Morgan Rice - Tulačka, Vězeňkyně, Princezna

„Ty jsi šílenec,“ prohlásil. Thanos si nebyl jistý, jestli to měla být urážka, nebo ne.

„Na pláži je dost mrtvých,“ vysvětloval Thanos, aby i ostatní věděli, co zamýšlí. „Vezmeme si jejich zbroje a zamíříme k lodím. Když budu s vámi, bude to vypadat, že se z bitvy vrací jednotka vojáků pro zásoby.“

„Co si o tom myslíte?“ zeptal se Akila.

V mihotavém světle ohňů, které osvětlovaly vnitřek jeskyně, Thanos neviděl, kdo mu pokládá otázky, takže mu připadaly, jako by se vynořovaly z temnoty. Netušil tedy, kdo s ním souhlasí, kdo jeho nápad zpochybňuje a kdo si přeje ho zabít. Nebylo to ale o nic horší než politika doma. Naopak to v mnoha ohledech bylo lepší. Tady se na něj nikdo neusmíval a současně neplánoval, že ho zabije.

„Co se strážnými na lodích?“ zeptal se jeden z rebelů.

„Nebude jich moc,“ odpověděl Thanos. „A navíc mě znají.“

„A co lidé, kteří zemřou ve městě, zatímco my budeme provádět tvůj plán?“ vykřikl další.

„Umírají už teď,“ hájil se Thanos. „A takhle budete mít alespoň šanci to svým nepřátelům vrátit. Pokud to vyjde, podaří se nám zachránit stovky lidí. Možná dokonce i tisíce.“

Nastalo hluboké ticho a do něj jako šíp vletěla poslední otázka.

„Jak mu můžeme věřit, Akilo? Není jen jeden z nich, je z královských. Princ.“

Thanos se obrátil na patě a natočil se zády směrem, ze kterého ta otázka přišla. Chtěl, aby viděli, jak na tom je. „Bodli mě do zad. Nechali mě na pláži, abych zemřel. Mám stejný důvod je nenávidět jako vy všichni tady.“

V tu chvíli nemyslel jen na Tajfuna. Myslel na celou svoji rodinu, na to, co udělali lidem Delosu a na všechno, co udělali Ceres. Kdyby ho nepřinutili jít na Fontánové náměstí, nikdy by nebyl přítomen smrti jejího bratra.

„Můžeme tu zůstat sedět,“ pronesl Thanos, „nebo můžeme jednat. Ano, bude to nebezpečné. Pokud prohlédnou naši lest, pravděpodobně zemřeme. Ale já jsem ochotný to riskovat. A co vy?“ Když se nikdo neozval, zvýšil Thanos hlas. „A co vy?“

Tentokrát už zareagovali vzrušeným pokřikem. Akila k němu přistoupil a sevřel mu rameno.

„Dobrá tedy, princi, zdá se, že to uděláme tak, jak plánuješ. Pokud se to podaří, získáš ve mně přítele na celý život.“ Pak zvýšil stisk na rameni, až Thanos cítil, jak mu zády projíždí bolest. „Ale zraď nás nebo zapříčiň smrt mých mužů, a já ti přísahám, že si tě najdu.“

V Delosu byly ulice, do kterých Berin normálně nechodil. Byly to ulice, které mu páchly potem a zoufalstvím. Lidé v nich udělali cokoli, aby přežili. Musel odhánět pokoutné nabídky ze stínů a tvářit se dostatečně tvrdě na to, aby mu všichni dali pokoj.

Bylo mu jasné, jak by skončil, kdyby ostatní věděli o zlatě, které s sebou nese. Podřízli by mu krk a zlato by si rovným dílem rozdělili. Utratili by ho v místních hospodách a prohráli ho při hazardu ještě dřív, než by padl soumrak. Nicméně musel chodit právě na takováto místa. Kde jinde by našel vojáky, kteří dostali opušťák? Berin byl kovář a tak znal vojáky i místa, na která chodili.

Zlato měl díky tomu, že navštívil obchodníka a vzal si s sebou dvě dýky, které ukul, aby měl ukázku své práce pro ty, kteří ho mohli najmout. Dýky byly nádherné, vyjímaly by se na opasku kteréhokoli šlechtice. Byly zdobené zlatým filigránem a na čepelích měly vyleptané lovecké výjevy. Byly to poslední cenné věci, které mu ještě zbyly. Musel kvůli tomu stát v řadě s tuctem dalších lidí, kteří nabízeli obchodníkovi své zboží, a dostal za ně ani ne polovinu jejich skutečné ceny.

Berinovi na tom ale nezáleželo. Vše, co teď chtěl, bylo najít své děti. Čekal, že ho to bude něco stát. Za zlato mohl koupit pivo těm správným lidem, zlaťáky mohl vtisknout do těch správných dlaní.

Procházet hospody Delosu byla zdlouhavá a pomalá práce. Nemohl prostě jen tak přijít a klást otázky, na které potřeboval znát odpovědi. Musel si dávat pozor. Pomohlo mu, že měl ve městě pár přátel a pár dalších v imperiální armádě. Za všechny ty roky zachránily jeho čepele víc než pár životů.

Muže, kterého hledal, našel někdy odpoledne, napůl opilého, jak sedí v hospodě a smrdí tak, že se kolem něj vytvořil volný prostor. Berin předpokládal, že jen díky uniformě imperiální armády, kterou měl Jacare na sobě, ho nevyhodili na ulici. Díky uniformě a tomu, že byl tak tlustý, že na jeho vyhození by musela spojit síly polovina osazenstva hospody.

Berin viděl, že muž zvedl obočí, když se k němu blížil. „Berine? Můj starý příteli! Pojď a napij se se mnou! I když si to budeš muset zaplatit. Jsem teď trochu…“

„Tlustý? Opilý?“ hádal Berin. Věděl, že to jeho příteli nebude vadit. Voják vypadal, že se ze všech sil snaží vypadat jako nejhorší příslušník imperiální armády. Zdálo se, že je na to jistým zvráceným způsobem hrdý.

„…ve finančních potížích,“ dokončil Jacare.

„S tím bych ti možná mohl pomoct,“ prohlásil Berin. Objednal jim pití, ale sám se ho ani nedotkl. Věděl, že k tomu, aby našel Ceres a Sarta, potřebuje čistou hlavu. Místo pití čekal, zatímco Jacare chlemtal svoje pití za doprovodu zvuků, které podle Berina mohl vydávat jedině osel u napajedla.

„Takže, co přivádí muže, jako jsi ty, do mé mrzké společnosti?“ zeptal se po chvíli Jacare.

„Potřebuji zprávy,“ pronesl Berin. „Takový druh zpráv, které by mohl zaslechnout muž tvého postavení.“

„Aha, no, zprávy. Zprávy jsou dost suchá záležitost. A možná také drahá.“

„Pátrám po svém synovi a dceři,“ vysvětlil Berin. U kohokoli jiného by to mohlo vyvolat soucit, ale věděl, že na muže, jako byl Jacare, to bude mít jen malý vliv.

„Tak po synovi? Jmenuje se Nesos, že?“

Berin se naklonil nad stůl a když se Jacare chystal znovu zvednout pití k ústům, chytil ho za zápěstí. Už neměl takovou sílu jako dřív, ale pořád jí ještě měl dost na to, aby sebou druhý muž trhnul. Výborně, pomyslel si Berin.

„Sartes,“ odpověděl Berin. „Můj nejstarší syn je mrtvý. Sarta odvedli do armády. Vím, že toho hodně slyšíš. Chci zjistit, kde je, a chci také vědět, kde je moje dcera, Ceres.“

Jacare si odsedl a Berin ho pustil. Stejně si nebyl vůbec jistý, jestli by ho dokázal udržet, i kdyby chtěl.

„Tak to je přesně ten druh věcí, které jsem slyšel,“ připustil voják, „ale poslouchání je náročné. Mám své výdaje.“

Berin vytáhl váček zlata. Vysypal ho na stůl dost daleko na to, aby po něm Jacare nemohl jen tak hmátnout.

„Pokryje tohle tvé výdaje?“ zeptal se Berin a zadíval se na pohár, který Jacare svíral v ruce. Všiml si, že druhý muž odhaduje množství zlaťáků a přemýšlí, jestli může dostat ještě víc.

„S tvojí dcerou je to snadné,“ pronesl Jacare. „Je v hradu s královskými. Oznámili, že si má vzít prince Thana.“

Berin si úlevou oddechl. Nevěděl ale, co si má myslet. Věděl, že Thanos je jeden z mála královských, který za něco stál. Ale sňatek?

„S tvým synem to bude horší. Nech mě přemýšlet. Slyšel jsem, že někde kolem vašeho domu se pohybovali vojáci ze Třiadvacáté a že někoho odvedli, ale nemůžu zaručit, že u nich bude i tvůj syn. Pokud ano, tak táboří kousek směrem na jih, snaží se tam vycvičit odvedence, aby bojovali s rebely.“