Morgan Rice - Cesta Hrdiny

„Otče, jsem poctěna,“ řekla Gwendolyn. „Ale nemohu to přijmout. Jsem přece žena.“

„Pravda, žena nikdy předtím neseděla na trůně MacGilů. Ale rozhodl jsem se tuto zvyklost změnit. Gwendolyn, máš tu nejlepší povahu a bytrost, jakou jsem u mladých dívek ještě nikdy neviděl. Jsi mladá a, bude-li si to Bůh přát, já budu žít ještě dlouho. A až nadejde čas, kdy bude vláda u konce, budeš moudrá natolik, abys mohla vládnout. Království bude tvoje.“

„Ale otče!“ zaječel zsinalý Gareth. „Já jsem nejstarší legitimní syn! V celé historii MacGilů to byl pokaždé nejstarší syn kdo byl určen následníkem.“

„Já jsem král,“ řekl MacGil temně, „já tvořím tradici.“

„Ale to není fér!“ namítal Gareth třesoucím se hlasem. „Já mám být příštím králem. Ne moje sestra. Ne žádná holka!“

„Mlč, kluku!“ zakřičel MacGil třesoucí se zlostí. „Dovoluješ si snad zpochybňovat moje rozhodnutí?“

„Takže jsem ve výběru přeskočen ženou? Takhle o mě smýšlíš?“

„Tak jsem rozhodl,“ řekl MacGil. „A ty to budeš respektovat a poslušně se tím řídit, stejně jako všichni ostatní v mém království. Nyní můžete všichni odejít.“

Jeho děti se rychle uklonily a spěchaly ven z místnosti.

Ale Gareth se ve dveřích náhle zastavil, neschopen prostě jen tak odejít.

Otočil se zpět a podíval se na otce.

MacGil mohl i přes celou místnost dobře vidět zklamání, které měl ve tváři. Zcela jistě předpokládal, že bude dnes jmenován. Ba co víc: on si to přál. Zoufale. Což pro MacGila však nebylo žádné překvapení – právě toto byl největší důvod, proč mu následnictví nesvěřil.

„Proč mě nenávidíš, otče?“ zeptal se.

„Není pravda, že tě nenávidím. Jenom si nemyslím, že se nejlépe hodíš k vládnutí v mém království.“

„A proč?“ naléhal Gareth.

„Protože je to přesně to co chceš.“

Garethova tvář potemněla. MacGil ho odhadl naprosto přesně. Hleděl mu teď do očí a viděl v nich zlobu tak obrovskou, že si to nikdy ani nedokázal představit.

Bez dalšího slova Gareth odkráčel z místnosti a práskl za sebou dveřmi.

Ozvěna se rozhlehla po místnosti až se MacGil otřásl. V pohledu svého syna spatřil zlobu tak hlubokou, jakou nevídal ani u svých nejhorších nepřátel. V tom okamžiku si vybavil Argona a jeho předpověď o blízkém nebezpečí.

Mohlo by být až takhle blízko?

Thor sprintoval napříč rozlehlou arénou co mu síly stačily. Za sebou slyšel kroky svých pronásledovatelů z královské gardy. Pronásledovali ho napříč rozpáleným, prašným pískem a neustále u toho kleli. Přímo před ním byli členové – a noví rekruti – Legie, desítky chlapců stejných jako on, jenom starších a silnějších. Trénovali a zároveň byli zkoušeni na mnoha místech. Někteří trénovali boj s kopím, jiní házeli oštěpy a několik málo dalších trénovalo techniky s píkami. Ti, kteří házeli na vzdálené terče, málokdy minuli. Tohle byli jeho sokové a působili více než impozantně.

Mezi nimi byla i spousta opravdových rytířů, členů Stříbrných. Stáli v širokém půlkruhu a sledovali dění kolem. Posuzovali. Rozhodovali koho si ponechají a kdo bude poslán zpátky domů.

Thor věděl, že se bude muset ukázat. Bude muset na tyto muže zapůsobit. Během několika málo okamžiků ho strážci dopadnou. Pokud kdy měl šanci svůj záměr provést, nastala právě teď. Jenže jak? Uháněl dále napříč cvičištěm a rychle přemýšlel, rozhodnut dosáhnout svého cíle.

Jak Thor běžel arénou, ostatní si ho začali všímat. Někteří z rekrutů přestali s tréninkem, kterému se právě věnovali, a stejně tak i několik rytířů. Jenom o okamžik později už Thor cítil, že na sebe strhl pozornost všech. Vypadali překvapeně a on si uvědomil, že se musí opravdu divit, kdože to tu narušuje jejich trénink, a navíc má v patách tři královské stráže. Takhle první dojem udělat nechtěl. Po celý svůj život si představoval okamžik, kdy vstoupí do Legie, a tohle se tomu nepodobalo ani v nejmenším.

Jak Thor upaloval dál, přemýšleje co si počít, události nabraly prostý spád. Jeden velký chlapec, rekrut, se rozhodl, že udělá na ostatní dojem a Thora zastaví. Vysoký, svalnatý a téměř dvakrát tak velký jak Thor, teď pozvedl svůj dřevěný meč, aby zahradil Thorovi cestu. Thor si uvědomil, že se jej pokusí srazit k zemi, aby ho zesměšnil a zároveň si získal respekt ostatních rekrutů.

To ho rozezlilo. Thor neměl s tímto chlapcem co do činění. Nebyl to vůbec jeho souboj. Ale on mu teď zahrazuje cestu a do souboje vstupuje jenom proto, aby se ukázal před ostatními.

Když se přiblížil, Thor nemohl uvěřit, jak je tenhle chlapec velký. Tyčil nad ním jako věž a mračil se zpoza svých hustých vlasů, které mu spadaly do čela. Jeho bojovně vysunutá brada byla snad ta největší jakou kdy Thor viděl. Nedokázal si ani představit, jak by s takovým hromotlukem mohl byť jenom pohnout.

Chlapec zaútočil svým dřevěným mečem a Thor věděl, že musí jednat rychle, jinak bude sražen do písku.

Thorovy reflexy se opět ujaly vlády. Instinktivně sáhl po praku, napřáhl se a vrhnul kámen po chlapcově ruce. Střela našla svůj cíl a vyrazila mu meč z ruky zrovna v okamžiku, kdy se chystal k úderu. Zbraň vyletěla, chlapec vykřikl a chytil se za ruku.

Thor nemeškal. Využil dočasné převahy a zaútočil. S rozeběhem vyskočil do vzduchu a oběma nohama současně kopl přímo před sebe, rovnou doprostřed chlapcovy rozložité hrudi. Jenže ten byl tak silný, že to bylo stejné, jako by byl kopal do dubového kmene. Chlapec se sotva zapotácel a ustoupil o malý krůček, zatímco Thor se zastavil v letu na místě a potom tvrdě dopadl na zem u protivníkových nohou.

Tohle není dobrý, pomyslel si Thor, když s žuchnutím a zvoněním v uších dopadl na zem.

Thor se pokusil dostat se zpátky na nohy, ale chlapec byl o krok rychlejší. Natáhl se, chytil Thora za košili na zádech a poslal jej tváří napřed do písku dobré dva metry od sebe.

Ostatní chlapci kolem nich okamžitě utvořili uzavřený kruh a začali povzbuzovat. Thor zrudnul ponížením.

Pokusil se otočit a vstát, ale chlapec byl i tentokrát příliš rychlý. Už byl zase na něm, aby jej přišpendlil k zemi. Než se Thor nadál, tak šarvátka přešla do zápasnického souboje, a váha toho druhého byla neskutečná.

Thor, jakoby z dáli, slyšel hlasy ostatních rekrutů, kteří stáli všude kolem a pokřikovali. Nebylo pochyb, že chtějí vidět krev. Chlapcova tvář se zakabonila, když vztáhnul ruce k Thorově hlavě, palce namířené na jeho oči. Thor tomu nemohl uvěřit – vypadalo to, že mu ten kluk opravdu chce ublížit. To se vážně chtěl ukázat i za takovou cenu?

V posledním okamžiku se Thorovi podařilo uhnout hlavu do strany, což jeho protivníka vyvedlo z rovnováhy, a ten se musel oběma rukama opřít o zem. Thor okamžitě využil šance a odkulil se stranou.

Pak se ihned postavil na nohy a stanul chlapci, který se již rovněž stihl postavit, tváří v tvář. Kluk zaútočil pěstí na Thorovu hlavu, ten se ale v posledním okamžiku skrčil. Vlna vzduchu ovanula jeho tvář a Thor si uvědomil, že kdyby ho býval protivník trefil, rána by byla tak silná, že by mu určitě zlomil čelist. Thor se narovnal a spodním hákem udeřil chlapce do břicha. Sotva to však mělo nějaký účinek. Bylo to stejné, jako kdyby bušil do stromu.