Blake Pierce - Sledovaná

Požádala Larsonovou, aby je vzala na další místo činu. Plukovnice je zavezla až k nízkým kopcům na okraji turistické cesty. Když všichni opustili vozidlo, Larsonová ukázala na místo na cestě, která vedla do kopce.

"Seržant Fraser byl zabit přímo tady," řekla. "Šel na výlet po pracovní době. Zdá se, že výstřel přišel z přibližně stejné vzdálenosti jako ten předchozí. Opět to nikdo neslyšel ani neviděl. Ale náš nejlepší odhad je, že byl zabit asi ve dvacet tři nula nula hodin."

V jedenáct hodin v noci, pomyslel asi Riley.

Larsonová ukázala na jiné místo a dodala, "Kulku jsme našli tady."

Riley se pak podívala opačným směrem, kde musel střelec pravděpodobně být. Viděla více zarostlých suchých kopců – a bezpočet míst, kde by se mohl střelec skrývat. Byla si jistá, že Larson a její tým oblast důkladně pročesali.

Nakonec jeli do oblasti, kde byly obytné objekty rekrutů. Larsonová je vzala za jednu z kasáren. První věc, kterou Riley viděla, byla obrovská tmavá skvrna na zdi poblíž zadních dveří.

Larsonová řekla, "To je ono místo, kde byl zabit seržant Worthing. Zdá se, že sem chodil na cigaretu před svým ranním výcvikem. Výstřel byl tak čistý, že mu ani nevypadla cigareta ze rtů."

Riley to zaujalo. Toto místo činu bylo odlišné od ostatních – a mnohem více informativní. Prozkoumala skvrnu, která pokračovala dolů po zdi.

Řekla, "Vypadá to, že se opíral o zeď, když ho kulka zasáhla. Museli jste být schopni získat mnohem lepší představu o trajektorii kulky, než v ostatních případech."

"Mnohem lepší," souhlasila Larsonová. "Ale ne přesné umístění."

Larsonová ukázala přes pole za kasárny, kde se kopce začínaly zvedat.

"Střelec musí být umístěn někde mezi těmito dvěma duby v údolí," řekla. "Ale velmi pečlivě si po sobě uklidil. Nenašli jsme jeho stopy na žádném z pravděpodobných míst."

Riley viděla, že vzdálenost mezi malými stromy je asi dvacet metrů. Larsonová a její tým odvedli dobrou práci v tom, že vymezili tak přesnou oblast.

"Jaké bylo počasí?" Zeptala se Riley.

"Bylo naprosto jasno," řekla Larsonová. "Byl tříčtvrteční měsíc téměř až do svítání."

Riley cítila v zádech chvění. Byl to známý pocit, který mívala, když se chystala napojit se na místo činu.

"Chtěla bych se projít a sama si to tu prohlédnout," řekla.

"Jistě," odpověděla Larsonová. "Já vás tam vezmu."

Riley nevěděla, jak jí říct, že by chtěla jet sama.

Naštěstí Bill promluvil za ni.

"Nechme agentku Paige jít o samotě. Je to už taková její věc."

Larsonová obdivně přikývla.

Riley vykročila napříč polem. S každým krokem její brnění sílilo.

Nakonec se ocitla mezi dvěma stromy. Viděla, proč byl tým Larsonové schopen přesné místo najít. Terén byl velmi nepravidelný, se spoustou menších keřů. Právě v této oblasti bylo přinejmenším půl tuctu skvělých míst, kde se dalo přikrčit nebo ležet a dosáhnout čistého výstřelu na kasárny.

Riley začala chodit mezi stromy sem a tam. Věděla, že nehledá nic, co by střelec zanechal – dokonce ani otisky bot. Larsonová a její tým by si nic takového nenechali ujít.

Několikrát se pomalu nadechla a sama sebe si zde představila během velmi časných ranních hodin. Hvězdy právě začínaly mizet a měsíc stále vrhal stíny všude kolem.

Ten pocit každým okamžikem sílil – pocit přítomnosti vraha.

Riley se párkrát zhluboka nadechla, připravena na vstup do vrahovy mysli.

Riley se začala představovat vraha. Co ale cítil, co si myslel a pozoroval, když přišel a hledal dokonalé místo pro střelbu? Chtěla se stát vrahem, jak jen mohla, aby ho vystopovala. A to se jí podaří. Byl to její dar.

Věděla, že si nejprve musel najít místo.

Hledala kolem, stejně jak to musel dělat on.

Jak se tam pohybovala, pocítila téměř magnetickou sílu.

Táhlo jí to k červenému vrbovému keři. Na jedné straně keře byl prostor mezi jeho větvemi a zemí. Na tom místě bylo na zemi malé holé místo.

Riley se sklonila a pozorně se na zem podívala.

Půda na tom prázdném místě byla čistá a hladká.

Příliš upravená, pomyslela si Riley. Příliš hladká.

Zbytek půdy v této oblasti byla drsnější, nepravidelnější.

Riley se usmála.

Vrah zašel tak daleko, aby po sobě uklidil, aby neprozradil svou přesnou polohu.

Riley se představila místo činu v měsíčním svitu, zahleděla se dolů ze svahu a přes pole směrem k zadní části kasáren.

Představila si, co vrah z tohoto místa viděl – vzdálenou postavu seržanta Worthinga, vycházející zadními dveřmi.

Riley viděla, jak se na vrahově tváři formuje úsměv.

Slyšela, jak přemýšlí ...

"Přesně na čas!"

A jak vrah očekával, seržant si zapálil cigaretu a opřel se o zeď.

Nastal čas jednat – a to musel udělat rychle.

Obloha se začínala prosvětlovat na místě, kde brzy vyjde slunce.

Tak, jak to musel učinit vrah, i Riley se natáhla na holé místo na zemi. Ano, bylo to dokonalé místo, dokonalý tvar pro použití výkonné zbraně.

Ale jaký měl vrah pocit, když v rukou zbraň třímal?

Riley vlastně nikdy odstřelovací pušku M110 v rukou nedržela. Ale před několika lety trochu cvičila s předchůdcem zbraně, s M24. Plně nabitá a smontovaná M24 vážila asi šestnáct liber, a Riley se dočetla, že M110 není o nic lehčí.

Ale noční vidění přidávalo na váze, což její horní část dělalo trochu těžší.

Riley si představila pohled skrze noční vidění. Pohled na seržanta Worthinga byl flekatý a zrnitý.

Pro skutečného odstřelovače to ale nebyl problém. Pro zkušeného zabijáka to bylo snadné. I tak Riley vycítila, že vrah je trochu nespokojen.

Co mu vadilo?

Na co myslel?

Pak k ní jeho myšlenky připluly ...

"Kéž bych mohl vidět výraz na jeho tváři."

Riley to chápala.

Zabíjení bylo hluboce osobní – byl to akt nenávisti, nebo na přinejmenším pohrdání.

Ale on jej nehodlal odložit z důvodu nespokojenosti. Mohl to provést stejně dobře aniž by viděl výraz své kořisti.

Cítila odpor spouště, když ji zmáčkla, a pak prudké kopnutí pušky, když byl náboj vystřelen.

Hluk z výstřelu nebyl příliš hlasitý. Zvuk supresoru a kompenzátoru tlumil hluk a vzplanutí.

Trápilo i tak vraha, že to někdo slyšel?

Riley si byla jistá jen chvilku. Zastřelil dva další muže ze stejné vzdálenosti a zdálo se, že nikdo výstřely neslyšel. Nebo pokud je někdo slyšel, nikomu nepřišly mimořádné.

Ale co dělal vrah, když vystřelil?

Díval se dál skrze hledí, uvědomila si Riley.

Následoval tělo v jeho poklesu oproti zdi do podivného zhroucení.

A vrah si opět pomyslel ...

"Kéž bych mohl vidět výraz na jeho tváři."

Stejně tak jak to musel udělat vrah, Riley se postavila na nohy. Představila si jak se vrah chopil širokého štětce, aby po sobě půdu urovnal a pak odešel směrem, kterým přišel.

Riley si s úlevou oddechla. Její pokus o spojení s myslí vraha odhalil víc, než doufala.

Текст предоставлен ООО «ЛитРес».

Прочитайте эту книгу целиком, на ЛитРес.