Morgan Rice - Osud Draků

Král McCloud se řítil na svém koni ze svahu směrem k té části Vysočiny, která už ležela na MacGilské polovině Prstenu. Následovaly jej stovky mužů. Musel vynaložit veškeré své síly a jezdecké umění, aby se v tom krkolomném cvalu udržel v sedle. Sáhl za sebe, vytáhl bič a s rozmachem několikrát silně švihnul koně. Ne že by zvíře potřebovalo v tak příkrém svahu ještě pobízet. On si však působení bolesti zvířatům užíval.

McCloudovi se téměř začaly sbíhat sliny, když viděl, co všechno leželo před ním. Idylicky působící MacGilská vesnice, její muži venku na polích a neozbrojení, jejich ženy u domků věšely prádlo na šňůry a v horkém letním dni byly oblečené jenom v tom skutečně nejnutnějším. Dveře domků byly otevřené, slepice se volně potulovaly kolem a v kotlích se nad ohništi už připravovala večeře. Pomyslel si, jak velké škody je tímhle MacGilům schopen napáchat, jakou kořist tu může získat, a všechny ty ženy, jichž se bude moci zmocnit – a jeho úsměv se rozšířil. Na jazyku už téměř cítil krev, kterou se chystal prolít.

Pokračovali v jízdě, kopyta jejich koní hřměla jako přicházející bouře, připraveni rozlít se jako přílivová vlna po údolí, když tu si jich konečně někdo všimnul. Vesnický strážný. Žalostná náhražka vojáka, náctiletý chlapec s kopím, který stál na stráži a právě otočil hlavu směrem k nim, když zaslechl dusot kopyt. McCloud zahlédl bělma jeho očí a četl v nich paniku, která chlapce zachvátila. V téhle ospalé osadě se ten vojáček pravděpodobně nikdy nedostal do opravdové šarvátky. Byl očividně žalostně nepřipraven.

McCloud neplýtval časem: přál si první krev prolít sám, tak jako to dělával v každé bitvě. Jeho muži o něm věděli dost na to, aby mu to dopřáli.

Přetáhl koně znovu tak silně až zaržál, ještě přidal do kroku a dostal se daleko před ostatní. Král pozvedl kopí, které se v jeho rodu předávalo po generace, byla to těžká železná zbraň, a vrhnul na cíl.

Jeho muška byla jako vždycky přesná. Chlapec se ještě ani nestačil celý otočit, když už se kopí zakouslo do jeho zad, prošlo tělem na druhou stranu a silou své váhy jej přišpendlilo k nedalekému stromu. Ze strážcových zad se vyhrnula krev a bylo jí dost na to, aby byl McCloud spokojený.

Radostně vykřikl a spolu s ostatními pokračoval napříč bohatými pozemky MacGilů, poli plnými obilí, jehož zlatá stébla se vlnila ve větru, směrem k vesnické bráně. Skoro by se dalo říct, že byl až příliš krásný den, příliš krásný obrázek vesnické krajiny, na to, jakou zkázu se tu právě chystali rozpoutat.

Přiharcovali k nechráněné bráně a jako příval proudili dovnitř. Tahle vesnice, umístěná tak blízko sporné hranice na Vysočině, si o něco podobného sama říkala. Dostanou, o co si koledují, pomyslel si McCloud s despektem, když jedinou ranou své sekery přerazil kůl, na kterém byla připevněná cedule, oznamující jméno osady. Brzy ji sám dá jiné.

Jakmile se jeho muži rozlili po vesnici, začal se odevšad ozývat vyděšený křik žen, dětí, starých mužů a všech dalších, kteří byli na tomto prokletém místě zrovna doma. Byla tu asi tak stovka nešťastných duší, které se McCloud chystal přimět zaplatit jenom za to, že nepatřili k jeho klanu.

Zvedl svou sekyru nad hlavu a sledoval ženu, která zády k němu utíkala pryč a snažila se spasit holý život tím, že se schová ve svém domě. To se jí nemělo podařit.

McCloudova sekyra ji trefila doprostřed lýtka, přesně jak to zamýšlel, a ona se s výkřikem zhroutila k zemi. Nechtěl ji zabít. Stačilo ji jenom zmrzačit. Koneckonců, hodilo se mu udržet ji naživu, aby si s ní mohl později užít. Vybral si ji schválně: žena měla dlouhé, rozpuštěné blond vlasy, úzké boky a stěží vypadala starší než osmnáctiletá. Ta bude jeho. Zabije jí nejspíše až poté, co s ní bude hotov. Anebo možná ne. Třeba si ji ponechá jako otrokyni.

Zařval radostí, dojel k ní a seskočil ze sedla, i když byl jeho kůň stále ještě uprostřed kroku. Přistál rovnou na ní a přišpendlil ji k zemi. Obrátil ji na záda a divoce se rozesmál v záchvatu radosti, že se jeho tažení konečně daří.

Život zase jednou chutnal sladce.

Kendrick stál v oku hurikánu, uprostřed Rytířské síně, spolu s desítkami bratrů, kteří byli všichni zkušenými členy bratrstva Stříbrných, a klidně se díval na Darloca, velitele královské stráže, který byl vyslán na velmi nešťastnou výpravu. Co si Darloc asi tak myslel? To vážně počítal, že může nakráčet do Rytířské síně s deseti muži a zatknout Kendricka, nejoblíbenějšího člena královské rodiny? Přímo před očima jeho řádových bratří? To si vážně myslel, že se ostatní budou jenom dívat a nechají ho jeho úkol provést?

Strašlivě podcenil loajalitu, kterou Stříbrní ke Kendrickovi chovali. I kdyby Darloc přišel s oprávněnými důvody k zatčení, a tyto ani náhodou oprávněné nebyly, tak by Kendrick stejně velmi pochyboval, že by jeho bratři dopustili, aby byl odvlečen pryč. Byli mu oddáni na život a na smrt. Takové bylo ostatně krédo Stříbrných. On sám by reagoval úplně stejně, kdyby se kterýkoliv z jeho bratří ocitl v podobné situaci. Všichni společně spolu dlouhá léta trénovali a také bok po boku bojovali v mnoha bitvách, kde život jednoho závisel na pomoci druhých.

Kendrick cítil napětí, které viselo v těžkém tichu místnosti. Stříbrní obklíčili s tasenými meči desítku strážných, kteří se otáčeli do všech směrů a působili náhle mnohem méně sebevědomě než předtím. Bylo jim jasné, že jestli kterýkoliv z nich sáhne po meči, tak budou během chvíle zmasakrováni. Naštěstí to nikdo neudělal. Všichni stáli a čekali na rozhodnutí velitele Darloca.

Ten nervózně polknul. Bylo mu jasné, že nemá žádné naděje.

„Zdá se, že sis na to s sebou nevzal dost mužů,“ řekl mu Kendrick klidně a s úsměvem. „Deset strážných proti stovce Stříbrných. Nemáš sebemenší naději.“

Darlocova tvář byla bledá jako smrt. Odkašlal si.

„Můj pane, my všichni sloužíme tomuto království. Nepřeji si s tebou bojovat. Máš pravdu, toto je boj, který nemůžeme vyhrát. Poručíš-li nám teď, opustíme tuto místnost a vrátíme se ke králi. Ale ty sám dobře víš, že Gareth poté pošle více mužů. Jiných mužů. A jistě si i dobře uvědomuješ, kam to nakonec povede. Můžeš je všechny pozabíjet, ale chceš opravdu mít na rukou krev vlastních bratří? Opravdu si přeješ rozpoutat občanskou válku? Tvoji muži pro tebe kdykoliv nasadí holé životy a také jakékoliv životy vezmou. Je to pro ně ale spravedlivé?“

Kendrick se na něj díval a přemýšlel o těch slovech. Darloc měl pravdu. Skutečně si nepřál, aby kterýkoliv z rytířů byl zraněn jenom kvůli němu. Naopak, měl pocit, že by je měl uchránit jakéhokoliv krveprolití, ať už to pro něj samotného znamenalo cokoliv. A jakkoliv špatný jeho bratr Gareth byl jako člověk, jakkoliv nevhodný byl jako vládce, Kendrick si nepřál začít občanskou válku. Alespoň ne za sebe. Byly zde jiné cesty. Přímé střetnutí nebylo, jak jej život naučil, vždy tím nejlepším řešením.

Natáhl ruku, položil ji na čepel meče svého přítele Atmeho a pomalu zatlačil, aby ji sklonil k zemi. Potom se podíval na všechny Stříbrné. Byl dojat, že se za něj všichni bez váhání postavili.

„Moji drazí bratři,“ oznámil. „Jsem poctěn vaší pomocí a ujišťuji vás, že nepřišla vniveč. Všichni mě znáte a dobře víte, že nemám se smrtí mého otce a našeho krále nic společného. A jakmile dopadnu jeho vraha, kterého jsem už odhalil na základě tohoto obvinění, jež jsme před chvílí slyšeli, přísahám vám, že budu první, kdo vyplní tuto spravedlivou pomstu. Právě jsem byl falešně obviněn. Nechci se však stát jiskrou, která by zažehla občanskou válku. Tak prosím skloňte své zbraně. Nechám je, aby mě bez odporu odvedli, protože žádní z našich mužů by neměli bojovat jeden proti druhému. Pokud v tomto království existuje spravedlnost, potom se musí pravda ukázat i v tomto případě. A hned jak se tak stane, se k vám zase vrátím.“