Kirill Bulyčov - Slyšel jsem Zemi…

„Zapal hořák!“ volal Kazik. „Copak nechápeš, že to strašně rychle vystydne?!“

„Času dost,“ řekl Dick. „Nejdřív se musíme dostat dolů.“

„Tak naráz to nemůžeš dělat. Kde je zapalovač?“

Zapalovač měl Dick a ten ho Kazikovi nedal, protože pořád ještě nevěřil, že by balón mohlo ohrozit nějaké nebezpečí. Chtěl se co nejrychleji dostat co nejdále od bouřkového mraku.

„Podívej, vždyť se dokonce zmenšuje!“ ukázal Kazik vzhůru. Jenom jeho oči však dokázaly zjistit, že balón už není tak plný a že se klesání zrychluje.

„Tumáš!“ ozval se Dick, který byl vyděšen naléhavým Kazikovým hlasem. Podal chlapci zapalovač.

Zapalovač cvakl, zarachotil, ale chytit nechtěl.

Všude bylo mokro, sychravo, byli celí promoklí. Knot v zapalovači zvlhl, a kdyby Kazik jen tušil, že Dick udusí plamen hořáku, určitě by si zapalovač schoval a měl ho v suchu.

Najednou se znovu ocitli v mracích, znovu se sešeřilo a rachot bouřkového mraku trochu zeslábl, zůstal tam někde nad jejich hlavami.

„Ještě že jsme to stihli,“ řekl Dick, aby zdůvodnil své jednání. Koutkem oka sledoval, jak Kazik zoufale a maně zápolí se zapalovačem.

„Dej to sem!“ nařídil Kazikovi a vytrhl mu zapalovač z ruky. Jenomže zapalovač neposlechl ani jeho. Kazik stál vedle Dicka a sledoval jiskřičky, které odletovaly od kamínku. Připadaly mu strašně studené a titěrné.

„Ten balón je doopravdy menší!“ zvolala polekaně Mariana. Dívala se nahoru a viděla, že síť v níž byl balón uvězněn se zařezává do jeho povrchu stále víc.

Dick tiskl zapalovač v dlaních a pokoušel se knot usušit. Všem už bylo jasné, že balón klesá stále rychleji.

„Neměli bychom zakrýt tu díru?“ zeptala se Mariana, ale hned se zarazila, uvědomila si že odtud to nemohou žádným způsobem udělat.

„A co ten tvůj zapalovač?!“ vykřikl najednou Kazik. „Máš ho přece!“

„Mám,“ odpověděla Mariana, „že jsem si na něj hned nevzpomněla. Mám ho!“

„Dej ho sem!“

„Kde vlastně je?“

„V tom pytlíčku, co máš na krku,“ připomněl ji Kazik.

Mariana bleskově rozvázala váček s léčivy, který jí visel na krku, a vylovila odtud zapalovač.

Kazik jí ho vytrhl, odstrčil Dicka a začal křesat oheň. Zapalovač poslechl napotřetí.

Hořák však nechytl.

„Vysuň ho!“ volal Kazik na Dicka. „Moc jsi ho zatáhl!“

Koš se znovu zakymácel, Dick ztratil rovnováhu a taktak se stačil zachytit za okraj. Kazik málem ulomil kolečko, jak se pokoušel upravit hořák. Konečně ucítil odporný zápach plynu unikajícího z trubky. Zapalovač naštěstí nezhasl a na konci trubky se objevil fialový plamínek. Kazik okamžitě přidal, plamének na okamžik zmizel, pak se však objevil mnohem jasnější a silnější. Pohlédl do pološera balónu, kam stoupal horký vzduch.

Vtom vyklouzli z mraků.

„Stejně pořád klesáme,“ promluvila tiše Mariana.

Vítr nebyl silný, vál však nárazově a balón doslova poskakoval.

„Už je pozdě,“ řekl Dick. „Držte se pořádně.“

Uklidnil se. Les důvěrně znal, ale nevěděl, zda se nic nestane po nárazu na stromy, nedokázal si představit to, co doposud nikdy nezažil. Věřil, že je les přijme a nezabije.

„Pytle!“ zvolala Mariana a přerušila tak krátkou přestávku, při níž byli všichni jako začarovaní. Sama se vrhla k jednomu pytli, který jí ležel u nohou, a s námahou ho překulila přes okraj koše. Málem vypadla.

V tom okamžiku už balón plul nad vrcholky stromů, dal se rozlišit každý lísteček a Kazik, který si vzpomněl na zátěž až po Marianě, se díval jako zmámený na přibližující se zemi. Neměl strach o sebe, bál se o takový nádherný balón, který se měl zanedlouho rozbít a zahynout.

Vrcholky stromů, které byly tak blízko, najednou uskočily dolů a země jako kdyby s lítostí odložila nevyhnutelné setkání s balónem.

V následujících okamžicích všichni ožili. Dick také uchopil pytlík. Třetí pytlík vlekl Kazik, ale nevyhodil ho jako Mariana, rychle se vzpamatoval a vysypal z něj písek.

„Ty pytle musíme schovat!“

Nikdo ho však asi neslyšel. Mariana s Dickem se dívali dolů na vrcholky stromů, které mizely v mlze. Pozorovali je pořád, i když Kazik už zase pracoval. Vždyť nikdo z nich nechtěl, aby se balón znovu dostal až do mraků, tím spíš, že už neměli žádnou zátěž. Stáhl hořák, aby zastavil stoupání. Nebylo to tak snadné. Nad nimi se rozpoutala bouřka a vítr se pořád nechtěl uklidnit. Balón se bez přestání zmítal jako mýdlová bublina a doslova skákal mezi lesem a mraky.

„Tak vidíte,“ promluvil Dick, „a vy jste se báli.“

Nebylo snadné stát v koši. Bez zátěže byl balón sice lehčí, ale koš se houpal se ze strany na stranu jako houpačka. Z mraku se na ně přiřítil prudký závan větru, balón se hnal s nakloněným košem, jako kdyby chtěl lidi vysypat, ti se však poskládali na dno koše, drželi se prutů a provazů a vyčkávali, až větrný útok pomine. Na znamení, že to šílenství pominulo, se spustil prudký, rovnoměrný liják.

„Máme smůlu,“ prohlásil Dick, když konečně mohl vstát a podívat se dolů. „Teď už vůbec ani netušíme, kam nás to zaneslo.“

„Na začátku jsme letěli správným směrem,“ řekl Kazik. „Až do chvíle, kdy jsme se dostali tak vysoko. Jestli jsme letěli správným směrem skoro hodinu, mohli jsme bloudit nejvýš deset minut.“

V osadě neměli hodiny, ale pojem o čase, co je to hodina, minuta a dokonce vteřina, ten v nich zůstal. Kazik měl zvláštní cit na čas. Všichni mu věřili.

„Takže letíme správným směrem?“ zeptala se Mariana.

„Dá se říct, že skoro ano,“ odpověděl Kazik.

Byli promoklí a promrzlí. Ani bundy a boty z rybí kůže je nechránily. Teprve teď si uvědomili, jaká je jim zima, předtím mysleli jen na to, aby neztroskotali.

„Dívejte se dolů,“ vybídla je Mariana. „Jste lovci, došli jste na výpravách daleko.“

„Nejdřív musíme uvidět řeku,“ prohlásil Kazik. „A bažiny před ní.“

„Pokud jsme ji už nepřeletěli, když jsme byli nahoře,“ zapochyboval Dick.

„To ne, takovou rychlost vítr neměl. K řece to je pět dní pěšky.“

Balón teď plul pomalu.

„Až přestane pršet,“ řekl Kazik, „vyletíme výš.“

„Proč?“ ptal se Dick.

„Podíváme se na slunce,“ odpověděl Kazik. „A uvidíme, kterým směrem letíme. Dole nejsou žádné stíny, není tu nic, podle čeho bychom se mohli orientovat.“

„Nejlepší by bylo přistát a zjistit, kde vlastně jsme,“ navrhoval nejistě Dick. Věděl, že to není nejlepší řešení, protože kdyby se ocitli na neznámém místě, bude určení směru ještě složitější, zvlášť jestli je to zaneslo daleko od osady. Ale letět vysoko nahoru, na to už neměl chuť.

„Máte hlad?“ zeptala se Mariana.

„Ne,“ odpověděl Kazik.

Mariana přesto vylovila z pytlíku suchary, namazala je houbovou paštikou, mužští je chroupali a sledovali zemi v naději, že uvidí něco, podle čeho by se mohli orientovat.

Zimu dokázali vydržet, byli na to zvyklí.

Jednu chvíli Dickovi připadalo, že před sebou vidí známý pahorek vyčnívající z lesa, ale Kazik prohlásil, že je to jiný kopec. Čas plynul. Stále pršelo, hrom však už bylo slyšet jen zdálky a nepřipadal jim vůbec nebezpečný. Mariana se chtěla zahřát, dělala v koši dřepy, dokud se neunavila. Přesto však se jí to nepodařilo, jenom se zadýchala. Dick se usadil na dně a otíral samostříl. Kazik si hrál ruce u hořáku, pak řekl Marianě, aby udělala totéž. Všechny zmáhala hlavně nejistota. Připadalo jim, že jsou nesmírně daleko od osady a že se už nikdy nevrátí.