Kolik milujících si říká zoufale: kdybychom mohli začít znovu, jak jinak bychom se dovedli těšit z naší lásky, jakých chyb, které ji oslabily nebo zabily, bychom se dokázali vyvarovat! Ale je pozdě, není návratu.
Kolik politiků se zaklínalo: kdybych mohl dohlédnout důsledky svého rozhodnutí, jednal bych jinak. Kdybych... ona věčně marná a pošetilá naděje, že všechno mohlo být dobré, kdybychom se byli rozhodli jinak, kdybychom mohli vrátit čas a zopakovat běh událostí, jako se dá v promítačce ještě jednou zopakovat průběh filmového příběhu nebo pustit magnetofonový pásek ještě jednou zprostředka. Mučivé kdybych:.. si nikdy nepřipouští, že bychom mohli upadnout do nových chyb anebo dokonce opakovat staré omyly. Věříme zkrátka, že kdybychom se mohli rozhodovat bohatší o zkušenosti, které nám přinesou důsledky našich činů, žili bychom rozumněji a moudřeji. Kundera o tom říká: "Člověk nikdy nemůže vědět, co má chtít, protože žije jen jeden život a nemůže ho nijak porovnat se svými předchozími životy, ani ho opravit v následujícím životě. 'Einmal ist keinmal'. Člověk žije všechno hned napoprvé a bez přípravy."
Toto poznání a jeho důsledky jsou klíčem ke vztahu Tomáše a Terezy i Franze a Sabiny. Napětí vztahu Tomáše a Terezy spočívá na jeho nerovnosti, na síle Tomáše a na slabosti Terezy, při čemž určuj ícím motivem všech rozhodnutí se stává
paradoxně nikoliv síla, nýbrž Terezina slabost. Vztah Franze a Sabiny spočívá na jiném paradoxu, na paradoxu neporozumění. Sabina je pro Franze ztělesněním světa nebezpečí, rizika a odvahy "Velkého pochodu" revoluce i pokusu o obnovení jejího původního smyslu na jaře roku 1968. Ale pro Sabinu to všechno nic neznamená; naopak utíká před tíhou odpovědnosti, kterou s sebou nese každé vážné "poslání". Po útěku do Francie a do USA však zakouší "nesnesitelnou lehkost bytí". - Zde odkryl Kundera jeden ze závažných problémů pozdního 20. století, problém nikoliv tíhy, nýbrž přílišné "lehkosti" lidské existence. Jak máme rozumět tomuto zdánlivému protimluvu, vždyť nesnesitelná bývá zpravidla tíha lidského bytí! - Sabina prchá před totalitním režimem, ztělesněným pro ni totálním kýčem. Nesnesitelnost obého spatřuje nejen v přímém násilí, ale i v totální kontrole soukromí člověka, ve zrušení sféry dobrodružství, hledání, svobodné volby, hry. Jako mnoho jiných nachází však v cizině nikoliv nové naplnění, nýbrž prázdnotu. Nikdo ji nepronásleduje a neohrožuje, ale nikdo ji ani nepostrádá, nikdo od ní nic nepožaduje a neočekává, nikdo ji nechápe, neboť noví přátelé ji interpretuj í podle svých osobních jednostranných a zkreslených představ o "Východu" Lehkost, původně u Parmenida míněná jako samozřejmost, hra a spontánnost bytí, se mění v nezávažnost, v bezvýznamnost, v nic neříkající prázdno.
Láska Franze a Sabiny končí neporozuměním a rozchodem v atmosféře hmotného dostatku a společenských úspěchů. Láska Tomáše a Terezy se naopak naplňuje v nejnižším bodu společenské degradace. v rezignaci na odborné uplatnění a velkoměstský komfort. Na okraji provinční, venkovské existence, která je vzdálená centru a proto lhostejná jeho kontrole, která je však rovněž
"zdevastovaná" a má daleko k přírodní idyle: zde končí jejich láska náhodnou, absurdní tragédií, autohavárií.
Od "Směšných lásek" a "Žertu" se čtenáři a zejména čtenářky ptají, co je v Kunderově próze výmyslem a co je inspirováno osobní zkušeností. Nejde jen o pouhou zvědavost, jde o legitimní otázku vztahu fikce a intelektuální konstrukce k osobnímu prožitku a jedinečné konkrétní zkušenosti ve významové výstavbě
Kunderovy prózy. - Kundera odpovídá na tuto otázku velmi přesně a podává přitom jednu z nejvýstižnějších charakteristik románu: "Postavy mého románu jsou moje vlastní možnosti, které se neuskutečnily. Proto je mám všechny stejně rád a všechny mne stejně děsí: každá z nich překročila nějakou hranici, kterou jsem j á
sám jen obcházel. Právě ta překročená hranice (hranice, za kterou končí moje já) mne přitahuje. Teprve za ní začíná tajemství, na které se ptá román. Román není
konfesí autora, ale zkoumáním toho, co je lidský život v pasti, kterou se stal svět."
Milan Kundera se jako spisovatel skutečně "našel" v okamžiku, kdy napsal svou první prózu, povídku "Já, truchlivý bůh", zahajující "Směšné lásky". Dnes je na celém světě
uznávaným pokračovatelem tradice středoevropského filozofického románu, spjaté s dílem Kafky, Musila a Brocha. "Směšné lásky" byly předehrou, uvádějící jeho velkou románovou symfonii, cyklus románů "Žert", "Život je jinde", "Valčík na rozloučenou", "Kniha smíchu a zapomnění". Jeho nový román,
"Nesnesitelná lehkost bytí", tvoří další článek tohoto cyklu, který se stal moderní "Lidskou komedií" 20. století, bohatou variacemi témat a vyprávěčských technik, avšak jednotnou vnitřním pojetím.
Režim, který chtěl Milana Kunderu umlčet, daroval paradoxně evropské literatuře jednoho z největších romanopisců druhé vůle 20. století.
Květoslav Chvatík Konstanz, 1. dubna 1984