Harry Harrison - Treti planeta smrti

„Důkaz čeho?“ pronesl Kerk podrážděně. Měl raději přímočarou logiku.

„Copak to není jasné? Je to důkaz, že je tam pěkně rozvinutá kultura. Chemie, hospodářství, ústřední vláda, daně, kovářství, slévačství, tkalcovství, barvířství…“

„Jak tohle všechnu víš?“ podivila se Meta.

„Povím ti to dnes večer, drahá, až budeme sami. Teď by to vypadala, že se chvástám. Ale vím, že usuzuji správné. Tam dole v nížinách se rozvíjí střední stav, a já se vsadím, že nejrychleji se rozvinou bankéři a obchodníci. Rhes se tam uchytí. Jako zemědělec má pro to nejlepší předpoklady. Koukněte na tohle, je to klíč k jeho úspěchu.“

Vytáhl z váčku kovový kotouček a vyhodil ho do vzduchu, pak ho podal Rhesovi.

„Co je to?“ zeptal se Rhes.

„Peníze. Mince nižší hodnoty. Vzal jsem jí jednomu mrtvému vojákovi. Toto je osa, na níž se točí obchodní svět, nebo mazadlo té osy, nebo něco podobného v duchu tohoto příměru. Uděláme si její rozbor a vyrazíme celou sérii, která bude nejen tak dobrá, ale ještě lepší než originál. Vezmeš si je, aby ses uchytil, zařídíš si obchod a připravíš se na další krok.“

Rhes pohlédl na minci s nechutí. „A teď se mám zúčastnit toho velkohubého kvízu jako všichni ostatní a zeptat se tě, jaký bude další krok, že?“

„Správné. Myslí ti to. Když mluví Jason, každý naslouchá.“

„Moc ti to mluví,“ podotkla Meta rezervovaně.

,Souhlasím, ale je to má jediná nectnost. V dalším kroku tady sjednotíme kmeny a pod vedením Kerka zajistíme, aby dobře Rhese přijali, až se připlaví na sever se zbožím. Tento kontinent je sice rozdělen útesem, který běžnému styku mezi nomády a lidmi z nížin zabraňuje, ale nevymluvíte mi, že se někde na severu nenajde místo, kdo by bylo možné přistát s lodí nebo malými čluny. Nepotřebujeme víc než kousek břehu. Styk po moři se v minulosti nemohl odehrávat, protože je podmíněn vyspělou technikou na výrobu lodí ze železa. Možností jsou i kocábky vyztuženě kůží a kostmi, ale pochybují, že nomádi někdy uvažovali o cestování po vodě. Obyvatelé nížin určitě lodě mají, ale zde není nic, co by je lákalo k průzkumu. Spíše naopak. Ale my tohle všechno změníme. Potí Kerkovým vedením kmeny mírumilovně přivítají obchodníky z jihu. Rozvine se obchod a začne nová éra. Za pár opotřebovaných kožešin budou nomádi ochotně přijímat plody civilizace a navnadí se. Možná že je nalákáme na tabák, chlast nebo skleněné korálky. Musí existovat něco, co mají rádi a co jim nížiny mohou poskytnout. A to bude náš klín. Nejdřív přistání se zbožím na břehu, pak několik stanů jako ochrana před sněhem. Pak trvalé sídliště. Potom obchodní středisko a trh — přímo nad místem, kde bude náš důl. Další krok už je logický.“

Mnoho se diskutovalo, ale pouze o podrobnostech. Nikdo nezpochybňoval Jasonův plán, ve skutečnosti ho spíše schvalovali. Vypadal prostě, reálně a dával roli všem, kdo rádi riskovali. Teda až na Metu. Ta už měla po krk ohňů z trusu a podřadné manuální práce, která mohla trvat do konce jejího života. Ale byla příliš dobrou Pyrrankou, než aby si stěžovala, a nic neříkala.

Bylo velice pozdě, když schůze skončila, Grif už dlouho spal. Atomové topidlo vypnuli a zamkli už dřív, ale teplo zůstalo. Jason se zavrtal do kožešinového spacího pytle a vyčerpaně vzdychl. Meta se překulila a položila mu bradu na hruď.

„Co se stane, až zvítězíme?“ zeptala se.

„Nevím,“ řekl unaveně a prohrábl jí krátce střižené vlasy. „Dosud jsem o tom nepřemýšlel. Nejdřív musíme vyhrát.“

„Já jsem přemýšlela. Mělo by to pro nás znamenat konec bojů, myslím navždy. Pokud tady zůstaneme a postavíme nové město. Co budeš dělat pak?“

„Dosud jsem na to nemyslel,“ řekl zastřeným hlasem, přitiskl ji k sobě a vychutnával její blízkost.

„Myslím, že bych byla ráda, kdyby ty věčné boje skončily. Myslím, že se v životě dá dělat spousta jiných věcí. Všiml sis, že tady se všechny ženy o své děli starají, místo aby je dali do jeslí a už je nikdy neviděly, tak jako na Pyrru? Myslím, že by se mi to líbilo.“

Jason odtrhl ruku od jejích vlasů jako od rozžhaveného kovu a oči se mu rozšířily. Odněkud zdaleka zaslechl svatební zvony, zvuk, před nímž nejednou v životě uprchl a který v něm vyvolával reflex k útěku.

„No,“ řekl tónem, o němž doufal, že zní rozvážně, „něco takového je snad příjemné pro barbary, ale určitě to není osud, který by měl potkat inteligentní civilizovanou dívku.“ Čekal napjatě na odpověď, pak podle jejího oddechování zjistil, že usnula. Tím se to skončilo, alespoň prozatím.

Pak uchopil její pevné, teplé tělo do své náruče a říkal si, před čím vlastně prchá, a za těchto úvah ho léky a vyčerpání uspaly.

Ráno zahájili nové tažení. Podle Temuchinových rozkazů vyrazili za svítání, od severu foukal mrazivý, do kostí pronikající vítr. Camachy, escungy , ale tažné moropy s sebou nevzali. Každý bojovník měl zbraně a dávky jídla, a předpokládalo se, že se o sebe a své zvíře postará. Tažení začalo nenápadně, hrstka vojáků se prodírala mezi camachy , mezi křičícími ženami a otrhanými, rozedranými dětmi, pobíhajícími v prachu. Pak se spojili dva, poté tři, až jel pohromadě celý oddíl, vojáci se pohupovali v sedle svých zvířat.

Jason jel vedle Kerka a za nimi ve dvojstupu čtyřiadevadesát pyrranských bojovníků. Otočil se v sedle, aby se na ně podíval. Ženy s nimi jet nemohly a osm mužů odešlo do nížin s Rhesem, zbytek strážil loď. To znamenalo, že celkem devadesát šest z nich musí splnit poslání — získat kontrolu nad barbarskou armádou a touto oblastí planety. Napohled se to zdálo nemožné, ale v chování nepatrné pyrranské ozbrojené síly se to neodráželo. Byli vážní a připraveni vrhnout se na vše, co se jim připlete do cesty. Jasonovi dodalo velký pocit bezpečí, když je viděl jet za sebou.

Jakmile opustili tábořiště, uviděli další zástupy mužů jedoucích rovnoběžně s nimi vlnící se stepí. Všechny kmeny tábořící podél řeky předem informovali poslové, že dnes mají vyrazit. Bojovníci se shromažďovali. Přijížděli ze všech stran, mířili k trase pochodu, až posléze vyplnili prostor až k obzoru. Projevoval se zřetelný smysl pro organizaci, různé klany se řadily za svými veliteli a vytvářely eskadry. V dálce zahlédl Jason černé standarty Temuchinovy osobní stráže a upozornil na ně Kerka.

„Temuchin dal naložit na dva moropy naše bomby se střelným prachem a chce, abych jet s ním a na všechno dohlédl. Nezmínil se výslovně o všech Pyrranech, ale připojíme se k němu všichni, a už se mu to líbí nebo ne. On mě potřebuje kvůli střelnému prachu — a já pojedu se svým kmenem. To je pádný argument, který — jsem si jist — nemůže vyvrátit.“

„Tak si ho vyzkoušíme,“ řekl Kerk a pobídl své zvíře do cvalu. Pyrrané si razili cestu cválající hordou k vůdci.

Přibližovali se k němu zprava, až se dostali na úroveň jeho mužů, pak zpomalili, aby jeli stejným tempem. Jason vyrazil do čela, připraven použít svých nikdy neselhávajících argumentů, ale zjistil, že nejsou zapotřebí. Temuchin se na Pyrrany jen krátce, netečně zahleděl, pak opět stočil zrak před sebe. Jako šachový mistr, který vidí mat dvanáct tahů dopředu a vzdává se, aniž hru dohraje, Jasonovy argumenty si domyslel a neměl zájem si je vyslechnout.