Карел Чапек - Розбійницька казка

Mladý Lotrando vystoupil z úkrytu a hluboce smekl. Pláteník se podivil, že ho zdraví takový pěkný panáček, no, a smekl taky a řek: “Navěky, mladý pane.”

Lotrando přistoupil blíže a smekl znova: “Dovolte,” řekl sladce, “doufám, že vás nevyrušuji.”

“Ale božínku ne,” povídá pláteník, “a čímpak bych vám moh posloužit?”

“Prosím vás, pane, co nejsnažněji,” mluvil dále Lotrando, “abyste se nepolekal. Já jsem totiž loupežník, strašný Lotrando z Brend.”

Pláteník byl mazaný a nelek se ani trochu. “A heleme,” řekl vesele, “tak taky kolegáček. Já jsem totiž taky loupežník, a sice Krvavý Čepelka z Kostelce. Jistě znáte, ne?”

“Nemám tu čest,” omlouval se Lotrando rozpačitě; “jsem tu, pane kolego, dnes poprvé. Převzal jsem totiž závod svého pana otce.”

“Aha,” řekl pláteník Čepelka, “starého Lotranda z Brend, že jo? To je stará renomovaná firma loupežnická. Moc solidní závod, pane Lotrando. To vám gratuluju. Ale víte co, já jsem byl tuze veliký kamarád vašeho nebožtíka pantáty. Tuhle jsme se potkali a on povídá: ,Víš co, Krvavý Čepelko, jsme sousedi a kolegové, no, rozdělíme si to po dobrém; tahle silnice od Kostelce až do Trutnova bude tvá a na ní budeš loupit jenom ty.‘ Tak to řek, a na to jsme si plácli, víme?”

“Ach, prosím tisíckrát za odpuštění,” omlouval se zdvořile mladý Lotrando. “Opravdu jsem nevěděl, že tady je váš revír. Je mi neobyčejně líto, že jsem sem vložil nohu.”

“No, pro tentokrát nevadí,” povídá mazaný Čepelka. “Ale váš pantáta ještě řek: ,A víš, Krvavý Čepelko, jestli sem já nebo někdo z mých lidí jen páchne nohou, tak mu můžeš vzít pistole a čepici a kabát, aby si pamatoval, že to je tvá silnice.‘ To řek ten váš starý partyka a dal mi na to ruku.”

“Je-li tomu tak,” odvětil mladý Lotrando, “musím vás co nejuctivěji prositi, abyste přijal tuto vykládanou pistoli, můj baret s pravým pštrosím pérem a tento kabátec z anglického sametu na památku a na důkaz mé nejhlubší úcty, jakož i lítosti, že jsem vám způsobil takovou nepříjemnost.”

“Tak dobrá,” povídal na to Čepelka, “dejte to sem a já vám to odpustím. Ale víckrát, panáčku, ať vás tu nevidím. Tak hyje, koníčky. Spámbíčkem, pane Lotrando.”

“Bůh vás provázej, šlechetný a otcovský pane,” volal za ním mladý Lotrando a vrátil se na Brendy nejen bez kořisti, ale také bez svého vlastního kabátu. Pacholek Vincek mu pak šeredně vyčinil a dal mu naučení, aby příštího dne zapíchnul a obral prvního, koho potká.

Tak tedy druhého dne číhal mladý Lotrando se svým tenkým kordiskem na silnici u Zbečníku. A za nějakou chvíli jede tudy forman s náramným nákladem zboží.

Mladý Lotrando vystoupil a zvolal: “Je mi líto, pane, ale musím vás zapíchnout. Prosím, abyste se v rychlosti připravil a pomodlil.”

Forman padl na kolena a modlil se a přemýšlel, jak by z té šlamastyky vyvázl. Modlil se první, druhý otčenáš, a pořád ho nic chytrého nenapadalo. Už se modlil desátý a dvacátý otčenáš, a pořád nic.

“Nu tak, pane,” zvolal mladý Lotrando dodávaje si přísnosti, “jste už připraven na smrt?”

“Kdepak,” řekl forman jektaje zuby. “Já jsem totiž strašně velikej hříšník, třicet let jsem nebyl v kostele, klel jsem jako pohan a rouhal se a hrál ferbla a hřešil na každým kroku. Ale kdybych se moh v Polici vyzpovídat, tak by mně snad Pámbu hříchy odpustil a neuvrh by do pekla mou hříšnou duši. Víte co? Já honem pojedu do Police, a až se vyzpovídám, vrátím se sem a vy mne zapíchnete.”

“Dobrá,” souhlasil Lotrando, “já tady zatím počkám u vašeho vozu.”

“Jo,” řekl forman, “a vy mně, prosimás, půjčte svýho koníčka, abych byl dřív zpátky.”

I k tomu svolil zdvořilý Lotrando, a tak forman sedl na jeho koníčka a jel k Polici, zatímco mladý Lotrando vypřáhl koně formanovy a nechal je napást se na louce.

Ale ten forman byl taškář a nejel do Police k zpovědi, ale jen do nejbližší hospody, a tam povídal, že na silnici na něho čeká loupežník; a ještě se v té hospodě na kuráž napil a s třemi čeledíny se hnal na Lotranda. A ti čtyři chlapi chudáku Lotrandovi ukrutně namlátili a hnali ho až do hor, a tak zdvořilý loupežník se vrátil do jeskyně nejen bez kořisti, ale také bez svého vlastního koníčka.

Do třetice zajel si Lotrando na silnici k Náchodu a čekal, jakou kořist mu náhoda přinese. Jede tu, jede vozejček plachtou přikrytý a v něm veze trhovník na jarmark do Náchoda samá perníková srdce. A zas mladý Lotrando se postaví do cesty a křikne: “Člověče, vzdej se, já jsem loupežník.” Tak ho to totiž naučil ježatý Vincek.

Trhovník se zastavil, podrbal se pod čepicí a pak nadzvedl plachtu u vozu a řekl dovnitř: “Stará, je tu ňákej pan loupežník.”

Tu rozhrnula se plachta a z vozejčku vylezla stará tlustá panička, založila ruce v bok a spustila na mladého Lotranda: “Ty raubíři, rošťáku, ničemo, šibeničníku, prašivko, hrubiáne, lotře, kreminálníku, poberto, vandráku, lenochu, darebo, kujóne, lupiči, taškáři, šupáku, pobudo, lumpe, otrapo, lucipere, nemravo, holomku, špatenko a zloději zlodějská, co se to opovažuješ, takhle si přijít na poctivé lidi?”

“Promiňte, madam,” zašeptal Lotrando zdrcen, “nevěděl jsem, že je ve voze dáma.”

“To se ví, že je,” pokračovala trhovnice, “a jaká dáma, ty surovče, ty vrahu, ty zabijáku, ty prachkujóne, ty padouchu, ty hanebníku, ty mordýři, ty satanáši!”

“Prosím tisíckrát za odpuštění, že jsem vás tak polekal, paní,” omlouval se Lotrando v nejhroznějších rozpacích. “Trešarmé, madam, silvuplé, ujišťuji vás svou nejpokornější lítostí, že – že –”

“Pakuj se, darebo,” křičela ctihodná dáma, “nebo ti řeknu, že jsi nestyda, bídák, zlosyn, arcilotras, turek, pohan, vyvrhel, nezdvořák, halama, huncút, mazavka, hrubec a týgr a hrdlořez a podlec, pijan, ludrák, nelida a mameluk a prevít a kazisvět, podvodník, zločinec, mizera a vrahoun a kruťas a –”

Dále už mladý Lotrando neslyšel, neboť dal se na útěk a nezastavil se až na Brendách; a to se mu ještě zdálo, že vítr za ním nese cosi jako “…zlotřilec, trhan, lajdák, obejda, rabiát a lidožrout a Žižkovák”, třeba si sebevíc uši zacpával.

A tak to chodilo pořád. U Vodolova chtěl mladý Lotrando propíchnout žida s ranečkem na zádech, ale žid naříkal, že prý je zima, že by ho studený kord ve vnitřnostech nachladil a zábl, že prý už beztoho má kašel, a ať prý je velkomožný pan loupežník tak laskav a nahřeje trochu svůj kord nad ohněm, než ho jako propíchne. A zatímco rytířský Lotrando rozdělával oheň, aby ohřál své kordisko, žid vzal nohy na ramena, totiž ne, vzal ranec na ramena a utíkal, že nebylo po něm ani čuchu. A jindy zase u Ratibořic přepadl mladý loupežník zlatý kočár, ale v něm seděla ratibořická princezka a byla tak hezká, že se Lotrando do ní zamiloval a vzal jí jen – a to ještě po dobrém – voňavý šáteček. A to se ví, té vůně se jeho banda na Brendách nenajedla. A jindy u Suchovršic přepadl řezníka, který vedl krávu do Úpice na jatka, a chtěl ho zabít; ale řezník prosil, aby vyřídil jeho dvanácti sirotkům to a ono, a teď jim vzkazoval tak dojemné, přešlechetné a pohnutlivé věci, že se Lotrando rozplakal a řezníka propustil nejen s krávou, ale vnutil mu ještě dvanáct dukátů, aby prý dal každému svému dítěti po zlaťáku na památku po hrozném Lotrandovi; a přitom ten řezník, šibal jeden, byl starý mládenec a neměl ani kočku, natož dvanáct dětí. No zkrátka, pokaždé, když chtěl Lotrando někoho zavraždit nebo oloupit, mu do toho něco přišlo, co podnítilo jeho zdvořilost a outlocitnost, takže nic nikomu nevzal a ještě k tomu rozdal všecko své.