František Běhounek: Akce L

Stali se z nich tuláci ve vesmíru. Nemohli přistát na Marsu, poněvadž tu v oné době nebylo žádného viditelného života. Nesmírná katastrofa zničila lidi, zvířata i rostliny. Voda se ohromným žárem rozložila na své součásti, kyslík a vodík. Kyslík, stejně jako většina kyslíku Marsovy atmosféry, sloučil se s horninami, zejména železitými. Odtud rudá barva Marsu, jak ji vidíme dnes. Je to barva kysličníků železa. Lehký vodík unikl do vesmíru. Vzduch ochuzený o většinu kyslíku stal se pro Marťany nedýchatelným.

Jistě už měli málo pohonných hmot, aby se mohli vrátit na družici Kallistó, vzdálenou nejméně pět set miliónů kilometrů. Obletěli několikrát svou zničenou planetu a zamířili potom k Zemi, která se v této době pohybovala ve vzdálenosti šedesáti miliónů kilometrů od Marsu. Zřejmě uvažovali o tom, přistát na jejím povrchu. Několikrát ji obletěli a přiblížili se až na vzdálenost šesti nebo sedmi tisíc kilometrů, kde je tíže přibližně stejná jako na Marsu. Následující snímky dokazují, že podrobně fotografovali různá místa jejího povrchu.“ V rychlém sledu se objevily obrazy ledovců, rozsáhlých pralesů a stepí, kde zdánlivě nebylo jediné lidské obydlí. Snímky byly tak podrobné, že ukázaly i malé stádo mamutů, za nímž se v bezpečné vzdálenosti plížila tlupa kosmatých polonahých mužů širokých plecí, ozbrojených těžkými kyji. Obraz vystřídal ihned jiný, kde široká řeka pěnila své peřeje přes černá skaliska a jeskynní lev žíznivě schyloval ohromnou hlavu s dlouhou hřívou k vodě. Potom obrazy Země zmizely a objevila se opět hvězdná obloha, na níž rychle rostl srpek Luny.

„Tíže na Zemi, příliš velká pro Marťany, odradila je nepochybně — od přistání na naší planetě,“ řekl Voroncov. „Zamířili k Luně. Její přitažlivost, poloviční proti Marsově, byla jim zcela přijatelná, i když to byl jinak mrtvý svět. Zásob jídla a nápojů měli dosti. Energie zřejmě tolik, kolik ještě potřebovali, nakonec ji zcela jistě uvolňovali z malého zbytku atomových pohonných hmot. Nepřestali toužit po své rodné planetě. Svědčí o tom stovky velmi dokonalých snímků, které zhotovili svými znamenitými dalekohledy. Protože nedostatek Ovzduší nebránil v použití největšího možného zvětšení, máme nyní podrobné snímky Marsu z té doby.

Jak žili, ptáte se jistě všichni. Družným způsobem lidí, odkázaných jen na sebe. Když někdo z nich zemřel, byl smutek pozůstalých jistě nesmírný.“ Na promítací ploše se objevil obraz truchlivého průvodu. Dva Marťané nesli na nosítkách v látku zahalené tělo zesnulého druha.

Pomalu stoupali se svým břemenem po svahu kráteru, několik druhů šlo za nimi. Sestoupili na dno kráteru a postavili nosítka na kámen rozpálený žárem slunce. Seskupili se kolem nehybného těla a chvíli setrvali v tichém klidu. Na krátký povel jednoho muže odešli potom pod převislou skálu, do stínu, kam nikdy nepronikly sluneční paprsky. Tam se seřadili za ultrarezonátorem, který tu stál na své třínožce s hlavní namířenou k místu, na němž spočíval mrtvý muž.

Velitel skupiny sám stiskl vypínač přístroje. Nosítka i se zahalenou postavou zmizela.

Při pohledu na smutný výjev napadla všem táž myšlenka. Co se stalo s mužem, který přežil všechny ostatní? Voroncov ji vytušil. Pokrčil rameny. „Nenašli jsme nikoho uvnitř rakety, nikoho v jejím okolí,“ pravil smutně. „Můžeme se jen dohadovat. Snad ten poslední nebožák, poslední Marťan na světě, když cítil, že je s ním konec, že jeho hodiny jsou už sečteny, sám se odebral na místo pohřbů. Tam asi spočinul na balvanu, kde naposled ležela těla jeho druhů. Předtím patrně nařídil časovou spoušť ultrarezonátoru podle odhadnuté doby, která mu ještě zbývala k životu. A potom molekuly jeho těla následovaly do vesmíru za molekulami těl jeho druhů!“ Hlučný krok dvou mužů, sestupujících z pozorovací kopule, přerušil hluboké ticho, které následovalo po posledních slovech Voroncovových. Přicházel King, doprovázený radistou, mladým Italem Marinellim.

„Co tu všichni děláte, lidé, a proč jste tak tiší?“ volal vesele. Otáčeli se k němu s nevolí, ale již jeho další slova rozezvučela bouři hlasů.

„Zmeškali jste nejvýznamnější okamžik v dějinách téhle mrtvé koule.

Před dvěma hodinami bylo dokončeno propojení vodivého kabelu kolem celé Luny a právě před pětašedesáti minutami byl do něho zaveden proud. Veliký pokus se zdařil. Luna má teď magnetické pole, už nemusíme užívat slunečních kompasů. A co je hlavní, točí se!“ Byl zahrnut přívalem dotazů, vesměs nedůvěřivých. „Podívejte se sami, nemusíte ani chodit do kopule!“ Stiskl vypínač motorů, pohybujících černými clonami, jež zastíraly strop místnosti z umělého skla.

Ostré sluneční paprsky zalily celou místnost. Nedbali jejich oslnivého jasu a zahleděli se všichni k Slunci. Ozvaly se výkřiky úžasu.

„Nu tak, kde je staré dobré Slunce?“ smál se Leslie King. „Tamhle nad tou skálou, kde mělo být až zítra! Luna se točí, a jen o něco pomaleji než Země, jednou za pětadvacet hodin, výpočty akademika Dostála byly bezvadné!“ Petr se začervenal radostí nad chválou svého otce. Potom začal po svém zvyku dávat radost hlučně najevo.

Pohled na Jana ho zarazil.

Jan stál tiše a díval se zasněn upřeně před sebe. Pro jeho vnímavou mysl to byl příliš veliký kontrast, ten náhlý přechod od zániku celé jedné planety k úsvitu nového života na Luně, až dosud mrtvé.

„Nu tak, Jendo, ty se s námi neraduješ?“ řekl Petr vyčítavě.

„Jistěže, Petře!“ odpověděl Jan tiše a pevně stiskl jeho ruku.

PŘEDMLUVA

Část první: VÍTĚZNÝ POCHOD

ITAL FERMI

ĎÁBLŮV MYS

STROJ ČASU

PŘEDZVĚSTI KATASTROFY

NA DNĚ OCEÁNU

PONORKA PIERRE CURIE

LI WANGŮV ROŽEŇ

NOVÁ ZEMĚ

NEJMENŠÍ NEPŘÁTELÉ

PRÁZDNINOVÉ DOBRODRUŽSTVÍ

Část druhá: NA PRAHU VESMÍRU

VELIKÝ PLÁN

CESTA NA LUNU

KRÁTER MARCONI

TROSEČNÍCI LUNÁRNÍHO MOŘE

LOĎ Z VESMÍRU

OHNIVÁ PLANETA