – Utekla se do kuchyně. Holena mlsná nechala prozatím hřešení a začala jíst jablko. Jablko zdálo se jí tak lahodné, že jistila, takovou dobrotu že jaktěživa neokusila. I maceše zachutnalo. – Snědly obě a zachtělo se jim více. – „Daj mi, mamo, kožúšok, idem sama do hory!“ řekla Holena, „tá švandra by nám ich zase po cestě zjedla. Však ja najděm to miesto a všetky ich zráňam, čo by ma aj volali!“ – Darmo matka odmlouvala, Holena vzala kožíšek, plenu na hlavu a pustila se do hory. Matka stála na prahu, pohlížejíc za Holenou, jak se jí to jde. – Sněhu plno, nikde stopy; Holena bloudila, bloudila dlouho, mls ale poháněl ji dál a dále. – Tu viděla vpozdálí světlo. – Pustí se k němu. Přijde na sám vrch, kde hoří veliká vatra, okolo vatry na dvanácti kamenech sedí dvanácte měsíčků. Holena se zalekne; hned se ale vzpamatuje, přistoupí blíže k vatře a vztáhne ruce ohřáti se. Neptá se měsíčků: smím se zohriať či nesmím, ani na ně nepromluví.

„Načo si prišla, čože tu hľadáš?“ mrzutě zeptal se jí Velký sečen.

„Načože sa ma spytuješ, ty starý blázon, ty, netreba ti vedieť, kdě iděm,“ odsekla urputně Holena, odvrátila se od vatry a šla do lesa. – Velký sečen svraštil čelo a batykem máchl nad hlavou. – V tom okamžení zachmuřilo se nebe, vatra nízko jen hořela, sněh začal se sypati, jak by cíchu rozsypal, ledový začal duti vichr po hoře. Holena nevidí na krok před sebe; bloudí, bloudí, padá do závějí, oudy jí slábnou, křehnou. – Ustavičně sněh se sype, ledový vítr duje, Holena hřeší na Marušu, na Pánaboha. – Oudy jí v teplém kožichu mrznou. – Čeká matka Holenu, vyhlíží z okénka, vyhlíží z předdveří, nemůže se dcery dočkati. – Ubíhá hodina za hodinou, Holena nepřichází. – „Či jej tak jablká zachutnaly, že sa jej od nich nechce – či čo? Musím ja sama opáčiť, kdě je!“ – pomyslila si konečně macecha, vzala kožíšek, plenu na hlavu a za Holenou se pustila. – Sněhu plno, nikde stopy. Volala Holenu, nikdo se jí neozýval. – Bloudila, bloudila dlouho, sněh se sypal, ledový vítr dul po hoře.

Maruša uvařila oběd, spravila kravičku, Holena ani macecha nepřichází. – „Kdeže sa tak dlho zabávajú!“ – povídá si Maruška, sedajíc k přeslici. – Již je plné vřetánko, již se v jizbě setmělo, a Holena ani macecha se nevrací. – „Jaj bože, čože sa im prihodilo,“ – stýská si dobré děvče a úzkostlivě ven okénkem se dívá. – Nebe se třpytí, zem se svítí – člověka neviděti. Smutně zavírá okénko, udělá křížek a modlí se za sestru a matku. – Ráno čeká se snídaní, čeká s obědem, ale nedočeká se ani Holeny ani macechy více. – Obě v hoře zmrzly. – Zůstala dobré Marušce chyžka i kravička i kousek pole, našel se k tomu i hospodář, a dobře bylo jim oběma žíti, v pokoji.