Harry Harrison - Treti planeta smrti

„Načasovala jsi to velice dobře. Děkuji ti. Zvládnu to sám.“ Nezvládl to, ale nechtěl si to přiznat, namlouval si, že po žebříku vylezl a že mu nepomohlo mocné postrčení ženské pravice.

Překlopýtal člunem a klesl do gravitačního lehátka druhého pilota a Meta zatím zavřela uzávěr. Jakmile byl pečlivě uzavřen, její napětí zmizelo stejně rychle jako pistole, která se zasvištěním vklouzla zpátky do pouzdra. Přiběhla k němu a klekla si, aby mu viděla do tváře.

„Sundej to svinstvo,“ řekla a hodila kožešinovou čepici na podlahu. Prohrábla mu prsty vlasy a lehce se dotkla špičkami prstů podlitin a omrzlin na jeho obličeji. „Myslela jsem, že jsi mrtev, Jasone, to mi věř. Už mě ani nenapadlo, že tě ještě uvidím.“

„Tolik tě to trápilo?“

Byl vyčerpán, téměř na pokraji zhroucení, a černé vlny hrozily zatemnit mu zrak. S veškerým úsilím je zahnal. Cítil, že v tomto okamžiku je mu Meta bližší než kdykoliv předtím.

„Opravdu mě to moc trápilo. Nevím proč.“ Náhle ho prudce políbila, aniž si uvědomila, jak má rozpraskané a odřené rty. Nestěžoval si.

„Snad jsi zvyklá mít mě vedle sebe,“ prohlásil daleko bezmyšlenkovitěji, než mínil.

„Ne, tím to není. Měla jsem muže kolem sebe už dřív.“

Díky, řekl si v duchu.

„Měla jsem dvě děti. Je mi třiadvacet let. Pilotovala jsem naši loď a byla na mnoha planetách. Myslívala jsem si, že vím všechno, co se vědět dá, ale teď tomu nevěřím. Ty jsi mě naučil mnoha novým věcem. Když tě ten blázen Mikah Samon unesl, zjistila jsem, že o sobě nevím všechno. Musela jsem tě najít. To je pocitům Pyrranů cizí — ti jsou zvyklí myslet jenom na město, nikdy na ostatní lidi. Mám v sobě takový zmatek. Nebo se snad mýlím?“

„Ne,“ odporoval a bránil se hrozbě převládající temnoty. „Právě naopak.“ Přitiskl rozpraskané a zašpiněné prsty na její pružnou a teplou paži. „Myslím, že jsi opravdovější než kterýkoliv z těch ostrostřeleckých zabijáků tvého kmene.“

„Musí mi to říct. Proč takhle cítím?“

Pokusil se usmát, ale zabolelo ho to.

„Víš, co je to manželství?

„Slyšela jsem o něm. Společenský zvyk na některých planetách. Nevím, co to je.“

Na kontrolním panelu hněvivě zabzučel poplach a Meta se k němu okamžitě otočila.

„Dosud to neví, a možná že je to takhle lepší. Možná že ti to nikdy neřeknu.“ Usmál se, brada mu klesla na hruď a okamžitě usnul.

„Už zas přijíždějí,“ informovala ho, vypnula poplašné zařízení a hleděla na obrazovku. Neodpověděl. Když zjistila, co se stalo, rychle utáhla popruhy, aby ho zajistila na lehátku, pak se věnovala startování. Nepřesvědčila se, ani se nestarala o to, jestli jsou nějací útočníci pod tryskami, když vyrazila k obloze.

Tlak decelerace Jasona probudil, když přešli na přistání. „Mám žízeň,“ řekl a stiskl suché rty. „A taky takový hlad, že bych snědl za syrova celého moropa.“

„Teca je na cestě,“ sdělila mu a vypnula spínače, když člun dosedl na zem.

„Jestli je to zrovna takový felčar jako jeho zářný vzor Brucco, tak mi naordinuje typickou rekonvalescenci a uspí nejmíň na týden. Nic takového.“ Otočil pomalu hlavu, aby se podíval, jak se otevírá vnitřní uzávěr. Teca, energický a suverénní mladík, jehož nadšení pro lékařství daleko převyšovalo jeho znalosti, se vsoukal dovnitř.

„Nic takového,“ opakoval Jason. „Žádná rekonvalescence. Kapačka, vitamínové injekce, umělá ledvina, cokoliv, jen když budu při vědomí.“

„Tak tohle se mi na Pyrranech líbí,“ poznamenal Jason, když ho nesli z člunu na nosítkách a vedle hlavy mu klimbala láhev s glukózou. „Nechají člověka chcípnout tak, jak on sám chce.“

Meta se postarala o to, aby zabralo hezkou chvíli, než se vedoucí expedice shromáždí. Jason, jemuž se zavřely oči, i když se tomu bránil nespokojeným reptáním, strávil ten čas v hlubokém, posilujícím spánku. Probudil se, když důstojnickou jídelnu začalo naplňovat bzučení rozhovorů.

„Na pořadu bude schůze,“ pronesl hlasem, který chtěl být pevný, rozkazovačný, ale zazněl jako nakřáplé šeptání. Obrátil se k Tecovi. „Než schůze začne, prosil bych o trochu sirupu na můj krk a injekci, abych se probudil. Můžeš se o to postarat?“

„Samozřejmě,“ řekl Teca a otevřel svůj vak. „Ale nepovažuji to za moudré vzhledem k vypětí, které musel tvůj organismus snášet.“ Svůj názor se však nepokusil prosadit a rychle vykonal, co měl za povinnost.

„Už je to lepší,“ uznal Jason, když léky ještě jednou odplavily únavu. Zaplatí za to — ale později. Teď musí pracovat.

„Na některé vaše otázky jsem našel odpověď,“ oznámil jim. „Ne na všechny, ale pro začátek to stačí. Teď vím, že nebudeme moci vybudovat důlní zařízení, leda že by došlo k nějakým pronikavým změnám. A když říkám ‘pronikavým’, myslím to vážně. Musíme změnit veškeré zvyklosti, tabu a kulturu těchto lidí, než budeme moci uvést náš důl do provozu.“

„To je nemožné,“ prohlásil Kerk.

„Snad. Ale je to lepší nežli jediná další alternativa — a to je genocida. Jak to vypadá, museli bychom všechny ty barbary zabít, než bychom mohli mít jistotu, že zařízení v klidu vybudujeme.“

Po tomto tvrzení nastalo tísnivé mlčení. Pyrrané věděli, co to znamená, protože sami byli oběmi nedobrovolné genocidy na své domovské planetě.

„O genocidě uvažovat nebudeme,“ řekl Kerk a ostatní podvědomě pokyvovali hlavou na souhlas. „Ale tvoje druhá alternativa nezní příliš rozumně.“

„Opravdu? Snad se upamatujete, že jsme se zde ocitli proto, že zvyklosti, tabu a kultura vašich lidí byly nedávno postaveny na hlavu. Co je dost dobré pro vás, je dost dobré i pro ně. Pronikneme zevnitř a použijeme ty dvě staré praktiky, známé jako’Rozděl a panuj’ a’Když je nemůžeš přemoci, připoj se k nim’.“

„Pomohlo by nám,“ ozval se Rhes, „kdybys vysvětlil, co jsou ty zvyklosti, které máme rozložit.“

„Copak jsem vám to dosud nevysvětlil?“ Jason zapátral v paměti a uvědomil si, že neřekl. Navzdory lékům mu mozek nepracoval tak, jak by měl. „Tak tedy dovolte, abych vysvětlil. Nedávno jsem prodělal nedobrovolné školení, jak tady ti místní žijí. Jedním slovem hnusně. Jsou rozděleni do kmenů a klanů a zřejmě spolu neustále válčí. Příležitostně se dva nebo více kmenů spojí, aby zlikvidovaly jiný, o němž se shodnou, že potřebuje zlikvidovat. To se vždycky děje pod vedením významného válečníka, někoho, kdo je dostatečně chytrý, aby dal alianci dohromady, a dosti silný, aby ji udržel v chodu. Válečník, který zorganizoval kmeny, aby zničily výpravu Johnovy společnosti, se jmenuje Temuchin. Vyzná se ve svém řemesle natolik, že místo aby alianci zrušil, když hrozba pominula, udržuje ji v chodu, a dokonce ji rozšiřuje. Zdá se, že tabu týkající se měst je zde zakořeněno nejsilněji, a tak bylo snadné získat rekruty. Od té doby udržuje svou armádu v pohotovosti a upevňuje svou kontrolu na dalších a dalších prostorách. To, že jsme přiletěli, ho ještě víc povzbudilo k verbování. Temuchin je náš hlavní problém. Nikam se nedostaneme, dokud bude v čele kmenů. První, co musíme udělat, je připravit ho o důvod pro vedení této svaté války, a toho můžeme snadno dosáhnout tím, že odletíme.“

„Víš určitě, že nemáš horečku?“ zeptala se Meta.

„Děkuji ti za tvou starostlivost, ale je mi docela dobře. Chci říct, že musíme ty kmeny přesvědčit, že jsme odletěli. Přistaneme na témže místě a hned začneme s kopáním. Velice brzy se na nás vrhnou a my s nimi budeme muset bojovat, abychom dokázali, že to kopání míníme vážně. Zároveň se pokusíme k nim promluvit pomocí megafonů, abychom je přesvědčili o svých mírumilovných úmyslech. Řekneme jim o pěkných věcech, které jim dáme, když nás nechají na pokoji. To bude mít jediný důsledek — budou bojovat ještě urputněji. Pak jim pohrozíme, že odletíme navždy, když nepřestanou. Nepřestanou. Potom odletíme a schováme se v horách, takže nás nebude vidět. To bude první etapa.“